V roce 2000 objevili archeologové v Českém Krumlově starý hřbitov ze 17. až 18. století s ostatky 11 těl včetně jedné ženy. Tři z těchto koster patřily tělům, jež byla z nějakého důvodu pohřbena do země velmi zvláštně: přestože tradice křesťanských pohřbů velí ukládat těla v orientaci od východu k západu, tato těla ležela severojižně, tedy napříč vůči ostatním.
Ženská kostra se navíc našla s lebkou uloženou mezi kolenními klouby, s chybějícími třemi krčními obratly, s překříženýma rukama, jež byly kdysi zřejmě svázány růžencem, a s kamenem v čelistech. Další velké ploché kameny zatěžovaly končetiny všech tří koster.
Všechny tyto znaky svědčily o tomtéž: ti, kdo tato těla pohřbívali, byli přesvědčeni, že ukládají pod zem upíry – a snažili se zabránit jejich návratu na svět. Hysterie z upírů ovládala v 18. století skutečně prakticky celou Evropu včetně českých zemí, a to i přesto, že církev odmítala vampýrismus jako projev tmářství. Až na nepočetné výjimky byly z upírství viněny zejména ženy.
„Pokud jde o pohlaví, to ženské je podezřelejší, je slabé a překypuje urputnými a prudkými vášněmi. Ženy ovládá představivost, nejsou tak dobře vybaveny rozumem ani obezřetností, nechají se snadno ošálit démonem,“ tvrdili tehdejší démonologové. Podobně jako čarodějnické procesy, i hony na upíry se tak nejčastěji zaměřovaly právě na ženy.
Zvláště na venkově byla obava z nemrtvých vracejících se škodit lidem nesmírně silná a často vedla k překopávání hrobů, vyzvedávání mrtvých těl a jejich pálení. Takové počiny však notně narušovaly veřejný pořádek a vrchnost i církev jim začaly postupně bránit.
Pověrčiví lidé se tak ve své snaze zastavit upíra uchylovali k méně okázalým způsobům. Jedním z nich bylo právě stětí mrtvého těla a uložení hlavy mezi nohy, aby na ni „nemrtvý“ nemohl dosáhnout. Kámen v ústech měl zabránit oživlému upírovi v žvýkání. Kameny zatěžující končetiny a ruce svázané růžencem mu zase měly znemožnit pohyb a nedovolit mu povstat z hrobu.
Patřila žena, jejíž bezhlavá kostra se našla v Českém Krumlově, mezi oběti této protiupíří mánie? A pokud ano, kdo skutečně byla a čím si toto neblahé podezření vysloužila?
Nejžhavější kandidátkou je Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu, česká šlechtična z rodu Lobkowiczů, manželka Adama Františka ze Schwarzenbergu a vévodkyně krumlovská.
Tato aristokratka se narodila v roce 1682 jako nejstarší dcera knížete Ferdinanda Augusta z Lobkowicz a ve svých 19 letech byla provdána za jedenadvacetiletého Adama Františka Karla Eusebia ze Schwarzenbergu. Pro toho šlo o vynucený sňatek, protože si již před Eleonorou o své vůli namlouval neteř velvyslance vídeňského dvora ve Vatikánu Marii Karolínu z Althannu. Jeho otec ale tyto zásnuby zrušil a donutil syna ke sňatku s lobkowickou dědičkou, což mělo za důsledek, že manželství obou mladých lidí nebylo od počátku příliš šťastné.
Možná proto se jim nedařilo dlouho založit rodinu. První dcera se jim narodila až pět let po svatbě, další Eleonořino těhotenství skončilo potratem. Krizi prohloubilo, že Eleonořin otec nevyplatil Schwarzenbergům slíbené dceřino věno.
Rozkol dospěl tak daleko, že oba manželé už spolu nedokázali sdílet společné sídlo, takže Eleonora nuceně opustila Vídeň, kde do té doby se Schwarzenbergem žila, a vrátila se k otci. Zhruba po roce ji její muž přijal zpět, ale vykázal ji na zámek Hluboká v jižních Čechách.
Vzájemné vztahy obou partnerů se ale tímto manželstvím na dálku začaly opět lepšit. Adam Schwarzenberg na Hlubokou rád zajížděl a jeho paní k němu v těchto chvílích nebyla nepříjemná. V roce 1722 se jim tak konečně narodil vytoužený dědic, dědičný princ Josef Adam. V té době ovšem bylo Eleonoře 40 a Adamovi 42 let. O deset let později Adam František ze Schwarzenbergu tragicky zahynul, když jej při lovu omylem zastřelil krátkozraký císař Karel VI. Eleonora tak musela převzít správu panství, přičemž se usadila na zámku v Českém Krumlově.
Právě tehdy mohl vzniknout zárodek pozdější legendy. Eleonora totiž byla na svou dobu velmi emancipovaná. Kouřila tabák, ráda lovila a jednou dokonce osobně skolila medvěda. To bylo dost důvodů na to, aby ji její vrstevníci začali odsuzovat.
Ve středním věku u ní navíc propukla vážná choroba (pravděpodobně rakovina slinivky), kterou se pokoušela léčit pomocí nejrůznějších lektvarů. Na krumlovském zámku se po ní dochovaly mimo jiné účty za recepty s mnohdy obskurními ingrediencemi (mimo jiné prý „pila vlčí mléko“) a řada knih s okultní tematikou, věnující se smrti, upírům, démonům či astrologii. To vše mohlo vůči ní prohlubovat podezření. V květnu roku 1761 Eleonora v necelých 60 letech ve Vídni zemřela. Její tělo bylo převezeno do Českého Krumlova a skromně pochováno v nezdobené rakvi v prostém hrobě, označeném německým nápisem: „Zde leží ubohá hříšnice Eleonora. Proste za ni.“ Podle některých ohlasů svědčil tento způsob pohřbu o tom, že s ženou nebylo něco v pořádku – že ji možná její okolí považovalo za upírku.
Spisovatel Stoker nepsal navíc ve vůbec první verzi svého později slavného románu o upírovi, ale o upírce. Ta se měla jmenovat Lenora a spočívat v hrobce rakouské princezny. Jméno Lenora se opravdu hodně blíží Eleonoře. Znamená to tedy, že krumlovská Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu byla skutečně touto upírkou? A že právě jí patří ona záhadná ženská kostra, nalezená v roce 2000?
Tak jednoduché to zase není. Prostý hrob s kajícným nápisem mohl být spíše projevem její zbožnosti či pokání za nepříliš vydařený život, než známkou vampírství. „Vlčí mléko“, které prý pila, mohl být ve skutečnosti lektvar připravený z léčivé byliny jménem pryšec okrouhlý, jíž se v němčině říká také wolfsmilch, což znamená právě „vlčí mléko“. Recept na takový lektvar se totiž našel v Eleonořině pozůstalosti.
A Stokera sice skutečně inspirovala balada o upírce Lenoře se vztahem k Čechám, není však jisté, zda tato báseň měla něco společného s krumlovskou kněžnou. Vyloučené to na druhé straně také není.
Baladu Lenore sepsal v roce 1774 německý básník Gottfried Augus Bürger. Ve své se stala jedním z prvních textů evropské literatury popisujícím nemrtvé a byla přeložena do angličtiny a francouzštiny, takže Stoker, ale třeba i Edgar Allan Poe ji opravdu znali.
Balada pojednávala o mladé ženě jménem Lenore či česky Lenora, jejíž manžel Vilém náhle násilně zemřel (podobně jako manžel Eleonory ze Schwarzenbergu – ten byl sice nešťastnou náhodou zastřelen, zatímco baladický Vilém padl jako voják v bitvě, ale to je vlastně jediný rozdíl). Lenora pak prý kvůli manželově ztrátě proklela nebe a kletba způsobila, že se jí mrtvý ozval. Poslal jí dopis s pozdravem z dalekých Čech, v němž jí napsal, že odešel po půlnoci a chce ji vzít s sebou. Jedna věta z jeho dopisu zněla: „Wir und die Toten reiten schnell!“ (My a mrtví cváláme rychle!).
Větu „die Toten reiten schnell“ (Mrtví cválají rychle) pak opravdu použil i Bram Stoker v Drákulovi: v jeho románu ji pronáší spolucestující z dostavníku, který se snaží varovat hlavního hrdinu Jonathana před krvelačným hrabětem. Je pravděpodobné, že Stoker vložil tuto větu do svého díla záměrně, aby přiznal zdroj své inspirace.
I když je tedy možné, že Brama Stokera skutečně vzdáleně inspirovala nebohá krumlovská kněžna, na rozdíl od jeho hrdiny byla pravděpodobně zcela nevinná. Možná jenom svobodomyslnější, než její doba dokázala snést.
PODCASTY A VIDEA
23
Volný čas
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
