Kliknutím zvětšíte„Bič boží…“ „Včeličky budou lítat, bzzz, bzzz…“ „Otoč to! Do Mnichova!“ Hlášky z předposledního, 29. dílu seriálu 30 případů majora Zemana, nazvaného Mimikry, měla generace Husákových dětí v 80. letech minulého století za svého druhu kultovní, byť je posměšně parodovala. Událost, jež byla tomuto propagandistickému dílku předlohou, však byla nesporně tragická. Poprvé v historii letecké přepravy byl při únosu civilního dopravního letadla zastřelen jeho pilot a dokonce kapitán. Únos z 8. června 1972 tím zastínil všechny, které mu předcházely, i ty, jež přišly po něm. A způsob jeho provedení dodnes vyvolává u české i slovenské veřejnosti spory.
Po okupaci Československa pěti státy Varšavské smlouvy v roce 1968 a po neprodyšném uzavření pozemní hranice vzrostl počet pokusů, dostat se z nesvobodné a sevřené země vzdušnou cestou. Na rozdíl od přelomu 40. a 50. let, kdy po komunistickém převratu prchali takto z republiky zkušení piloti, mnohdy příslušníci československých bojových perutí z Anglie, však na začátku 70. let přibylo bohužel násilí.
Tento neblahý trend předurčil hned jeden z prvních únosů tohoto období, k němuž došlo 5. května 1970. Pracovník podniku uranového průmyslu Pavel Verner pobodal při únosu podnikového aerotaxi do Rakouska pilota Pavla Bidermana do ruky, a ten málem vykrvácel.
Téhož roku, rovněž 8. června, unesla čtveřice partnerů (tři manželské dvojice a jeden nesezdaný pár) za pomoci pistolí do Mnichova letadlo ČSA, původně mířící z Karlových Varů do Prahy. To už byl čin, který se dal považovat za vzdušný terorismus. Násilnost obou těchto akcí bohužel bledla v porovnání s třetím, dodnes nejtragičtějším únosem, od jehož uskutečnění uplynulo rovného půl století.
Rodí se parta
Iniciátorem této akce byl dvaadvacetiletý rodák ze slovenského Trenčína Lubomír Adamica, jenž patřil k subkultuře „mániček“, inspirované nejspíše neformálním hnutím hippies. V lednu 1969 stihl ještě vycestovat a více než rok se toulal po západním Německu a Spojených státech, které projel od New Yorku až po Havaj. Na cestách také ozkoušel všechny drogy, jež byly pro tehdejší život podobných dobrodruhů typické: marihuanu, hašiš, LSD i heroin.
Do Československa se vrátil v květnu 1971 z existenčních důvodů, protože na trvalý pobyt v zámoří už neměl prostředky. Země v té době již byla hermeticky uzavřená, vycestovat ven na Západ se prakticky nedalo, „navrátilce“ však ještě přijímala – většinou sice přišli hned po překročení hranice o pas, skončili na policii a u soudu dostali podmínku za nedovolené opuštění republiky, ale to tehdejší režim považoval za shovívavost.
Adamica nicméně skončil kvůli depresím a dřívějším pokusům o sebevraždu na psychiatrii, kde se seznámil s podobně stavěným vrstevníkem Jiřím Vochomůrkou. Po propuštění z léčení pak kolem sebe oba postupně sestavili desetičlennou partu, do níž se řadily i tři mladé dívky, z nichž se staly jejich přítelkyně: Adamica začal chodit s dvaadvacetiletou dcerou příslušníka Veřejné bezpečnosti Alenou Černou, Vochomůrka se sedmnáctiletou Olgou Setnickou, s níž měl brzy dítě, a kromě nich patřila do týmu i dvacetiletá Alena Heinzová, přítelkyně o rok mladšího Františka Hanzlíka. Zbylými čtyřmi členy byli Jiří Beran, Milan Trčka, Jaromír Dvořák a Jaromír Kerbl.
Pistole v letadle
Adamica postupně získal ostatní pro svou myšlenku dostat se na Západ pomocí únosu letadla. V seriálu o majoru Zemanovi si za tímto účelem obstaral zbraně od překupníka z kapitalistické ciziny, v reálu to měl ale jednodušší; dvě pistole i se zásobníky přinesla Alena Černá, která je sebrala svému otci. Jedna ze zbraní měla ráži 7,62 mm, druhá 6,35 mm.
Skupina se sešla 8. června 1972 na letišti v Mariánských Lázních, kde si koupila u společnosti Slovair letenky pro let do Prahy na pravidelné lince Mariánské Lázně – Praha – Bratislava – Lučenec. Už na letišti vzbudila rozruch – odbavovacímu personálu letiště se tak početná parta mániček nezdála a upozornil na ni bezpečnost, ta ale nezareagovala. Pistole se přitom spiklencům podařilo pronést do letadla i přes zostřenou pozornost letištních zaměstnanců: jednu z nichž totiž Setnická (podobně jako partnerka únosce v majoru Zemanovi) zabalila do peřinky svého syna v kojeneckém věku, druhou propašovala Heinzová v kalhotkách. Obě je pak v letadle potají předaly mužům.
Těsně před čtvrtou odpoledne letoun L-410 Turbolet, pilotovaný dvoučlennou posádkou ve složení kapitán Ján Mičica a druhý pilot Dominik Chrobák, vzlétl.
Necelých pět minut po startu začal samotný únos. Prvotní impuls vydal Adamica tím, že si svlékl bundu, což byl domluvený signál k útoku.
„Vytáhl pistoli, stejně jako Jiří Beran, ostatní muži uchopili láhve s kolou a napadli jimi spolucestující,“ popsal začátek akce český vojenský historik Ivo Pejčoch v práci Teroristické metody při překonávání státní hranice.
Zatímco ostatní eliminovali hrozbu ze strany cestujících, Adamica provázený Beranem vyrazil se zbraní v ruce k pilotní kabině (stejně jako v seriálu nebyla v tomto typu letounu oddělena od prostoru pro cestující), kde strhli pilotům sluchátka z uší a Adamica přikázal kapitánu Mičicovi změnit kurz a letět do západního Německa.
Sporný výstřel
Pak ale nastala pro únosce neočekávaná okolnost. „Za kabinou se náhle zvedl ze sedačky provozní ředitel Slovairu Ivan Klementis, který se snažil únosce strhnout zpět, Adamica ho však udeřil, načež se na něj vrhl další z únosců, Dvořák, který ho pak držel násilím na sedačce,“ uvádí Pejčoch.
Následoval dodnes nevyjasněný a brutální čin. „Adamica z bezprostřední blízkosti mířil na pilota Mičicu a náhle bez varování vystřelil. Projektil Mičicovi přeťal krční tepnu i průdušnici a zasažený za okamžik skonal v důsledku masivního krvácení,“ popsal jej Pejčoch.
Ivan Klementis popsal v roce 1972 médiím dění v letadle takto: „Proběhl kolem mě vyšší mladík a vrhl se zezadu na kapitána letadla J. Mičicu, který seděl přede mnou. Okamžitě jsem ho chytil kolem pasu a snažil jsem se ho zezadu odtáhnout od kapitánova sedadla. Mladík se otočil, prudkým úderem do tváře mě srazil na sedadlo. Další osoba mě chytila okolo krku a začal škrtit. V tomto sevření jsem byl držen až do přistání. V moment, kdy jsem byl sražen a zezadu škrcen, jsem si všiml, že drží v ruce pistoli. Vyhrožoval mi, že mě zastřelí, jestli se pohnu. Potom se bleskově otočil zpět ke kapitánovi letadla a ve velmi krátkém intervalu zazněl výstřel.“
Před deseti lety se tato osudná rána, která změnila únos na vraždu, stala předmětem velké veřejné kontroverze v důsledku vzpomínkové výstavy v pražském Doxu, jejíž autor, filmový dokumentarista Petr Vrána, začal razit tezi, že k výstřelu došlo ve chvíli, kdy se Mičica v rozporu se směrnicemi pro případ únosu začal s Adamicou o zbraň prát.
Zatímco podle původních závěrů vyšetřování střelil Adamica sedícího kapitána zezadu zleva do krku a střela vyšla pravou částí hrudníku, podle Vránovy verze měl výstřel jít opačně, zepředu zprava do hrudníku a vyletět vlevo krkem – a protože měl směřovat spíše odspoda nahoru, odpovídalo by to spíše rvačce, při níž by Mičica Adamicu tiskl pod sebe.
Vrána se odvolával na zprávu českého patologa Zdenka Šňupárka, kterou našel v archívu bezpečnostních služeb. Šňupárek s dalším patologem Vorlem měli možnost pitvat Mičicovo tělo po jeho vrácení do Československa a došli k opačnému závěru než jeho němečtí kolegové, kteří je měli na stole před ním.
Jak ale záhy upozornili kritici výstavy, Šňupárek s Vorlem vycházeli z předpokladu, že Adamica držel zbraň v pravé ruce. Jenže podle svědků z letadla (včetně některých účastníků únosu, například Jiřího Vochomůrky) byl ve skutečnosti levák a střílel levou. A pak by musel pálit v souladu s původními závěry vyšetřování zezadu do krku.
Děsivé drama
Záhy po výstřelu nastalo v každém případě v letadle děsivé drama. Krev z Mičicova smrtelného zranění totiž zkratovala většinu přístrojů na palubní desce.
Život všech pasažérů i únosců teď byl v rukou druhého pilota Dominika Chrobáka, který musel dovést stroj do Německa, přestože nefungovala navigace ani spojení s řízením letového provozu.
Chrobák to překvapivě dokázal, přestože ho Adamica dál stresoval křikem: „Mně je teď všechno jedno, mně už na životě nezáleží!“ Pilot nicméně udržel těžce poškozený letoun pod mraky, aby se mohl orientovat podle země, a po zhruba 26 minutách přistál kolem půl páté odpoledne na malém sportovním letišti u Weidenu. „Bezesporu tak zachránil život všem na palubě,“ ocenil jeho odvážný čin Pejčoch.
Únosci byli vzati do vazby a postaveni před západoněmecký trestní soud. Adamicovi hrozilo kvůli zastřelení pilota až doživotní vězení, což neunesl a v noci na 13. ledna 1973 se ve vazební věznici oběsil.
Ostatní si vyslechli rozsudek až téměř po roce, 14. prosince 1973. Jiří Beran byl odsouzen k sedmi letům odnětí svobody, Jiří Vochomůrka, Milan Trčka a František Hanzlík k šesti letům, Alena Černá, Jaromír Dvořák a Jaromír Kerbl k pěti letům, Alena Heinzová ke čtyřem letům a Olga Setnická ke třem letům. Někteří únosci byli propuštěni po odpykání poloviny trestu.
Po propuštění začali žít nové životy, dnes však již většina z nich není naživu, František Hanzlík zemřel v roce 1984 na mozkovou příhodu, Milan Trčka v důsledku nevyléčitelné choroby v roce 1990, v roce 2010 zesnul na rakovinu Jiří Beran a v roce 2014 podlehl těžké chorobě Jiří Vochomůrka. Do Česka se po omilostnění prezidentem Václavem Havlem jako jediný vrátil Jaromír Kerbl, který zemřel v roce 2018.
19
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
