Čekali jste, že ta inspirace a motivace nejen vaše, ale i lidí z venku bude až v takové míře?
Luboš: Měl jsem takové tušení, že by to mohlo fungovat, ale že to bude až tak hodně, protože dneska máme nějakých 83 tisíc sledujících, to jsem si tehdy představit neuměl.

Thea: Neměla jsem absolutně žádná očekávání, já jsem to brala spíš tak, jako že to zkusíme a uvidíme, jak říkal táta.

Luboš: Když jsem na svém soukromém Twitteru zveřejnil, že dcera skončila po nehodě na vozíku a že vždy chtěla být influencerkou, tak jenom během noci tam napadalo několik tisíc sledujících. Už tenkrát se mi z toho trošku zatočila hlava a říkal jsem si, to je velká zodpovědnost.

Kolik času denně věnujete 83 tisícům sledujících na Instagramu, abyste splnili roli aktivního influencera?
Luboš: Ono to není až tak náročné, co se týče konkrétního času. Náročné je to v tom, že na to musíme kontinuálně myslet a musíme vědět, že tam s určitou pravidelností je potřeba ten obsah sdílet. Jakmile se vám ten život dostane do určité stereotypní fáze, kdy chodíme do práce, do školy a už tam není tolik novinek, které by se odehrávaly, tak se ten obsah samozřejmě hůř hledá.

Thea: Ten obsah je asi nejtěžší na všem. Táta to hlavně režíruje a natáčí. A já přemýšlím, co by bylo pro sledující třeba zajímavé.

Poutejte se v autě správně, vzkazují Thea a táta:

Poutejte se v autě správně, vzkazují Thea a táta | Audio: Deník/Bohumila Čiháková

Vraťme se ale na začátek. Instagramový účet Thea a táta vzniknul po autonehodě, která tě připoutala na invalidní vozík. Co přesně se stalo?
Thea: Budou to dva roky, kdy maminka při řízení usnula za volantem. Přepadl ji mikrospánek a auto narazilo do nějakého můstku. Bezpečnostní pás mi v podstatě přesekl střeva a zlomil mi páteř.

Protože jsi ho měla podvlečený za zády, aby tě netlačil, je to tak?
Thea: Dělala jsem to tak pokaždé a vím jistě, že kdybych si ho tenkrát zapnula normálně, tak tady dnes spolu nesedíme.

Luboš: Bohužel to tak dělá každé druhé dítě. Je to hrozný nešvar. Tím apeluji na všechny rodiče, aby děti kontrolovali a dávali pozor.

Vy jste tenkrát Luboši v autě nebyl, co se dělo dál?
Luboš: Manželka z nehody vyvázla relativně bez výrazných zranění, a ještě ten den ji propustili z jičínské nemocnice domů, zatímco všechny tři děti odvezla záchranka do královehradecké fakultní nemocnice, kam jsem za nimi z Kladna jen v žabkách a šortkách okamžitě vyrazil. Po pěti dnech propustili nejmladšího Eliáše, pak nejstarší Emu. Thea byla v nemocnici tři týdny. První dny byly kritické. Byl jsem s ní pořád. Pak ji převezli do Motola.

Thea bojovala o život. Zkuste nám popsat, co se vám honilo hlavou.
Luboš: Nevěděli jsme, jestli Thea vůbec přežije. Nikdy jsem nebral drogy, ale zpětně si představuji, že takhle nějak by to mohlo vypadat, kdybych bral pervitin nebo kokain. Cítil jsem permanentní a ohromné dávky adrenalinu v krvi. Věděl jsem, že musím fungovat na sto procent a nemůžu se jít zhroutit nebo brečet někam do kouta, protože tam byla manželka, děti a Thea a do určité míry to celé stálo na mně.

Zákazu zhroutit se rozumím, ale proč i brečet? Na tom není přeci nic špatného ani nepochopitelného.
Luboš: Nejhůř mi bylo, když jsem přijel do nemocnice. Po několika hodinách se otevřely dveře z operačního sálu a doktorka Lešková, která dceru zachraňovala, řekla: „Tak pane Kreči, já vám teď řeknu, jak to vypadá s vaší dcerou, a budu to brát od hlavy níž.“ Postupně vyjmenovávala, co všechno měla Thea poraněné a co všechno se jí poškodilo. V tento moment jsem jí řekl, že se omlouvám, ale že si musím lehnout. Roztřásly se mi nohy a opravdu jsem se tam málem složil. Do breku mi bylo, když jsem pak přišel na jednotku Karim, kde Thea ležela v umělém spánku, a řekli mi, že má rozpárané břicho a že pozorují, jestli vůbec přežije. Četl jsem ji pohádky od Josefa Lady, protože tam tenkrát nic jiného neměli. Špatně se mi četlo nebo mluvilo, zalykal jsem se. A pak přišel moment, kdy se probrala z umělého spánku a řekla: „Tati, já chci umřít, všechno mě strašně bolí.“ Tak tady mě jímaly mdloby.

Měl jste i vy nějakou kotvu?
Luboš: Nikdy jsem neměl pocit, že bych z toho byl vyčerpaný nebo unavený, což hodně vděčí tomu, že mi v práci kolegové vyšli vstříc, za což jim patří velký dík. Mohl jsem bez problémů zmizet na několik týdnů, ale snažil jsem se pracovat i v nemocnici, protože to pro mě byla právě ta kotva, která mě vracela do reality a pomáhala mi odpočinout si.


Nahrává se anketa ...

Theo, kromě bolesti, jaké další myšlenky ti běhaly hlavou?
Thea: Nejvíc ta bolest. Nikomu bych nic podobného nepřála zažít. Připadala jsem si jako z kousků sešitý Frankenstein nebo zombie. Vůbec si nepamatuji, že jsem po probrání řekla, že chci umřít. Byla jsem tlumená prášky a hodně jsem spala. Takže jsem byla v takových mrákotách.

Luboš: Jen dodám, to břicho musela mít otevřené, aby měli lékaři přístup ke střevům, která museli hodně opravovat, aby mohli sledovat hojení a jestli tam něco neodumírá.

Co následovalo po těch týdnech v nemocnicích?
Thea: Po propuštění z nemocnice jsem byla měsíc doma a pak následovala šestitýdenní lázeňská péče. A pak přišel návrat do školy.

Luboš: Ono to bude znít asi příkře - škola, domů, aktivity a spát. Ale ono to tak prostě je. Ten život probíhá úplně stejně jako pro zdravého člověka a to, co bylo předtím nepředstavitelné, tak se s tím naučíte žít a vnímat to, že je to úplně všední věc. Jediný, co je limitující, je způsob trávení volného času, protože tam těch možností je míň. Kreslení nebo zpěv v ZUŠ jsou přístupné, ale bez výtahu, takže tam Theu na zádech vynáší starší ségra a pak se vrací pro vozík. Dolů ji sváží po zadních kolech.

Máte to vychytané, holky.
Thea: Tak ségra Ema je z toho už trochu nešťastná.

Luboš: Vždycky se nějaký způsob najde, pokud to nejsou třeba skály, tak se skoro všude dostaneme. Thea je hubená a lehká, tak já ji přes ty schody zvednu nebo se to s něčí pomocí vyskáče.

Vy jste z Kladna, je pro vozíčkáře toto město dostatečně bezbariérové?
Thea: Denně jezdím autobusem, po městě, ve škole a všímám si hodně věcí, kterých bych si za normálních okolností absolutně nevšimla.

Například?
Thea: Třeba malinko zvýšeného obrubníku, který pro mě jako vozíčkáře značí překážku. Takže pokud bych měla Kladno hodnotit na stupnici od nuly do desítky, dala bych pět bodů.

close Thea a Luboš Krečovi info Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková zoom_in Thea a Luboš Krečovi Luboš: Jenom? To je málo, ne?

Thea: No tak sedm.

Luboš: Řekl bych, že městská hromadná doprava funguje docela dobře a drtivá většina autobusů je bezbariérových.

Thea: Všechny jsou bezbariérový, ale ještě musí být nakloněn k pomoci řidič. Nesnáším ten pocit, když čekám před před zadními dveřmi autobusu na řidiče, který musí vystoupit a vyndat plošinu, mnohdy se slovy ježišmarjá uhni a při tom na mě úplně všichni z toho autobusu upřou zrak a já si připadám strašně trapně. Proto miluji metro v Praze. Tam nepotřebuji, aby mi kdokoliv pomáhal.

Theo, v jednom z příspěvků na vašem Instagramu je video s komentářem: je čas začít blbnout. Chceš začít blbnout na vozíku, nebo to byla jen nadsázka k překonávání těch překážek?
Thea: To je to, jak si mě jednou učil jezdit na zadních, tati. To je totiž náš věčný spor. Táta mě furt pošťuchuje, ať se naučím jezdit na zadních kolech, protože všichni kolem mě jezdí na zadních. Ale já to prostě neumím. Táta si myslí, že se toho bojím, jasně, trochu jo, ale hlavně, já nemám důvod se to naučit. Mně stačí vyjet ten chodník, a když jsou někde kostky, tak na těch na zadních kolech jedu, ale furt mě tím pošťuchuje.

Luboš: Ono to časem přijde a naučí se to. Pošťuchuji ji hlavně proto, aby do budoucna zvládla náročnější terén. On tam teď vždycky někdo je a pomůže jí. U nás před domem máme velký schod, tak třeba i proto, aby ho sjela.

Thea: No tak mi někdo pomůže. A už jsem ho zvládla sjet i sama.

Luboš: Vozíčkáři ty zadní kolečka používají hlavně, když jedou z kopce dolů.

Thea: Ale já nevidím důvod, proč bych měla jezdit z kopce dolů po zadních.

Luboš: Protože ty přední kolečka, když jedeš z kopce, se ti můžou někde zaseknout, ale když pojedeš jenom po těch velkých, tak se nikde nezaseknou.

Thea: Víš co, já jsem se naučila koukat se na cestu a vždycky, když tam něco je, tak to prostě vidím, takže jsem v pohodě.

Musela kvůli tvému handicapu upravovat některé prostory i škola na bezbariérové?
Thea: Moje škola není bezbariérová. Hned na začátku je vedle schodů nájezd, ale je tak prudký, že ho nevyjedu. Uvnitř jsou klasicky všude schody do patra, do jídelny, do tělocvičny. Ale poté, co jsem do školy nastoupila, mi téměř všechny hodiny nechali ve třídě v přízemí. A když někam musím, tak mě vynesou.

Zase si tě hodí na záda?
Luboš: Tady to nejde, Thea tam má pro tyto účely asistentku, která jí s tou mobilitou pomáhá.

A co školní toalety?
Thea: Záchody jsou ve škole malé, takže tam nezajedu. Vyčlenili pro mě speciální místnost, původní sklad se starým záchodem, který dříve sloužil uklízečkám. Ale je tam podobný problém jako s tím autobusem. Všichni vědí, že jdu na záchod. Cesta vede kolem vestibulu, kde se srocuje hodně lidí, kteří na mě zase koukají, takže se strašně stydím. A co mi taky vadí, že na něj chodí i učitelky.

Luboš: Je třeba říct, že to není tak, že by se škola nesnažila. Po dlouhé době je tam handicapovaný člověk a obecně si myslím, že školy v Česku nebo alespoň drtivá většina škol sídlí v historických budovách, takže na to nejsou vůbec připravené. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby tam vybudovali výtah.

Mělo nebo má to, že jsi na vozíčku, nějaký vliv mezi kamarády a spolužáky?
Thea: Možná ze začátku se na mě dívali s lítostí. Ale pak přišla každodennost a lítost se vytratila. Ne všem taky jako člověk sednu a oni zase mně, protože jsem hodně svá. Ti, se kterýma si rozumím, vědí, že ten vozík nemá nic společného s tím, jaký jsem člověk. Trošku mi vadí, ale to oni nemůžou vědět, že já o sobě mluvím, že jdu, ale oni na mě vždycky zavolají pojeď. Ale nějak to neřeším. Je to i proto, že mě neznají jinak než na vozíku.

Luboši, nehodu způsobila vaše manželka. Vrací se k tomu, má tendence si to vyčítat a obviňovat se?
Luboš: Kde začít? Tak samozřejmě, že to je něco, co si manželka Kristýna s sebou ponese do konce života. Je to psychická jizva, která se hojí mnohem hůř než drtivá většina fyzických poškození. Manželka je racionální a pragmatický člověk, a to samozřejmě tomu sžívání se se situací určitě pomohlo. Samozřejmě jsou momenty, kdy je vidět, že si na to nějak vzpomene, že jí to dojde, podívá se na Theu, a uvědomí si, že to před dvěma lety vypadalo jinak.

Theo, vytkla jsi někdy mamince, že kdyby nebyla unavená a odpočinula si, že by se to nemuselo stát?
Thea: Nikdy to nebylo tak, že bych jí to řekla do očí nebo vyčítala. Ale když jsem měla občas slabší chvilky, tak ano, říkala jsem si, že ona to auto řídila a může za to. Ale vím, že to není pravda. Já jsem nebyla správně připoutaná, kdybych byla, i přes tu nehodu by to určitě dopadlo jinak.

close Zleva: Bohumila Čiháková, Thea Krečová, Luboš Kreč info Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková zoom_in Zleva: Bohumila Čiháková, Luboš Kreč, Thea Krečová

Nedávno ses setkala s vozíčkářem Bekimem Azirim, známým slovenským influencerem a stand-up komikem, kterému lékaři předpověděli, že už nikdy nebude chodit. Jeho vůle byla silnější. Dokáže se sám postavit, dokáže vyjít schody a ujít i několik metrů. Kam až sahá tvoje vůle? Co chceš dokázat ty?
Thea: Nebudu si tady nic vymýšlet a okecávat to, přála bych si chodit. Zároveň vím, že pokud se někdy rozchodím nebude to na sto procent. Vlastně by mi i stačilo, kdybych chodila o berlích. Začít hýbat nohama a vozík dát pryč a už se k němu nevracet. Na tom Instagramu ten vozík možná jako překážka nepůsobí, určitě ne fyzicky, ale pro mě je to překážka psychická. Být na vozíku je psychicky velmi náročné. Třeba když jsem někde s kamarádama, oni vyběhnou do schodů a já za nimi nemůžu. Ten pocit je hrozně nepříjemný.

Přemýšlíš nad tím, čím bys chtěla v budoucnu být, co by tě bavilo a naplňovalo?
Thea: Určitě se nechci živit jako influencerka. Co ale vím, že chci být bohatá a mít vlastní firmu a věnovat se lifestylu nebo módě. Chci dělat něco kreativního. Nesedět u počítače jako asistentka nebo účetní.

Theo, jaký je tvůj táta?
Luboš: Važ slova. (smích)

Nenech se zastrašit, říkej, co cítíš. (smích)
Thea: Hrozný. Ne, dělám si srandu. Řekla bych, že máme kamarádský vztah. Když občas vidím vztahy mých kamarádek s jejich rodiči a mluví o tátovi, tak ten rozdíl vidím. A není to proto, že jsem na vozíku a chová se jinak.

Táta teď povyrostl pýchou a v očích vidím upřímnou radost.
Thea: Táta je pro mě parťák. A nejen pro mě, ale i pro mé sourozence. Je to vtipálek, stejně jako děda. Oba rodiče jsou hodně tolerantní a dávají nám volnost.

Luboš: Spoléháme na to, že máme nějaká vyřčená i nevyřčená pravidla, a že jim můžeme věřit a mají od nás hodně velkou důvěru.

Thea: Já jsem si vždycky myslela, že to je úplně normální, ale začala jsem si uvědomovat a vnímat, že to tak vůbec není a hrozně si toho vážím. Řeknu, že jdu ven, a rodiče s tím prostě nemají problém.