Čekám vyhrocení konfliktu uvnitř EU, říká bývalý velvyslanec Petr Drulák

V posledních týdnech Ukrajinci slaví úspěchy při ofenzivě na severovýchodě země, dobyli zpět Kupjansk a Izjum. Je to známka blížícího se zásadního obratu?
Dívám se na to se smíšenými pocity. Na jedné straně sdílím určitý optimismus, neboť v té válce je Rusko jednoznačným agresorem, který se nyní dostává do velmi složité situace. Ztrácí území, jež dobyl, což je nečekaný vývoj pro všechny, tedy Rusko i Západ. Ukazuje to životaschopnost odporu vůči agresi. Pak je tu ale druhá strana téže mince, která obsahuje otázku, jak na to bude reagovat Vladimir Putin.

Už reagoval, a to částečnou mobilizací, která se jeví jako velmi nečástečná. Jak to změní situaci na frontě, ale také v ruské společnosti?
Reagoval také referendy, jimiž vymezuje území, které Rusko považuje za své. Aby mohl tento nárok obhájit, je nucen znásobit vojenské nasazení, a proto mobilizuje. Přesun několika set tisíc vojáků samozřejmě změní poměr sil na frontě, ale také vyvolává napětí v ruské společnosti. Vše bude záležet na tom, jak tento krok bude vojensky úspěšný.

Výrazný postup? Ukrajinci již téměř obklíčili město Lyman, tvrdí analytici

Jisté je, že cosi se děje i na tamější domácí scéně. Ve státní televizi dokonce zazněly kritické hlasy k průběhu takzvané speciální operace. Může Vladimir Putin přistoupit k použití jaderných zbraní?
Putinovi se nyní dostává kritiky zprava, tedy že nedostatečně hájí ruské zájmy a je příliš měkký. Ačkoliv má v rukou soukolí moci, nemůže si dovolit válku prohrát. Pokud by hrozila ztráta Donbasu a Krymu, je připraven nasadit veškerý ničivý potenciál. Dnes se nedá bohužel vyloučit vůbec nic, ale nemusíme hned mluvit o jaderných zbraních. Už jen představa konvenčních raketových útoků na ukrajinskou infrastrukturu včetně Kyjeva je děsivá. Před námi je zima, což je fakt, který musíme brát v úvahu. Pokud má Rusko možnost vzdušnými útoky přivodit Ukrajincům obrovské škody, je otázka, jak zimu ve válečných podmínkách přečkají.

Znamená to, že i Západ bude muset přijmout rozhodnutí, jak v podpoře Ukrajiny postupovat dál, neboť finance a zbraně už nemusejí stačit?
Takový den přijde, protože státy NATO se podle mě určitě nebudou chtít fyzicky do války zapojit. Za velmi důležité považuji vyjádření polského premiéra Morawieckého v Bratislavě, který řekl, že vyzbrojování Ukrajiny není hlavní problém. Ten tkví ve finanční udržitelnosti Ukrajiny, která potřebuje měsíčně čtyři až pět miliard eur, což je opravdu velká částka. Zejména na pozadí toho, v jaké finanční situaci se nacházejí evropské země. Polsko, které se na straně Ukrajiny angažuje nejvíce a nejradikálněji, má najednou obavy o to, aby ekonomicky nezkolabovala.

Co s tím mohou členské státu EU udělat?
Soudím, že jejich připravenost financovat válku bude čím dál menší. Všechny unijní státy mají grandiózní problémy z doby covidu a nyní kvůli obrovské inflaci a zdražování energií. Máme tedy před sebou dva dosti temné scénáře, ale kdybych se poměrně nezvykle pokusil být optimistou, zmíním třetí možnost, a to jsou diplomatická jednání.

Prizmatem této varianty je zajímavý devadesátiminutový telefonát německého kancléře Olafa Scholze s Vladimirem Putinem, v němž naléhal na co nejrychlejší diplomatické řešení války, a zároveň překvapivě sdělil, že podobné rozhovory „se vždy nesou v přátelském duchu“. Bude to Německo, kdo bude nejvíc podporovat uzavření mírové dohody?
Německo určitě stojí o co nejrychlejší ukončení války, což je jeho dlouhodobá pozice. Bohužel hlavním hráčem v té věci není Německo, ale Spojené státy americké, které mají klíče k řešení války. Aby se mohlo vést seriózní mírové jednání, musejí být hlavní hráči, tedy Moskva, Kyjev a Washington, přesvědčeni, že na bojišti se nedá zas až tolik získat, a proto přichází čas na jednání. Když ale posloucháte hlasy z některých západoevropských metropolí a hlavně z Kyjeva o osvobození Donbasu a Krymu, tak to jde proti této dohodě.

Jaký zájem na tom mají Spojené státy?
Velmi těžko se to analyzuje. Za Donalda Trumpa to bylo vcelku přehledné, byla tam jasná prezidentská linie i to, kdo ji v rámci jeho vlastní administrativy podrývá. U Bidena je to jinak. Už na přelomu roku z Washingtonu zaznělo, že USA podporují vstup Ukrajiny do NATO, pomáhají jí s vyzbrojováním i finančně. Současně říkali, že v případě ruské agrese budou následky vážné, ale vojensky se angažovat nebudou. Rusové to pochopili tak, že USA Ukrajině budou posílat moderní zbraně a budovat z ní vojensky silný stát, nepřátelský Rusku, ale zároveň přímo do války nezasáhnou. Z toho si mohli udělat závěr, že za rok či dva by pro ně už mohlo být pozdě. Nejsem si jistý, zda si Američané uvědomovali, že touto pozicí mohli vyprovokovat ruský útok. USA nepůsobí jako jednotný aktér, protože není jasné, kdo tam rozhoduje. Prezident Biden určitou roli má, ale nemyslím, že hlavní. Podstatnou úlohu hrají vysocí představitelé ministerstva obrany, zahraničí a zpravodajských služeb. Je také třeba mít na paměti, že když už k válce došlo, pro Američany to není úplně nevýhodná situace. V mnohém jim hraje do karet, protože Rusko oslabuje.

Hynek Kmoníček: Po ruské invazi přestala platit diplomatická pravidla

To sice ano, ale oslabené Rusko by se mohlo přimknout k Číně, což si USA zajisté nepřejí. Není důležitější ekonomický faktor, neboť důsledkem války je posilování amerického zbrojního průmyslu a masivní poptávka po zkapalněném plynu?
Je v tom skryto mnoho rozporů. Američanům určitě vyhovuje, že Rusko je ponořeno ve vyčerpávajícím konfliktu, což ho bude stát hodně sil a peněz. Z tohoto hlediska USA vítají oslabení strategického rivala. Zároveň byly zrušeny vazby Evropy s Ruskem, důsledkem čehož je její podřízení americkému strategickému zájmu. Loni v létě se USA s ostudou stáhly z Afghánistánu a ztratily v Evropě kredit. Během několika měsíců se to úplně změnilo a my se vracíme do studenoválečných časů, kdy Amerika je protektor a Evropa protektorát. Navíc projekt Nord Stream II, který ležel Američanům v žaludku, je nyní mrtvý. To vše jim hraje jednoznačně do karet, ale pak jsou tu věci, jež je dlouhodobě poškozují. Hlavně jde o prohlubování rusko-čínského spojenectví. A možná ještě důležitější je, že končí mezinárodní role dolaru. USA ho použily jako geopolitickou zbraň, když zkonfiskovaly aktiva ruské centrální banky, šlo o nějakých 300 miliard dolarů. Jakákoliv mocnost, která bude dělat politiku nezávislou na USA, ví, že jí hrozí něco podobného. Proto se bude pokoušet odpoutat od dolaru. To je strašná rána, neboť celý model americké ekonomiky je založen na tom, že dolar je mezinárodní rezervní měna, po níž je neustálá poptávka. V okamžiku, kdy o tuto pozici přijdou, se americké deficity dostanou pod obrovský tlak.

Kromě toho jsme svědky dalšího trendu, který bych nazvala hledání místa na slunci pro silná regionální uskupení. V Samarkandu se nedávno sešel Šanghajský formát, jejž tvoří Čína, Rusko, Indie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Pákistán a Uzbekistán, partnerskou zemí je i Turecko. Jsou jejich ambice reálné?
To je klíčová strategická otázka. Krize na Ukrajině je katalyzátorem reorganizace světa a formování alternativy vůči Západu. Spojenectví Ruska a Číny nikoho nepřekvapí, ale zajímavá je role Turecka, které posledních deset let vytváří vlastní politiku, čím dál méně závislou na USA, o evropských spojencích ani nemluvě. Turecko jde ve většině klíčových otázek proti Evropě.

Má ji také v hrsti kvůli čtyřem milionům syrských uprchlíků, jimž kdykoliv může otevřít hranice.
Prezident Erdogan už je do Evropy posílá. Uprchlická vlna, kterou teď zažíváme, je turecká, a nijak to nesouvisí se situací v Sýrii. Kromě Turecka hraje důležitou roli i Indie, která dává jasně najevo, že se nehodlá podřizovat americké zahraniční politice. Skutečně se tu rýsuje nové mocenské rozložení. Jsou tu silné Spojené státy, čím dál slabší Evropa a nezápadní alternativa, která vytváří vlastní systémy. Pokud s nimi kdokoliv bude chtít obchodovat, nebude to už v dolarech. Tento vývoj musíme brát na vědomí, ekonomickou spolupráci s nezápadním světem totiž budeme potřebovat.

Nejde ale jen o asijské probouzení. Maďarský premiér Viktor Orbán v nedávném proslovu ke členům FIDESZ v obci Kötcse uvedl, že podle něj se Evropská unie do roku 2030 rozpadne a regionálně ji nahradí středoevropské společenství, tedy něco jako silnější V4. Co si o tom myslíte?
Orbán podle mě patří k nejzkušenějším a nejinteligentnějším politikům našeho kontinentu a ve střední Evropě nemá konkurenci. Je to člověk, který přemýšlí a dělá si svůj vlastní strategický úsudek. Takových politiků je dost, ale on má navíc legitimitu na domácí scéně a je schopen přesvědčit své občany, že má pravdu a jejich důvěru si zaslouží.

Kontroly na hranicích se Slovenskem: Je to divadlo, říkají místní

Což je z mého pohledu děsivé konstatování vzhledem k jeho řečem o tom, že Maďaři by se neměli míchat s jinými rasami, protože nechtějí být míšenci.
Ten výrok se mi také nelíbí, ale mám dojem, že tam snad došlo k nějaké chybě v překladu. V jedné větě měl rasy, ale ve druhé mluvil o kulturách, což je nebetyčný rozdíl. Nevím úplně, jak to myslel. Ale v tomto se ho určitě nechci zastávat.

Osobně bych věřila tomu, že nechce, aby se Maďaři rasově či kulturně s kýmkoli míchali.
Nevím, vycházím jen z toho projevu, který byl mimochodem velmi zajímavý. Slovo rasa tam používá dvojznačně, ale politicky to pochopitelně byla chyba. Mě ovšem nejvíce zaráží nikoliv Orbán, ale Brusel. Ve chvíli, kdy by se měl snažit držet evropskou jednotu, stupňuje tlak na Varšavu a Budapešť. Přichází s myšlenkou, že zruší právo veta členských států EU ve všech podstatných oblastech rozhodování.

S touto myšlenkou jako hlavní agendou přijel nedávno do Prahy kancléř Scholz, přičemž u Petra Fialy s ní neuspěl.
Němci a Francouzi tuto ideu prosazují už delší dobu. Je pravda, že to bylo stěžejní Scholzovo poselství při jeho návštěvě Prahy, ale je zřejmé, že pro nás je to nepřijatelné.

Opravdu? Prezidentský kandidát Petr Pavel mi nedávno řekl, že to naopak je zajímavé téma k úvaze a on by nebyl proti principu většinového hlasování v určitých otázkách, aby se proces schvalování urychlil.
To mě nepřekvapuje, protože Petr Pavel zastupuje určitý směr a síly, které si myslí, že je žádoucí, aby náš stát ztratil zbytky své suverenity. Na české politické scéně to je silná představa. Já se naopak domnívám, že když se nepostaráme sami o sebe a budeme čekat na to, že to za nás udělá někdo v Bruselu, dopadneme špatně. Myšlenka, že nás tam přehlasují a nám to bude jedno, protože v Bruselu to s námi myslí dobře, je naprosto scestná. Proto čekám vyhrocení konfliktu uvnitř Unie, protože jdou proti sobě dvě silné tendence. Na jedné straně je Německo s Francií, na druhé střední Evropa, ale nejen ta. Je tedy možné, že to povede ke štěpení Unie. Budeme možná rádi, že se nám podaří zachovat jednotný trh, který je nepochybně velkým přínosem evropské integrace. Bohužel můžeme přijít i o něj, pokud budou odstředivé tendence jako odpověď na bruselský tlak pokračovat.

Myšlenka evropské integrace je ale přece strašně silná, zajistila šedesát mírových let, ekonomický rozkvět, volný pohyb napříč Evropou a nyní se snaží o plošné řešení energetické krize, podobně jako u vakcín proti covidu. Není nemoudré chtít se vzdát ochranného deštníku velmi bohatého společenství půl miliardy lidí?
To mi mluvíte z duše, protože tak by to mělo být. S touto nadějí jsme přece v roce 2004 do Unie vstupovali. Podívejte se ale, co se stalo v posledních dvaceti letech, ta strašná ideologizace EU. Tendence Evropské komise zvyšovat svoje pravomoci a skrytě posouvat federalizaci tam byla vždycky, ale nebyla tam progresivistická ideologie, která nyní Unii ovládá. Takzvané evropské hodnoty ve skutečnosti neexistují. Hodnota je něco, co trvá staletí. Brusel dnes prosazuje práva komunity LGBT a klimatické otázky, celý zelený balíček. To nejsou hodnoty, ale určitá pozice, která má v demokratické společnosti své místo, avšak není většinová a nemůže se měnit v diktát.

Rozhodnost místo ústupků. Leyenová hovořila o současné krizi i budoucnosti EU

Není spíš problém v tom, že Brusel příliš tlačí na pilu? Nikdo přece nepochybuje o tom, že klima se v důsledku lidské činnosti změnilo a planeta se otepluje, ale neznamená to, že zelený úděl by měl dostat přednost před vším ostatním.
Problém je, že zelená tranzice byla postavena na obnovitelných zdrojích s tím, že plyn je dočasné překlenovací zlo. Avšak nebyla podložená technologicky. Můžeme si přiznat, že člověk klima rozklížil, ale nejsem si jist, že ho dokáže řídit.

Pomoci mu rozumnou ekologickou politikou přece může, ne?
Když uvaříte akvárium s rybičkami a jako protiopatření ho pak rychle dáte do lednice, nevzkřísíte je. Obávám se, že se to v klimatických modelech úplně nebere v potaz. Především ovšem nemáme zralé technologie pro tak převratnou změnu ve využívání energetických zdrojů. A energie jsou krví ekonomiky. Když se to rozhasí, padne. Proto mi vadí, že to Brusel tak slepě prosazuje. Je to velmi nerozumné a odpor proti tomu je logický.

S vybočováním z nalinkovaných kolejí máte bohaté osobní zkušenosti. Ředitel Ústavu mezinárodních vztahů (ÚMV), kde máte poloviční úvazek, vám poslal už dva vytýkací dopisy. V nich uvádí, že šíříte konspirační narativy, vyjadřujete se nekorektně a účelově zobecňujete. Proč to děláte?
Ke stanoviskům, která hájím ve veřejném prostoru, jsem dospěl na základě analýz, svých odborných znalostí a praktické diplomatické zkušenosti, kdy jsem ve Francii viděl, jak funguje dnešní západní Evropa. Troufám si tvrdit, že moje vyjádření jsou minimálně stejně dobře podložená jako stanoviska mých oponentů. Samozřejmě nemusím mít vždycky pravdu. Když se vyjadřujete o politické realitě, nikdy přesně nevíte, jak to dopadne. Formuluji svoje závěry z určité perspektivy a chápu, že jsou i jiné úhly pohledu. Demokratický systém je založený na tom, že existuje střet perspektiv, a když jedna vyhraje, její zastánce získává možnost vládnout. Zároveň ale platí, že ta druhá perspektiva musí mít právo na život a je respektovaná. Vládnoucí reprezentace sice bude říkat, že je to nesmysl a ona má pravdu, ale to je zcela v pořádku. Demokracie přestává ve chvíli, kdy vám řeknou, že nemáte právo na vlastní stanovisko.

To ovšem dnes nikdo neříká. Ministerstvo zahraničí si jen myslí, že byste je neměl šířit jako zaměstnanec jeho příspěvkové organizace, neboť vládní linie je prostě jiná.
To je základní nepochopení. Když je člověk intelektuál, je většinou financovaný z veřejných peněz, nejčastěji jako vysokoškolský učitel. Koneckonců ÚMV jako veřejná výzkumná instituce není financovaný z kapitoly ministerstva zahraničí, ale z peněz na vědu a výzkum. Jako jeho bývalý ředitel chápu, že zřizovatelem je ministerstvo zahraničí, a také vím, že jeho tlak na ÚMV vždycky byl a bude. Pokud si ovšem zachová akademický charakter, bude vždy produkovat i analýzy, jež jsou Černínskému paláci nepohodlné. Dobrý ministr zahraničí by to měl umět využít a také vědět, že chce-li mít dobrý výzkum, musí nechat lidi dýchat. Já jim to ale ulehčuji, když v každém veřejném vystoupení zdůrazňuji, že mluvím jako politolog a bývalý diplomat a trvám na tom, aby s tím ústav nebyl spojován.

Ředitel ÚMV Ondřej Ditrych vytýkací dopisy zpátky nevzal, jak jste požadoval. Takže čekáte výpověď?
Předal jsem to své advokátce, podle jejíhož názoru byl postup vedení ústavu neoprávněný. Proto jsme dali ÚMV k soudu. Jsem si jist, že nedělám nic špatného a neporušuji zákony ani etický kodex a jednám v rámci pravidel. Zato cítím posouvání pravidel ze strany ministerstva zahraničí. To s nástupem současné pirátské garnitury bezprecedentním způsobem zaútočilo na autonomii ústavu a svobodu projevu, což je u lidí, kteří ji původně velmi hájili, dost zvláštní.

Proti vládě, proti cenám, proti EU. V Česku opět demonstrovaly desetitisíce lidí

Vás netrápí, že jste částí společnosti vnímán jako součást dezinformační a konspirační scény, prorusky vystupující člověk, který chodí na akce uskupení D.O.S.T.?
Když vám záleží na svobodě myšlení a slova, říkáte i věci, které jsou mocným lidem nepříjemné. Odsudek, že jsem konspirátor a pomáhám ruské propagandě, mi přijde neuvěřitelně hloupý. Pokud se jim něco nelíbí, ať útočí nebo vyvracejí argumenty, které předkládám. Je absurdní, že mi někdo může vyčítat účast na akci, aniž by rozebral, co jsem tam říkal. Byl jsem na konferenci, kterou organizovalo hnutí D.O.S.T., a je pravda, že několik jejích účastníků mluvilo o nutnosti vystoupit z EU. Já jsem jim oponoval s tím, že to nedává smysl, a naopak Česká republika by se měla snažit v EU maximálně vy-užít možnosti, jež se jí nabízejí. Nechápu, jak se někdo může odvážit říct, že ve svém volném čase nesmím jít na akci spolku D.O.S.T. To mi přijde naprosto nehorázné. Co je komu do toho? A když už se tím zabývá, ať se podívá, co jsem tam uvedl.

Nevadí vám, že vás někdo může pasovat na lídra názorového okruhu, který žádá vystoupení z EU a má proruské postoje?
Ve Francii jsem se setkal právě s tímto mechanismem, kdy lidé, kteří třeba vidí, že na předměstích je neúnosná situace s imigranty, svůj názor neřeknou, protože se bojí, že budou spojováni s někým, koho považují za toxického. Já mlčet odmítám, ale také se dívám, kdo je člověk, který mě někam zve. Na akci D.O.S.T. mě pozval Michal Semín, jehož si vážím, a není pro mne problém, že jsem s ním spojován. Kdybych měl být v panelu s nějakými neonacisty, určitě bych si to rozmyslel. Já tam byl s Jaroslavem Baštou (poslanec za SPD a kandidát na prezidenta za tuto stranu) a Ivem Strejčkem (bývalý poslanec ODS, nyní člen Správní rady Institutu Václava Klause). To jsou lidé, kteří mají můj respekt, koneckonců Jaroslav Bašta je jediný chartista v současné sněmovně. Pokud mi nějaký komunální politik, který je dnes na ministerstvu, byť zahraniční politice vůbec nerozumí, říká, kde mám nebo nemám vystupovat a s kým se nemám kamarádit, tak to mě neodradí. Naopak to jsou věci, které mě vnitřně posilují.