Nadýchat se čerstvého vzduchu, to je jeden z cílů výletů do přírody. Dosáhneme ho ale i v lesích, které jsou tak blízko civilizace a automobilové dopravy, jako Městské lesy Hradec Králové?
V jakémkoliv lese je vzduch skutečně zdravější než za jeho hranicemi. Prachové částice a nečistoty z ovzduší se totiž zachytávají na povrchu listů a jehlic v korunách stromů. Každý listnáč představuje záchytnou síť, která je šestkrát větší než plocha, kterou samotný strom v lese zabírá. Smrky a jedle dovolí těmto nečistotám obalit každou jehličku, takže záchytná plocha je větší dokonce dvanáctkrát. To však neznamená, že vzduch je v lese sice čistý, ale stromy jsou špinavé! Tohle přírodní filtrační zařízení se totiž pravidelně čistí deštěm. Jehličnany mají ještě další výhodu – produkují různé těkavé látky, monoterpeny a silice, které přímo zabíjí škodlivé bakterie poletující ve vzduchu. Těkavé látky produkované stromy v lese mají i vlastní elektrický náboj a podílí se tak na ionizaci vzduchu. Takže nejen, že dýcháte čistý vzduch, ale i vzduch ionizovaný a zbavený bakterií, který kvůli přítomnosti terpenoidů navíc působí antidepresivně.

Letní vedra dělají z našich měst nepříjemné výhně, ve kterých bojujeme o každý kus stínu. Proč ani sebevětší slunečník nepřekoná příjemný chládek pod korunou stromu?
To, že se v lese může povrchová teplota lišit od města v řádech desítek stupňů, není zdaleka způsobeno jen zastíněním. Les se chová jako vysoce sofistikovaný, přirozeně inteligentní klimatizační systém. Lesní půda zadržuje ohromné množství vody, kterou následně vegetace využívá pro transport živin a růst. Rostliny a stromy však vodu také čerpají pro ochlazování sebe a svého okolí. Výdejem vodní páry transpirací a výparem je vzduch dosycován a v krajině se znovu tvoří oblačnost. Čerpání vody a její výdej je pak řízen na základě informací o jejím dostatku v půdě a v atmosféře i o vlastním stavu rostlin.

Znamená to, že les je lépe připraven na výkyvy počasí?
Za posledních dvacet let došlo v našem kraji, obdobně jako v jiných částech území ČR, k navýšení průměrné teploty vzduchu a změně rozložení srážek v průběhu roku. Za posledních sedm let jsme i na Královéhradecku zažili o dost teplejší a sušší roky ve srovnání s obdobím 1961-1990. Oproti druhé polovině 20. století nyní máme teploty v průměru o 2,2 °C vyšší, zatímco roční úhrn srážek klesl o 16 %. České lesy dlouhodobě bojují se suchem a důkazem jejich nepřipravenosti na klimatickou změnu je stále trvající kůrovcová kalamita, která ukázala křehkost suchem oslabených smrkových monokultur.

Globální oteplování tedy není jen tání vzdálených ledovců, ale je to již pociťovaná hrozba i pro ČR a náš kraj?
Česká republika od roku 2000 prokazatelně vysychá a coby střecha Evropy odvádí všechnu srážkovou vodu pryč. Oblast Královéhradecka se již v minulém století podle klimatické klasifikace řadila do klimatické oblasti charakterizované krátkým, teplým až mírně teplým jarem; teplým, suchým a dlouhým létem a mírně teplými, krátkými suchými až velmi suchými zimami. Sněhová pokrývka má v této oblasti zpravidla velmi krátké trvání. Schopnost zadržování vody v krajině je na Královéhradecku dále snížená složením půdy – typické štěrkopísky jsou silně propustné, vodu neudrží. Bohatší půdy v kraji však kvůli obsahu jílu při vysychání tvoří hluboké trhliny, které mechanicky poškozují drobnější kořínky rostlin a kvůli tomu prosychají dál do hloubky. Oblast tedy je a bude k výskytu sucha a jeho projevům vysoce náchylná.

Mohou nám lesy pomoci sucha udržet na uzdě?
Abychom dosáhli vyrovnané vodní bilance, tedy nemizelo nám více vody, než naprší, tak potřebujeme mít krajinu zalesněnou zhruba ze 40 %. Je tedy nutné tuto hranici udržet stůj co stůj, nebo ještě více rozšířit. Mikroklima otevřených ploch se totiž rychleji přechází do extrémů – rychleji se zde krajina ohřeje a rychleji se vysuší. Vždyť si s lesem porovnejte pole nebo městské asfaltové hřiště. Z takového bramborového pole pak při dešti okamžitě bez užitku odteče i 50–60 % dopadajících srážek. Oproti tomu z lesa se odplaví jen zanedbatelné množství, asi dvě procenta. Les tedy většinu vody zadrží a může ovlivnit i množství dopadajících srážek, o které v důsledku globálního oteplování přicházíme.

Můžeme nějak bojovat se samotnou příčinou extrémního počasí, tedy s klimatickou změnou?
Víme, že klima Země se významně mění v důsledku narůstající koncentrace skleníkových plynů v ovzduší, uvolňovaných lidskou činností pro energetické potřeby, především pak oxidu uhličitého. Koncentrace CO2 v atmosféře začala od poloviny minulého století strmě stoupat vzhůru. Jak tento proces zpomalit? Právě lesy na sebe dokážou poměrně efektivně vázat oxid uhličitý. Má to ovšem háček, musíme ho dobře hlídat, aby nám hned zase neuniknul. Oxid uhličitý se nastřádá ve stromech, v listech a jehličí, větvích a dřevu. Pokud strom porazíme, větve spálíme a kmen zpracujeme na topné dřevo, vrátí se nám všechen CO2 zpátky do atmosféry.

Jak tedy uhlík udržet déle? Měli bychom přestat kácet stromy úplně?
Spíše je třeba začít kácet lépe. Když kácíme jednotlivě a osekané větve necháme v lese rozložit, oxid uhličitý se nám přesune do půdy. V zemi pak vydrží třeba navěky, pokud nevysekáme holinu. Na rozlehlé vyprahlé mýtině se totiž tyto organické zbytky nerozloží, ale v podstatě spálí. Dřevo samotné bychom pak měli použít hlavně pro trvalejší účely – třeba ve stavebnictví, kde takový trám může CO2 zadržovat třeba přes sto let. Stavitelství je zároveň zodpovědné za 39 % celosvětových emisí oxidu uhličitého. To není rozhodně málo, navíc se očekává, že intenzita výstavby do r. 2050 stoupne téměř dvojnásobně. Uchování lesa, lesního prostředí a zvyšování produkce je tak i ku prospěchu snižování projevů a důsledků změn klimatu.

Hubené smrky s pravidelnými rozestupy, pěstované jako plantáže na dřevo, které „sklízíme“ plošným kácením tedy už patří minulosti?
Predikce vývoje klimatu naznačuje, že během jedné generace lesa u nás budou panovat podmínky jihoevropských států. Proto v našich lesích testujeme méně zastoupené domácí, a také zcela nepůvodní dřeviny. Do budoucnosti však nemůžeme sázet na jednu kartu. Odolné lesy budoucnosti by měly být v první řadě druhově i věkově pestré. Proto se snažíme na Královéhradecku postupně snižovat počet smrků, které sucha neustojí, a podporovat růst borovic, dubů, bříz a olší. Kácet se snažíme jednotlivě, aby byl les tvořený stromy různého věku a tedy odolnější.

Jak můžeme podpořit udržitelné a zdravé lesy?
Je na čase, abychom se začali na les dívat novýma očima. Pokud z dětství znáte hlavně smrkové či borové monokultury, tak vám budou připadat hezčí než třeba les složený z křovin a stromů různého věku. Jenže tyto porosty mohou nabízet pestřejší druhovou skladbu, rozmanitost dalších druhů rostlin a živočichů, tvarů a barev při kvetení či barvení listů před opadem a podobně. Zelené obhospodařování lesa je nejen strategické, ale i ekonomicky udržitelnější. Bude však třeba změnit i dřevozpracující průmysl. Dnes drtivou většinu dřeva lacině vyvážíme do zahraničí, ale měli bychom tuto surovinu rozhodně využívat mnohem víc, například právě ve stavitelství. Produkce dříví, jako unikátního nano-materiálu, je totiž nejen „čistá“, bez emisí, ale navíc skleníkové plyny z ovzduší přímo odčerpává. Změna přístupu ke dřevu jako surovině se nám rozhodně vyplatí, jak z hospodářského pohledu, tak z hlediska péče o životní prostředí.