Kliknutím zvětšíte„Naše střediska musela od 12. března prakticky utlumit svojí činnost a jejich obnovení je v nedohlednu. Tím se zastavil přísun financí od klientů, který tvoří značnou část zdrojů pro financování činnosti,“ uvádí Česká hiporehabilitační společnost, jež sdružuje 57 členských středisek a desítky individuálních členů a registruje 280 hiporehabilitačních koní.
Podle předsedkyně společnosti Věry Lantelme má sice hiporehabilitace v ucelené rehabilitaci důležité místo, ale přesto není hrazena z veřejného zdravotnictví - na každou jednotku hiporehabilitace musí středisko získat na pokrytí nákladů od sponzorů a z grantů 50 až 60 procent, zbytek hradí klienti, což jsou většinou rodiče dětí. Právě u dětí hraje hiporehabilitace významnou roli.
„Dítě se může podařit rozchodit, i když nad ním už zdravotnický systém zlomil hůl,“ podotýká předsedkyně České hiporehabilitační společnosti.
Potřebovala rozvinout motoriku
Holčička Emča se v únoru 2013, kdy jí bylo 17 měsíců, dostala kvůli opožděnému psychomotorickému vývoji do hiporehabilitačního Sdružení Sraz, fungujícím ve statku Toulcův dvůr v pražské Hostivaři.
„V devíti měsících věku motoricky odpovídala šestiměsíčnímu miminku. Otočila se na bříško a zvládla ´pást koníky´, ale na kolínka se nedostala a ani se neplazila,“ popisuje pro Deník Monika Šťastná Kohoutová, ergoterapeutka (terapeutka zaměřená na rozvoj schopností) a specialistka pro hipoterapii.
V 17 měsících proto holčička začala docházet dvakrát až třikrát týdně na hipoterapii neboli 15 minut jízdy na koni.
„Začínali jsme polohovat na koňském hřbetu vleže na bříšku, abychom nastartovali lezení. Zpočátku se jí to nelíbilo – chtěla raději sedět, ale po pár lekcích si tuto pozici oblíbila. Koncem března se byla schopná udržet opřená o kolínka a ruce (příprava na lezení), v dubnu začala lézt a do května to zvládla i v terénu,“ popisuje terapeutka.
V létě holčička pokračovala v ostatních rehabilitacích včetně plavání, od září 2013 začala jezdit vsedě. Koně si oblíbila, těšila se na ně a hlídala, aby pro ně měla co největší mrkev. „V říjnu 2013 udělala doma své první krůčky, koncem října již zvládla doma obejít stůl. V listopadu začala doma chodit s dětským chodítkem – vzala si batůžek, chodítko a šla ´na vandr´. V půlce listopadu se zvládla postavit a v lednu 2014 zvládla první samostatné krůčky v prostoru - bylo jí 2,5 roku. V červnu dokonce už zvládla vyjít i schody. Během necelého roku se dostala díky hipoterapii ve svém vývoji tam, kde měla správně být a kde by nejspíš bez koní nebyla,“ podotýká Kohoutová.
Potřeba je kontinuita
U řady dětských „klientů“ je přitom důležitá kontinuita terapie, aby dítě mohlo procvičované svaly opakovaně zapojovat. O tom hovořila s Deníkem další specialistka na hipoterapii Michaela Mašková, provozující rodinné hipoteraputické středisko Jezdectvo v Lochovicích na Berounsku.
„Měli jsme tu chlapečka Miška narozeného v prosinci 2013 s diagnostikovanou Duchenovou svalovou dystrofií, což je vrozené progresivní onemocnění, u něhož stále není dostupná cílená léčba. K tomu se souběžně projevil dětský autismus,“ popisuje Mašková. „U tohoto onemocnění je velmi důležité rozvinout v raném dětství schopnost udržet se ve svislé poloze a hrubou motoriku. Veškeré pohybové vzorce se musí pravidelně nacvičovat. Je odkázán na fyzioterapii a každodenní domácí cvičení. Každý sval se musí vycvičit. Přičemž dochází k rychlé únavě. Jelikož je chlapeček ještě autista, nezvládá cvičení na pokyn či podle nápovědy,“ vysvětluje.
Právě proto je pro něj podle ní vhodná hiporehabilitace. „Procvičuje rovnováhu a koordinaci i sílu svalů bez nutnosti vědomé spolupráce. Kontakt se zvířetem navíc u chlapce rozvíjí socializaci, tedy schopnost přizpůsobit se kontaktu s lidmi a zvládat každodenní činnosti. Na koníky dochází pravidelně a je znát velký pohybový pokrok. Jak v rovnováze při chůzi, tak i ve stabilitě na nerovném podkladu. Už zvládá běhat i skákat,“ říká Michaela Mašková.
„Jízda syna opravdu stimuluje ve všech směrech, je pak i kontaktnější ve vztahu k lidem,“ podotýká chlapcova matka. „Pro autistu jste předmět, ale jak leží na koňském hřbetě, má ke zvířeti blíž, a to ho stimuluje i v tom, že vás dokáže vnímat jako člověka. Víc důvěřuje lidem, je socializovanější,“ vysvětluje.
Duchennova nemoc neboli Duchennova muskulární dystrofie je vrozená genetická vada, charakteristická ochabováním a ztrátou aktivní svalové hmoty. Nedostatek dystrofinu (speciálního proteinu v kosterní tkáni) má za následek odumírání svalových vláken a jejich nahrazování vazivem. Postižení chlapci mají velké potíže nejen s chůzí, ale také se vstáváním či usedáním. Tento stav lze částečně zlepšit cvičením, to však musí být opravdu kontinuální. „Přestane-li pravidelná rehabilitace, začnou svaly ochabovat a zapojit je znovu do pohybových vzorců může být až nemožné,“ dodává Michaela Mašková.
Konec středisek by byl nenahraditelný
Na nutnost kontinuity upozorňuje i Česká hiporehabilitační společnost, která se obává toho, aby kvůli současnému utlumení činnosti, a tedy i přísunu financí některá hiporehabilitační střediska úplně neskončila. Poptávka po jejich službách totiž převyšuje nabídku, takže poškozeni by podle předsedkyně společnosti byli zejména klienti.
„Například v Praze jsou několikaměsíční čekací lhůty. I tak našimi stájemi projde ročně více než 6000 klientů. Hiporehabilitační kůň se nedá jen tak koupit, a zkušených terapeutů, instruktorů a cvičitelů koní také není nazbyt. Rozpad takového týmu je nenahraditelný,“ upozorňuje Věra Lantelme.
Sdružení proto vypsalo na podporu hiporehabilitačních středisek veřejnou sbírku. „Naše střediska drží při sobě, vzájemně se podporují. Proto po vyhodnocení individuálních potřeb středisek a stupně jejich ohroženosti mezi ně finance rozdělíme. Již jsme zvládli velkou sbírku pro středisko Apolenka, které v roce 2018 vyhořelo,“ uzavírá Věra Lantelme.
19
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
