Kliknutím zvětšíteSvatomartinský kanál neboli v původním znění Canal Saint-Martin teče napříč 10. a 11. pařížským obvodem a spojuje povodí Villette na severozápadě města se Seinou. Jeho stavbu nařídil v roce 1802 Napoleon I., otevřen byl slavnostně v roce 1825. Kanál měl původně zásobovat hlavní město sladkou vodou, sloužil ale také k dopravě potravin a stavebních materiálů. Jeho celková délka činí čtyři a půl kilometru, z toho dva kilometry vedou podzemím. Pětadvacetimetrový výškový rozdíl mezi počátkem a ústím kanálu vyrovnává devět plavebních komor.
Turisté většinou obdivují jeho atraktivní klenuté litinové lávky, otočné mosty a působivé platanové aleje táhnoucí se po jeho březích, které z kanálu vytvářejí romantické pařížské zákoutí, ale bezmála 200 let stará stavba má i svá temná tajemství. K jednomu z nejmysterióznějších nálezů došlo v tomto kanálu právě sto let po jeho otevření, v roce 1925. Záhada bezhlavce ze Svatomartinského kanálu našla svůj odraz ve světové literatuře i filmu, nikdy ale nebyla uspokojivě vysvětlena.
Bezhlavec a lebka, jež k němu nepatří
Začátkem února 1925 učinili pařížští policisté z příslušného obvodu děsivý nález: v kanále Saint-Martin našli na kusy rozsekané mužské tělo, kterému chyběla hlava. O nálezu informoval 5. února téhož roku pařížský deník Le Petit Parisien, který zaznamenal ještě jednu podivnost: nalezené kusy těla byly zabaleny do stránek novin L'Écho de l'Ouest, což bylo jméno jednoho bretaňského deníku. Jenže tyto noviny nebyly z Bretaně, ale z Ameriky.
Aby policisté mohli identifikovat tělo, rozhodli se v daném úseku vypustit mezi plavebními komorami veškerou vodu a najít hlavu. Zatímco se voda ztrácela přímo před očima davu přihlížejících, kteří dychtili po vzrušení, začali muži zákona postupně zjišťovat, že tento případ bude ještě daleko spletitější, než předpokládali.
„Policie skutečně našla v kanálu lidskou lebku – jenže tak starou, že nikdy nemohla patřit rozřezané mrtvole. Policisté také při tomto poněkud neobvyklém vypouštění objevili mimo jiné utopenou kočku v košíku a ještě několik psů,“ připomíná web Vivre Paris.
Ani tím ale záhada nekončila, protože v nánosech bahna na dně kanálu leželo zabořeno také několik podivných předmětů, v nichž policejní pátrači prohledávající dno s úžasem rozpoznali hotový poklad.
„Stříbrné lžíce, nože, poškozená zlatá monstrance, dvě kadidelnice, z nichž jedna je stříbrná, kropenka, svícny,“ vyjmenovávala tyto věci dobová policejní zpráva zachycená novinami Le Petit Parisien. Pravděpodobně šlo o ukrytý lup pocházející z nějakého vyrabovaného francouzského kostela. Kromě všech těchto věcí bylo ve vodě a bahně ještě ozubené kolo, dva ruční granáty a břitva.
Tajemné podzemí pařížského kanálu Canal Saint-Martin v roce 1862
Nenašla se však žádná hlava, jež by se hodila k rozřezanému a tak podivně zabalenému tělu, ani žádné tělo, jež by pasovalo k utopené lebce. Bezhlavá mrtvola i ztracená hlava si uchovaly své tajemství a ani jedna z těchto podivných smrtí nebyla nikdy vyřešena. Příběh bezhlavce ze Svatomartinského kanálu tím ale neskončil.
Dávné mystérium se stává slavným
Jedním, kdo pozoroval policisty brodící se v bahně, byl i mladý belgický novinář původem z Lutychu. Ten se do Paříže podíval poprvé krátce po válce ještě jako voják, když dostal příležitost stát se coby válečný korespondent členem tiskové delegace. Francouzskou metropoli si okamžitě zamiloval, a i když se po skončení své mise vrátil do Lutychu, dne 11. prosince 1922 přijel vlakem na pařížské Severní nádraží (Gare du Nord), aby už nikdy neodjel. Jmenoval George Simenon.
„Od roku 1922 do roku 1928 Paříž neustále procházel a podle svých blízkých nasával její atmosféru jako houba,“ píše o slavném spisovateli a tvůrci neméně známé románové postavy komisaře Maigreta web Calliopée Art & Culture.
Právě komisař Maigret, úřadující na slavném nábřeží Zlatníků (Quai des Orfèvres) se stal tím nejvíce pařížským hrdinou, jakého kdy Simenon stvořil. A Svatomartinský kanál i se svými zdymadly, lávkami a otočnými mosty vytvořil to správně tajemné prostředí pro příběhy, které slavný detektiv prožíval.
Nález rozřezané mrtvoly z roku 1925 inspiroval spisovatele o třicet let později k sepsání příběhu Maigret a tělo bez hlavy, který vydalo nakladatelství Presses de la Cité v roce 1955. Simenon jej údajně dokázal napsat během jediného lednového týdne toho roku na farmě Shadow Rock v americkém Lakevillu, tedy zhruba 5,5 tisíce kilometrů od místa, kde se tento příběh odehrává a kde se také událo to, co inspirovalo jeho vznik. Na rozdíl od skutečnosti se v detektivce podařilo komisaři záhadnou vraždu vyřešit a odhalit motiv, který je podivnější než cokoli, s čím se do té doby setkal.
Detektivka se rychle zařadila mezi nejuznávanější a nejpopulárnější „maigratovky“, a jako taková byla také několikrát zfilmována. Poprvé ji už v roce 1957 zpracovala kanadská společnost Canadian Broadcasting Corporation s Buddem Knappem jako Maigretem. Britská televize BBC nazvala svou adaptaci Jednoduchý případ a odvysílala ji 30. října 1963 v hlavní roli s Rupertem Daviesem. Kromě těchto anglicky mluvených děl vznikla i dvě francouzská: v prvním z nich z roku 1974 hrál komisaře Maigreta Jean Richard, ve druhém z roku 1992 je ztvárnil Bruno Cremer.
Smrt patří ke kanálu dál
Mystérium kanálu Saint-Martin v průběhu uplynulých sta let nijak nezesláblo, naopak je znovu a znovu přiživováno dalšími nálezy, které se objevují na jeho dně. A nechybí mezi nimi, bohužel, ani další mrtvá lidská těla.
V dubnu roku 2016 byl v noci z jedné neděle na pondělí nalezen mrtvý devětačtyřicetiletý muž, bez jakýchkoli známek cizího zavinění: zřejmě spadl z nábřežní zdi. V pátek 22. června 2018 bylo z kanálu vyloveno další bezvládné tělo, tentokrát třiatřicetiletého muže bez dokladů, který byl nakonec ztotožněn pod jménem Lamine.
Oba muži pocházeli z Paříže, dokonce přímo z okolí kanálu, oba jej dobře znali a oba uměli plavat. Přesto se jim stal osudným. Jejich pád do vody navíc nikdo neviděl, i když právě o víkendech je kanál častým cílem procházek Pařížanů i turistů.
A letos v lednu našla pařížská říční policie a hasiči v rozmezí pouhých 24 hodin (v pátek 14. a v sobotu 15. ledna) těla dokonce dvou žen: jedno z nich plavalo právě ve Svatomartinském kanálu, v 10. obvodu, a druhé v kanálu de l'Ourcq – v obvodu devatenáctém (oba obvody se nacházejí na severovýchodě Paříže, pozn. red.).
Podle pařížského listu Le Figaro se ani v jednom případě nenašly stopy po cizím zavinění, obě ženy se zcela nezávisle na sobě rozhodly pravděpodobně spáchat sebevraždu. Proč si k tomu vybraly právě tajemně působící pařížské kanály, na to už se jich bohužel nikdo nezeptá…
19
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
