Kliknutím zvětšítePo takzvané Velké říjnové socialistické revoluci na podzim 1917 uchopili moc v Rusku bolševici v čele s Vladimírem Iljičem Leninem, kteří slibovali zbídačelým lidem „mír, chléb a půdu“.
Rusko však bylo stále ještě zapojeno do první světové války, v níž do té doby bojovalo po boku Anglie, Francie a Spojených států amerických proti centrálním mocnostem Německu a Rakousko-Uhersku, podporovaným stále ještě existující Osmanskou říší. Ruská armáda se ale (navzdory heroickému úsilí československých legií, které patřily od poloviny roku 1917 k nejbojeschopnějším a nejbojechtivějším jednotkám v jejích řadách) zvolna rozpadala a Němci obsadili a kontrolovali velkou část území tehdejšího Ruského impéria.
Jak separátně skončit válku
Vůdce bolševické revoluce Vladimír Iljič Lenin, který se do Ruska vrátil v dubnu 1917 v zapečetěném vlaku, vypraveném s tichým souhlasem německé vlády, se mnohem více zajímal o potlačení vnitřní protibolševické opozice než o boj proti Německu. Koneckonců, Německo ho zpět do Ruska infiltrovalo právě proto, aby tam zbrzdil, možná i zastavil ruské válečné úsilí.
Jedním z prvních dekretů, které nová bolševická vláda po svém uchopení moci v listopadu 1917 vydala, byl takzvaný Dekret o míru, v němž vyzývala všechny válčící strany, aby ukončily masakry první světové války. Autorem tohoto dekretu byl osobně Lenin, jenž si jím upevňoval svou domácí pozici a současně otevíral dveře možnosti šířit „socialistickou revoluci“ do dalších zemí.
„Ne, že by Lenin byl pacifista: spíše doufal, že přemění světovou válku v mezinárodní válku občanskou,“ glosovala před časem politiku nového sovětského vůdce britská veřejnoprávní stanice BBC.
Centrální mocnosti nicméně zareagovaly na bolševický návrh souhlasem s příměřím na východní frontě. A záhy na to svolaly do města Brest Litevský v tehdejším Polsku (dnes v Bělorusku), konferenci, která měla vyjednat separátní mírovou smlouvu mezi bolševickým Ruskem a císařským Německem. Brest Litevský byl za místo jednání zvolen proto, že v něm měla německá armáda své velitelství pro východní frontu.
Trockij proti Černínovi
Tak se stalo, že začátkem prosince uvítali na brestlitevském nádraží nastoupení němečtí vojáci Leninova emisara Lva Trockého (jenž zde vystupoval v pozici bolševického ministra zahraničí, ale už brzy se měl coby takzvaný Rudý komisař stát hlavou nově vznikající Rudé armády) v čele osmadvacetičlenné bolševické delegace, jejímž členem byl i Lev Kameněv.
Německé a rakouské delegace vedli jejich zahraniční sekretáři Richard von Kühlmann a hrabě Otakar Černín (Otto Czernin), příslušník slavného českého šlechtického rodu Černínů z Chudenic. Vlivnou postavou v pozadí německé delegace však byl generál Max Hoffman, náčelník štábu německých armád na východní frontě. Osmanskou říši reprezentoval při jednání Talat paša.
Černín, jehož jmenoval nový rakouský císař Karel I. svým ministrem zahraničí, patřil mezi přesvědčené zastánce císařského absolutismu, a po vstupu Spojených států do války byl přesvědčen, že centrální mocnosti zachrání jen uzavření míru. Je ale sporné, zda si pod tím přestavoval všeobecné příměří (jež by musela nutně provázet řada ústupků z rakouské strany), nebo zda chtěl uzavřít separátní mír na východní frontě s tím, že to Německu a Rakousku-Uhersku uvolní ruce pro vybojování konečného vítězství.
„Otázka, zda Czernin již v listopadu 1917 skutečně předpokládal pouze uzavření separátního míru s Ruskem, či zda doufal v mír všeobecný, není lehce zodpověditelná. Je zřejmé, že císař i Czernin na všeobecný mír naléhali. Hrabě ve svých po válce vydaných pamětech zveřejnil dopis nejmenovanému příteli ze 17. listopadu 1917, v němž prohlašuje, že by chtěl ‚co možná nejrychleji uzavřít mír s Ruskem, a tím vytvořit možnost uzavření všeobecného míru‘. Zachované dokumenty ministerstva zahraničí včetně ministrovy korespondence s císařem však předpokládají pouze mír separátní. Zdá se proto, že se Czernin domníval, že po vyřazení Ruska z války bude moci Dohodě mír nadiktovat,“ píše Václav Horčička v práci Rakousko-uherská politika vůči sovětskému Rusku v letech 1917-1918.
Trockij coby Černínův protihráč naproti tomu doufal, že se mu podaří jednání dlouhodobě protahovat a že mezitím ve střední Evropě, zejména v Rakousku a v Německu, vypuknou další komunistické revoluce, které nejenže zachrání Rusko, ale navíc umožní rozšířit bolševismus do zbytku Evropy.
Zpočátku proto odmítal tvrdé podmínky, které mu Czernin s Kühlmannem předložili (konkrétně šlo o odstoupení Pobaltí, Polska a Finska v rámci uplatnění práva na sebeurčení národů a o demobilizaci ruské armády), a hrál o čas, zatímco se ruští vojáci snažili na frontě získat své německé soupeře pro myšlenky socialistické revoluce.
Ruský vabank nevyšel
Jenže revoluce, k níž Trockij upínal své naděje, už nikde kromě Ruska nepřišla. A tak se nakonec bolševický vyslanec rozhodl hrát vabank. V únoru 1918 překvapil své protihráče u jednacího stolu tím, že vyhlásil postoj „ani válka, ani mír“. To znamenalo, že Rusko sice nebude pokračovat v bojích, ale nebude ani souhlasit s podmínkami centrálních mocností – takže se nevzdá žádného svého území a nebude ani platit válečné reparace.
Trockij, potažmo Lenin doufali, že německá armáda je už dostatečně vyčerpaná a že nebude mít dost sil na to, aby tento vývoj situace zvrátila. V tom se ale zmýlili.
„Centrální mocnosti jednoduše ukončily příměří a obnovily svou invazi, v níž smetly to, co zbylo z ruské armády, z cesty. Německá flotila se zatím hrozivě vydala po Baltu směrem na Petrohrad,“ píše web History Today. Němečtí vojáci totiž k Trockého zděšení dál poslouchali své důstojníky a navzdory intenzivní bolševické propagaci při obnovení válečných operací neváhali – během pouhých pěti únorových dnů roku 1918 tak zatlačili rozloženou ruskou armádu na východ hlouběji, než za celé tři předchozí roky.
Tato situace vedla k částečnému rozkolu v sovětském vedení státu. Takzvaní eseři (levicová Strana socialistů-revolucionářů, která sehrála podstatnou roli při organizaci a průběhu říjnové revoluce a měla větší lidovou podporu než bolševici), navrhovali vyhlásit „revoluční válku“ mezinárodnímu imperialismu a deklarovali, že jsou připraveni v zájmu mezinárodní revoluce připustit ztrátu sovětské moci. Považovali to za nejlepší způsob, jak inspirovat vznik komunistické revoluce na Západě.
Setkání německých a sovětských vojáků na východní frontě krátce po podepsání Brestlitevského míru
Lenin ale možnost svržení sovětského režimu kategoricky odmítal (dost možná se oprávněně obával, že jeho samotného by to stálo život) a obával se, že nezastaví-li se německý postup do nitra Ruska, tak tento pád neodvrátí. Trval proto na tom, aby podmínky centrálních mocností byly přijaty, a nechal o nich jmenovitě hlasovat delegáty sjezdu Sovětů. Ti se neodvážili tváří v tvář rozpálenému Leninovi odporovat a přijetí podmínek schválili.
Drsný mír
Dne 3. března 1918 tak bolševická delegace podepsala smlouvu, známou později jako takzvaný Brestlitevský mír. Její podmínky byly skutečně mimořádně drsné. Rusko se vzdalo téměř poloviny svého evropského území a fakticky předala Finsko, Polsko, pobaltské provincie, Ukrajinu a Zakavkazsko ústředním mocnostem. Ruské Polsko, Litva a část Lotyšska připadly Německu a Rakousku přímo, Ukrajina, Finsko, Estonsko a zbytek Lotyšska byly přeměněny na nezávislé státy pod německou ochranou. Besarábie se měla stát součástí Rumunska a arménské oblasti na Kavkaze obsadili Osmané.
Sovětské Rusko přišlo v důsledku Brestlitevského míru o třetinu populace někdejšího ruského císařství, o obrovské plochy prvotřídní zemědělské půdy, o zhruba osmdesát procent uhelných dolů a o polovinu všech ostatních průmyslových odvětví. Následná dohoda ze srpna 1918 navíc zavázala zemi zaplatit šest miliard marek jako válečné reparace.
Takové ponížení si ruská veřejnost nechtěla dát líbit, takže nastaly nepokoje. Ilustruje to například jedna ze zpráv v tehdejším ruském večerníku Petrogradskoje Echo, která uvádí, že pracovníci zbrojovky v Tule považují smlouvu za akt zrady, který byl „zničující pro mezinárodní proletářské hnutí a hluboce škodlivý pro zájmy ruských dělníků, revoluci a ruskou ekonomiku“.
Podepsání příměří mezi Ruskem a Německem v prosinci 1917
„I když se jeví jako pochybné, že by takhle mluvili obyčejní ruští dělníci, rozhodně mnozí Rusové považovali smlouvu za ohavnou zradu své země. Brestlitevský mír měl nemalý vliv na vyprovokování občanské války mezi bílými a rudými, stejně jako na to, že leví eseři vystoupili z vlády a nechali ji zcela v rukou bolševiků a že se někteří z nich v následné občanské válce postavili na stranu bílých,“ píše web History Today.
Čechoslováci se probíjejí napříč Ruskem
Protibolševické Rusy, kteří zůstali věrni Británii, Francii a Spojeným státům, podpořilo aktivně také 40 tisíc příslušníků československých legií v Rusku, bývalých válečných zajatců, kteří přešli na druhou stranu a bojovali na ruské frontě za Masarykovu ideu poválečného svobodného Československa. Teď jim bezprostředně hrozilo, že je bolševici vydají Němcům.
Aby se vyhnuli zajetí, rozhodli se legionáři zamířit na východ. Doufali, že bude platit původní vyjednaná dohoda s Rusy, která jim měla umožnit volný průchod „s určitým počtem zbraní na sebeobranu“. Mýlili se, ale to je nezastavilo.
V okamžiku, kdy v Rusku naplno vypukla občanská válka, vyvolávaly legionářské transporty po Transsibiřské magistrále u bolševiků stále větší nedůvěru a napětí. Místní sověty začaly vlaky s Čechoslováky zastavovat. A ti si to nedali líbit.
Když 14. května 1918 došlo v Čeljabinsku k incidentu, po němž skončilo několik legionářů za mřížemi tamějšího vězení, poznali Rusové, co to znamená, když se Čechoslováci rozčílí: ostatní legionáři vzali vězení útokem, vysvobodili své druhy z cel, pak obsadili celé město a záhy na to začali postupně dobývat celou magistrálu.
Legionářské vlaky se znovu rozjely a Čechoslováci obsazovali další a další ruská města: dne 26. května Novonikolajevsk, ve dnech 28. a 29. května Penzu a Sirzan, 30. května Tomsk, 6. června Omsk a 29. června Vladivostok. Mizerně organizované a nedisciplinované oddíly nově vzniklé Rudé armády nemohly dobře vycvičeným a skvěle motivovaným československým jednotkám čelit.
Tomáš Garrigue Masaryk situaci legionářů citlivě vnímal a neváhal jí propagandisticky využít. Ana Maria Schiopuová z Europe Centenary cituje výňatek z jeho tehdejšího projevu: „Říkám vám, naši muži jsou dobří vojáci, když jsou v bitvě; tam jsou stateční a chytří jako málokdo. Dokážou se dostat z každého nepořádku; ale když nejsou v nesnázích, jdou je hledat… Žádná jiná, ani lépe vyzbrojená a organizovaná armáda by si nevedla v sibiřském tažení lépe… Když naši chlapci vstoupili do bitvy, byl to nádherný pohled – ale byl to boj na život a na smrt. Vojáci mě měli rádi a považovali mě za svého nejvyššího velitele; zejména proto, že jsem na ně nikdy nenadával – v armádě je samozřejmé, že lidé k sobě musí být upřímní – a možná proto, že jsem se nebál.“ (kráceno, pozn. red.)
Sibiřská anabáze se stala významnou kapitolou legionářského působení a zásadně přispěla k Masarykovu úspěchu při jednání o vzniku samostatného československého státu.
19
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
