Luděk Michálek: Základ tajných služeb je nenechat se chytit

Ptám se spíš na období mezi lety 2014 a 2018. Byly tam dvě oběti na životech a miliardová škoda, ale pracoval na tom jen jeden vyšetřovatel? Bez účasti tajných služeb?
Předpokládám, že tajné služby se o to minimálně zajímaly a zřejmě do toho byly i nějak zapojeny, neboť v případě skladu se zbraněmi jde vždycky o národní bezpečnost.

U Vrbětic jsme pochybili, řekl šéf NCOZ. Rusů si všiml až nový vyšetřovatel

Přesto si do roku 2019 výbuchy nikdo nepropojil s ruskými agenty Miškinem a Čepigou. Neukazuje to na špatnou policejní i zpravodajskou práci?
I šéf NCOZ Mazánek přiznal, že dokonalé to nebylo. Policie a zpravodajské služby jsou státní instituce, někdy pracují skvěle, jindy hůř. Je třeba také přiznat, že pokus o zavraždění Skripala a Vrbětice jsou dvě velmi odlišné věci a nebylo úplně snadné si je dát dohromady okamžitě po zveřejnění fotografií ruských agentů .

Plukovník Jiří Mazánek v rozhovoru pro Český rozhlas doslova uvedl: „Nedostali jsme to od Američanů ani od žádné jiné tajné služby. Ve spolupráci s BIS jsme na to sami přišli a prověřili.“ Věříte tomu?
Je to možné, byť otazníky zůstávají.

Hodně lidí je přesvědčeno, že k onomu secvaknutí nedošlo díky osvícenému vyšetřovateli, ale poté, co někdo z ruské zpravodajské komunity přeběhl a všechno prozradil Američanům nebo Britům, od nichž tyto informace získala BIS. Je to pravděpodobné?
Nelze vyloučit, že někdo tyto informace mohl vynést a prodat, nebo také mohly být vyneseny úmyslně. Tomu nahrává fakt, že jako první to zveřejnil webový portál Bellingcat, který se prezentuje jako médium pracující s otevřenými zdroji. Jejich materiály ale tak nepůsobí, podle mě musejí mít informátora zevnitř bezpečnostní komunity. Tam bych viděl roli zpravodajských služeb, ať už je zdrojem přeběhlík, nebo cílený únik. Opakovaně se totiž objevuje otázka, zda agenti elitní zpravodajské jednotky GRU opravdu byli tak neschopní a neprofesionální.

A byli? Zpackali to Miškin s Čepigou hned dvakrát? Z ruského pohledu je přece Salisbury včetně jejich prozrazení obrovský neúspěch a Vrbětice byly také blamáž, pokud k výbuchu mělo dojít jinde a bez obětí na životech.
To, co vypadá jako neumětelství, může být skutečně amatérismem. GRU je státní organizace, kde se mimo jiné musejí vykazovat náklady. U ruských agentů chycených v Nizozemsku byla takto například nalezena stvrzenka za taxi od velitelství GRU na letiště Šeremetěvo. Někdy se zesměšňuje i to, že GRU nemá jiné špiony než tyto dva, ale těchto lidí není neomezený počet a vytvořit krycí legendu a doklady není tak jednoduché. A když to do Salisbury fungovalo, proč by je nepoužili znovu?

Stejně tak ale k úniku informací mohlo dojít zcela záměrně v rámci zpravodajských her. U Skripala se to dá vysvětlit jako zastrašení případných dalších zrádců. U Vrbětic si zase dokážu představit, že se ruské straně hodilo věc odhalit, aby ukázala, kdo je v zemích bývalého sovětského bloku pánem.

Vrbětice dnes: v areálu zůstal kráter, rezavé zbytky munice i poškozené budovy

Z ruského pohledu tedy vrbětická operace nebyla nepovedenou akcí, byť k výbuchu zbraní mělo dojít na jiném území?
Buď jim to nevadilo, nebo to vybuchlo přesně tam, kde mělo. V tomto směru se pohybujeme v rovině čiré spekulace. Z veřejných zdrojů ale víme, že jeden z aktérů této operace byl oceněn nejvyšším ruským vyznamenáním. Pravděpodobně to tedy nehodnotili špatně. Jsem však přesvědčen, že tak razantní českou reakci nečekali.

Do jaké míry ji hatí fakt, který potvrdil Jiří Mazánek, když řekl, že „zatím není nashromážděno dostatek důkazů, aby mohlo být zahájeno trestní stíhání“? Můžeme se pak divit, že mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová zesměšňuje český postup a žádost o náhradu škody ve výši 650 milionů korun označuje za vydírání?
Z hlediska trestního řízení a vymáhání náhrady škod v rámci mezinárodního soudního řízení je to problém. Tam jsou důkazy důležité, a zdá se, že k nim se v trestněprávním smyslu nikdy nedostaneme. Můžeme mít dostatek indicií k vykreslení celkového obrazu události a můžeme být přesvědčeni, že to tak bylo, ale to asi bude všechno. Vyžadováním náhrady jsme si podle mého názoru v této fázi trochu naběhli a nahráli Rusům.

Nešlo předně o jasné sdělení, že Česká republika má o pachatelích jasno?
To v každém případě. Fakt je i to, že někdy se i zdánlivě nemožné povede. Po čtvrtstoletí se například oběti bombového útoku nad Lockerbie dočkali od Libye odškodnění. V takových případech jde také o pozici jednotlivých aktérů. Libye byla k náhradě škody dotlačena velmocemi v době, kdy už neměla tak velkou podporu svých bývalých spojenců. Nejsem si jist, zda je Česká republika v postavení, kdy může od Ruska reálně něco dostat, ale jako gesto je to naprosto v pořádku.

Nejsou-li důkazy na stole, nezbývá nám všem než věřit tajným službám a jediné vyšetřovací verzi, která je podle Mazánka na stole od ledna 2020?
Tak to je od samého počátku. Osobně bych dal přednost menší improvizaci vládních činitelů a jednoznačnějšímu a ofenzivnímu informování veřejnosti.

Šli s tím ven až poté, co bylo zřejmé, že to zveřejní česká média.
Právě. Z mého pohledu to nebylo úplně šťastné. Za vládu a policii neměl mluvit Bellingcat. Na druhou stranu oceňuji společný postoj vládních i opozičních představitelů ve jménu národních zájmů. To byl pěkný moment.

Má pravdu vicepremiér a ministr vnitra Jan Hamáček, když několikrát zopakoval, že se podařilo rozbít rezidenturu GRU a SVR na ruské ambasádě v Praze?
Takto masivní vypovězení diplomatů má zajisté zcela zásadní vliv na působení ruských tajných služeb v České republice i ve střední Evropě. Pokud se má za to, že až třetina diplomatického sboru pracovala pro ruské tajné služby, pak vynucený odchod 43 diplomatů je citelným zásahem. Jejich zpravodajskou činnost to omezí na několik let. Zároveň si nelze dělat iluze, že špioni byli jen na ambasádě, ti jsou i mezi ruskými obchodníky či novináři pracujícími v ČR.

Otázky a odpovědi: Co se stalo ve Vrběticích a co to pro Česko znamená

Na bezpečnostní konferenci ve sněmovně jste hovořil o tom, že i v demokratických právních státech jsou náplní práce tajných služeb skryté vlivové operace, které jsou extra legem, tedy mimo zákon. Uvedl jste, že imperativem je nekompromitovat vlastní stát, ale mít dostatek volnosti pro ochranu národních zájmů. Kde je ta hranice?
Činnost extra legem se týká v drtivé většině případů zpravodajské práce v zahraničí. Nemusíme mluvit o vlivových operacích a zabíjení, ale i tradiční špionáž je kradení informací, tudíž nelegální činnost, kterou z podstaty věci nelze zákonem regulovat. Vedle toho pak existují takzvané covert operations, tedy skryté operace, u nichž je správné ptát se, kde je hranice. V americkém zákoně o národní bezpečnosti mají definováno, že jde o operace na podporu zahraničních, ekonomických a dalších zájmů způsobem, který umožňuje popření účasti státu. Základní imperativ tajných operací je nenechat se chytit. Důležitým faktorem je pak měřitelnost výsledků takových akcí. Podle mě by se jejich úspěšnost měla poměřovat národním strategickým zájmem.

Typickou operací tohoto typu je zabití předního íránského nukleárního fyzika Mohsena Fachrízádeha. Akce byla provedena tak, že stopy nevedly k žádné zemi, ale výsledek covert operation byl viditelný a všem zřejmý. Bývalý šéf izraelské tajné služby Mosad Josi Cohen v televizním rozhovoru nedávno naznačil, kdo byl jejím autorem. Popsal to tak, že Izrael Íráncům jasně řekl, že udělá vše, aby neměli jaderné zbraně a oni měli poslouchat a uvěřit.

Takže v takovém případě nejde o státní terorismus?
Nejsem právník s kvalifikací na mezinárodní právo, ale nezastávám názor, že takto se má postupovat. Po 11. září 2001 bohužel státy velmi často sahají k síle, což není správné, protože to přibližuje svět k horké válce.

Když už se k odstranění identifikovaných nepřátel přistoupí, existuje nad tajnými službami a jejich operacemi politická kontrola? Nebo stačí obecné pověření prezidenta či ministra obrany a zahraničí?
V USA to mají velmi dobře ošetřené. Jasně je tam dáno, co a komu musejí tajné služby reportovat. Pochopitelně to vždycky nefunguje perfektně a občas se tajné služby utrhnou ze řetězu. V Izraeli je zase jasně definováno, kdo může být cílem, neboť je národní hrozbou. Takto byl v USA uznán vinným za teroristické činy i Usáma bin Ládin, a proto byl zlikvidován.

Je zajímavé, jak se svět posunul. Když před 61 lety agenti Mosadu v Argentině chytili nacistického válečného zločince Adolfa Eichmanna, dělali vše pro to, aby ho dopravili do Izraele, kde byl před očima celého světa řádně souzen a odsouzen k smrti.
Dnešní svět dává přednost rychlému řešení. Dokonce se dostal do situace, kdy dochází k likvidaci vlastních občanů, s čímž mám osobně velký problém. Typickým příkladem je akce CIA, která v Jemenu zabila amerického občana Anvára al-Avlakího, který byl vůdcem Al-Kaídy na Arabském poloostrově. Americký zákon umožňuje likvidovat i Američany, kteří jsou spojeni s terorismem a nejsou v dosahu americké jurisdikce. Určitě se dají nalézt argumenty, které to ospravedlňují, ale já to považuji za chybnou strategii. Jsem spíše zastáncem cesty, kdy se i nezpochybnitelní zločinci, jakým byl Eich-mann, podrobí řádnému soudnímu procesu.

V České republice jsme naštěstí podobná dilemata řešit nemuseli. Ale pokud by k tomu došlo, bylo by to pod parlamentní kontrolou?
Spadají pod ni všechny tři tajné služby, tedy Bezpečnostní informační služba, Úřad pro zahraniční styky a informace a Vojenské zpravodajství. Nevztahuje se ale na živé kauzy.

Vrbětice? Hra vysokých politiků, míní místní. I děti by to vyšetřily dřív, tvrdí

Tuto pravomoc by měl získat nový kontrolní orgán, který je v zákoně od roku 2017, ale stále se nedaří do něj zvolit oněch pět důvěryhodných, bezpečnostně prověřených a veřejností respektovaných lidí.
Teď by se to podařit mohlo, protože 1. července vstoupily v platnost změny, jež snižují kritéria pro jejich výběr. Především jde o zrušení podmínky právnického vzdělání a povinnosti pro vládu navrhnout dvojnásobný počet kandidátů. Bude-li tento orgán ustanoven, výrazně by se tím mohla kontrola zpravodajských služeb posunout.

Na zmíněné konferenci zaznělo, že parlamentní kontrola je nutná, ale stejně má největší odpovědnost exekutiva, protože premiér či ministři vnitra a obrany vybírají šéfy služeb a vláda je schvaluje. Záleží tedy předně na tom, zda to jsou důvěryhodné osobnosti?
O tom jsem přesvědčen. Kontrarozvědné vnitřní služby, tedy v našem případě BIS, vždy musejí být právně přísně regulovány, ale u rozvědek to tak detailně vymezit nejde. Třeba Úřad pro zahraniční styky a informace, který spadá pod ministra vnitra, nemá vlastní zákon a řídí se pouze střechovým zákonem o zpravodajských službách.

Menší regulace má i své historické kořeny, kdy třeba britská tajná služba vznikla v roce 1909, ale MI6 otevřeně přiznala svou existenci až v roce 1994 a MI5 dostala zákonný rámec jen o pět let dříve.
Britské služby skutečně působily v utajení, MI5 osmdesát let, rozvědka dokonce pětaosmdesát pracovaly bez právního rámce. V legraci pro studenty k tomu dodávám, co bychom chtěli od země, která nemá psanou ústavu. V roce 1909 tvořily britskou tajnou službu dva lidé, pak se značně rozrostla. Přitom jméno šéfa, v tomto případě ředitelky Dame Stelly Rimingtonové, MI5 bylo poprvé zveřejněno až v roce 1992. Jméno šéfa MI6 bylo utajováno ještě podstatně déle.

V Rusku spadají všechny tajné služby přímo pod prezidenta Vladimira Putina?
Vnější zpravodajská služba SVR a vnitřní FSB jsou přímo podřízeny prezidentovi, vojenská rozvědka GRU, respektive GU (Glavnoje upravlenije Hlavní správa) je podřízena přes náčelníka štábu ministrovi obrany, avšak v souladu s příslušnými zákony působí nejen ve prospěch armády, ale obecněji také prezidenta a vlády.

V Česku se vedou vášnivé debaty o armádním rozpočtu a zakázkách na vrtulníky, bojová vozidla pěchoty, děla. Nemělo by se ale daleko víc mluvit o kybernetické bezpečnosti? Uvádím to i v souvislosti s víkendovým útokem hackerského gangu REvil na stovky firem i veřejných organizací nejen ve Spojených státech, který požaduje 70 milionů dolarů výkupného.
Fyzickou stránku obrany, tedy moderní zbrojní systémy, nelze podcenit. Mohlo by se stát, že budeme mít úžasné superpočítače, které budou pracovat v kyberprostoru, ale pak sem přijde někdo s několika samopaly a zamete s námi. Zcela jistě se ovšem kyberprostor stane velmi podstatným válčištěm 21. století. I proto od 1. července vstoupila v platnost novela zákona o Vojenském zpravodajství, která mu dává oficiální gesci za kybernetickou obranu ČR. V určité etapě se zdálo, že se svět po rozpadu socialistického bloku vydá mírovější cestou, ale zejména posledních dvacet let potvrdilo, že to byla jen iluze. Stát se musí umět ubránit, a to nejen ve virtuální realitě, ale i na reálném válečném poli. Jinak by zůstal jako nahý v trní.

Rusové z Prahy řídili celou střední Evropu. Teď tu budou mít miniambasádu

Bývalý velvyslanec v Izraeli a náměstek několika ministrů zahraničí Tomáš Pojar na bezpečnostní konferenci uvedl, že ČR by měla umět jasně definovat svoje strategická partnerství a do nich investovat maximální úsilí. Podle něj jde o Německo, USA a Polsko. Kdo je podle vás naopak největším protivníkem?
S Tomášem Pojarem zcela souhlasím. Česká republika musí být schopna říct, co je jejím národním zájmem, jaké má priority, včetně strategických partnerství. Osobně jsem přesvědčen, že z globálního hlediska je pro Západ největším protivníkem Čína. Dlouhodobě tvrdím, že pokud v budoucnu vypukne horká válka, odehraje se v Pacifiku mezi USA a Čínou.

Svoji pozici by si v tomto směru měly ujasnit i členské státy NATO, především Německo, Francie či Velká Británie. Musejí se rozhodnout, zda jsou pro ně zásadní levné čínské produkty, nebo spojenectví s USA a bezpečnost planety. Dokonce se domnívám, že z tohoto pohledu by se Rusko mělo přiblížit k Západu a stát spolu s ním proti čínské rozpínavosti.