Podle memoranda, které československá vláda odeslala dne 3. července 1945 britské vládě, považovali Češi a Slováci odsun jednomyslně "za základ budoucí bezpečnosti státu" a "zachování míru ve střední Evropě". Na vyřešení této otázky se proto soustředilo celé veřejné mínění a její jakýkoli odklad hrozil obecným znepokojením.

Walter Sitte se narodil v roce 1935 do sudetoněmecké rodiny kousek od německých hranic v Hrádku nad Nisou
Pamětník ze Sudet: Příchod Rusů byl děsivý. Sestru zasypali ostnatými dráty

Podle knihy Osvobozené Československo očima britské diplomacie autorů Jana Kuklíka a Jana Němečka komplikoval nerealizovaný odsun jakoukoli rekonstrukci státu, proto se československá vláda i prezident Edvard Beneš rozhodli předložit jeho uskutečnění britské vládě jako oficiální československý požadavek. Podobnou nótu předala československá vláda i zástupcům Sovětského svazu a USA.

V českých městech a obcích už mezitím odsun probíhal. Divoký, na mnoha místech neorganizovaný, v němž namísto mezinárodního práva hrály hlavní roli vzbouřené emoce, frustrace z několikaleté bezmoci vůči tyranii a z válečného týrání, ale také zlost a krutost.

Divoký odsun

Takový byl třeba divoký odsun Němců z Krnova, který začal 22. června tzv. hladovým pochodem. Na tři tisíce německých žen, dětí a starců musely jít pěšky přes Kostelec, Radim, Krasov, Karlovice, Vrbno pod Pradědem, Vidly, Domašov pod Pradědem, Jeseník, Brannou, Staré Město pod Sněžníkem až do Králík. Tři sta jich po cestě přišlo o život, na což od roku 2017 upomíná v Krnově pamětní deska.

"Hnali nás schválně  přes Jeseníky, aby co možná nejvíce lidí zemřelo, což se stalo. Byla tam také jedna přímější, snadnější cesta. Děti, které byly mladší než jeden rok, umíraly hlady a lidé, kteří zůstali ležet vyčerpáním, byli zastřeleni," vzpomínala před časem na tento odsun pamětnice Maria André, která jej zažila jako osmiletá. Její vzpomínky zachytil web Krnovští patrioti.

"První etapa byla Krnov – Vrbno. Bylo to více než 37 kilometrů pěšky. Pět týdnů před mými osmými narozeninami jsem musela celou tuto cestu ujít. Bylo to vražedné. Celý den jsme nedostali žádné jídlo… Museli jsme se chovat co nejvíc nenápadně, protože doprovázející  bachaři si vyzvedávali ženy z transportu a znásilňovali je. Jiné byly bity nebo zastřeleny," popisovala Maria André. Dne 6. července se její rodina dostala po řadě útrap na hraniční přechod Cínovec, kde přešla do Německa a až do října přebývala v barácích různých utečeneckých lágrů. Poté byla transportována do Thuringenu v tehdejší sovětské zóně. podle pamětnice pak následovala další léta v chudobě v tehdejší Německé demokratické republice, jež patřila do východoevropského socialistického bloku.

Odsun sudetských Němců. Ilustrační foto.
Němce z pohraničí vyháněli v noci. Jejich domy už vyhlíželi jiní

Pamětník Walter Sitte, který se narodil v německé rodině v Hrádku pod Nisou, zase vzpomínal v projektu Paměť národa na to, jak krátce po osvobození tři muži rozrazili dveře jejich domu. "Okamžitě ven! Táhněte do Německa! To bylo to divoké vyhnání, které se dneska tak zpochybňuje. Vyhnali nás ven, byli jsme jen v nočních košilích bez ničeho, dědeček a babička stáli před domem a klepali se zimou. Když se maminka bránila, řekli jí, že to máme přeci kousek, ať táhneme. Český soused pan Podhajský se tím rámusem probudil. Otevřel dveře a mávl na nás: Pojďte, pojďte! A nechal nás u sebe. Pan Podhajský byl už zaměstnaný na národním výboru, takže nám pomohl a nic se mu nestalo," vyprávěl Sitte.

K rychlému odsunu ještě před memorandem československé vlády došlo také v Těchlovicích u Ústí nad Labem. "Dle vypracovaného evakuačního plánu od místních antifašistů zahájena byla evakuace ve stanovený den ve dvě hodiny po půlnoci vyhlášením poplachu v obci," napsal tehdejší kronikář obce. "Antifašisté oznámili ve svých obvodech německým občanům určeným k evakuaci, aby během 30 minut opustili se svými rodinami svá obydlí a s osobním zavazadlem maximální váhy 30 kilogramů na jednu osobu dostavili se na louku u Krumholce," stojí v dokumentu. Pak za dohledu vojáků zamířili na hranice.

Dekrety odsun nenařizovaly

Za zmínku stojí, že ačkoli bývá odsun německého obyvatelstva spojován s tzv. Benešovými dekrety, tedy prvními poválečnými dekrety prezidenta republiky, jejich předmětem ve skutečnosti nebyl. Tyto dekrety měly za cíl rychle zákonodárně upravit celé spektrum poválečného života a vypořádat se s válečnými retribucemi, neřešily ale praktickou otázku vysídlení Němců.

Příjezd Rudé armády do Prahy 9.května 1945. Na snímku: ruský tank, na kterém jedou vojáci i Pražané s prapory, projíždí kolem Mánesova mostu.
Válka skončila, v Česku se umíralo dál. Sovětští vojáci nepřežili vlastní oslavy

Samotný transfer osob německé národnosti však právně upravila až Postupimská dohoda, tedy závěrečný protokol Postupimské konference, která se konala od 17. července do 2. srpna 1945 v braniborské Postupimi. Memorandum, které 3. července 1945 odeslala československá vláda, směřovalo k tomu, aby konference tento problém nepřehlédla a v rámci jednání o poválečné situaci Německa vyřešila i otázku přesídlení německé menšiny z Československa.

Postupimská dohoda coby dokument mezinárodního práva pak skutečně zavázala Československou republiku, aby pro odsun připravila podmínky a vydala vládní nařízení, podle nichž se měl odsun cizího obyvatelstva provádět. 

Divoký a živelný odsun probíhal až do září 1945. Druhý, už organizovaný, pak začal v lednu 1946. Československo opustilo přes 1,5 milionu Němců.