Kliknutím zvětšíteČeka představuje zkrácený výraz slov mimořádná komise, tedy Čerezvyčajnaja komissia, jejímž prvním předsedou se stal Felix Edmundovič Dzeržinskij, ruský revolucionář a sovětský funkcionář polského původu. Coby první hlava čeky je považován za jednoho ze strůjců teroru a masových bolševických vražd v době občanské války v letech 1917 až 1920. Přesto mu ruští komunisté ve výroční den jeho narození (12. září) až dodnes nosí květiny na hrob.
„Tajná policie pod tím či oním jménem měla v Rusku po celé sovětské období obrovský vliv,“ napsal před 15 lety redaktor britské BBC James Rodgers. Ti, kdo vstoupili do jejích řad, získali v sovětských dobách v rámci tehdejšího režimu výsadní postavení a měli přístup i k informacím, které tento režim ostatním obyvatelům tajil.
Ve sklepení Čeky, obraz uměleckého malíře Ivana Vladimirova (1870-1947), pravděpodobně z roku 1919
Toho mohli výhodně využít po změně poměrů na přelomu 80. a 90. let minulého století a zejména pak poté, co v Rusku nastoupil k moci Vladimir Putin, sám bývalý agent KGB (jedné z řady nástupnických organizací po prvotní čece). Dodnes patří bývalí kágébáci k ruské ekonomické smetánce, která má podle Rodgerse významné zastoupení například v oblasti ropného a plynového průmyslu. A Putin sám dodnes mluví o své minulosti u tajné policie s hrdostí.
Odrodilec
Možná je to trochu paradox, že u zrodu organizace prosazující krvavý třídní boj a nelítostně účtující i byť jen s domnělými třídními nepřáteli stál potomek zchudlého šlechtického rodu - navíc rodu pocházejícího ze země, s níž mělo sovětské Rusko nepřátelské vztahy. Přesně tak tomu ale bylo. Felix Edmundovič Dzeržinskij pocházel z polské šlechtické a katolické rodiny a v dětství se dokonce údajně chtěl stát knězem a příslušníkem jezuitského řádu. V dospívání ale ztratil víru, a nakonec nastoupil cestu bolševického revolucionáře.
„Pro jeho rodiče to muselo být zklamání. Jeho otec byl učitelem a Dzeržinskij získal kvalitní formální vzdělání. Už ve škole mluvil plynně třemi cizími jazyky a byl vychován jako římský katolík. Jedinou vadou na jeho závěrečném vysvědčení byla řečtina, z níž měl nedostatečnou. Ze školy ho vyloučili jen několik týdnů před jejím absolvováním kvůli revolučním aktivitám – vstoupil do Svazu pracujících, známé marxistické skupiny. V roce 1897 byl zatčen za organizaci stávky v továrně na výrobu obuvi. Také tam zřídil ilegální tisk,“ píše o Dzeržinském web History Learning Site.
Za tyto aktivity skončil budoucí zakladatel Čeky poprvé na rok ve vězení. A protože ani po propuštění si nedal s revoluční činností pokoj, putoval do vyhnanství na Sibiř. Cestou tam se mu ale podařilo zorganizovat vězeňskou vzpouru, uprchl, emigroval a usadil se v Berlíně. Navštívil také Švýcarsko, kde se léčila jeho snoubenka, bohužel neúspěšně.
„Její smrt ho velmi deprimovala. Jeho život však opět dostal smysl, když v roce 1905 vypukla ruská revoluce. Ihned se do ní zapojil, což vyústilo v jeho další zatčení. Byl ale rychle propuštěn v důsledku všeobecné amnestie,“ píše History Lerning Site.
Mezi lety 1906 a 1914 byl Dzeržinskij při řadě příležitostí zatčen a hodně času strávil za mřížemi. Tehdejší ruská tajná policie Ochrana ho považovala za vysoce schopného, a tedy i za nebezpečného protivníka. Zajímavostí je, že poměrně dlouho nebyl členem Leninovy bolševické strany, vstoupil do ní až po propuštění z moskevského vězení na jaře roku 1917, kdy se stal členem Moskevského sovětu a horlivě podporoval Lenina.
V červenci 1917 byl Dzeržinskij zvolen do výkonného výboru Moskevského sovětu a brzy na to i do ústředního výboru strany. Poté se přestěhoval do Petrohradu, kde se stal členem Vojenského revolučního výboru a podílel se i na úspěchu bolševického převratu v podobě tzv. Velké říjnové socialistické revoluce. Jeho dalším úkolem bylo dát dohromady organizaci, která by bolševické straně v Petrohradě zajistila pořádek a udržení moci. Začala se rodit Čeka.
Zrod teroru
Mimořádná komise neboli Čeka byla založena ani ne půldruhého měsíce po převratu, což svědčí o tom, jaký důraz na tuto organizaci bolševici kladli.
Mezi její úkoly patřilo „potlačení a odstranění kontrarevolučních a sabotážních akcí v celém Rusku, ať už pocházejí od kohokoli“, dále vytváření revolučních tribunálů suplujících roli soudu, a konečně vyvíjení opatření pro boj s kontrarevolucí a sabotáží. V čele správního aparátu Čeky stálo kolegium; řídícím orgánem bylo prezidium v čele s předsedou, který měl dva zástupce.
Prvním předsedou prezidia se stal právě Dzeržinskij, jehož výhodou bylo, že se i přes relativně pozdní vstup do bolševické strany vždy těšil Leninově plné podpoře. Dokonce i tehdy, když uvnitř samotné bolševické strany začaly zaznívat hlasy, že se Čeka vymkla kontrole a že její zásahy proti třídním nepřátelům nebo nepřátelům státu přecházejí v bezuzdné řádění.
„Bolševický teror a s ním spojené akce dostaly od vůdce strany V. I. Lenina nejvyšší požehnání. Krvežíznivost tohoto tzv. nejhumánnějšího člověka, jak jej pojmenoval básník Vladimir Majakovskij, a jeho společníků a spolupracovníků, je zřejmá každému, kdo si dá práci, aby si pečlivě prostudoval jeho spisy pocházející z října 1917,“ uvádí historická práce Rudý teror v době občanské války, vzniklá pod vedením J. G. Felštinského.
Moc Čeky totiž od jejího vzniku neustále rostla. V prvních dvou měsících své existence měla pouze právo předběžného vyšetřování, postupně se však její pravomoci rozšiřovaly. Od února 1918 už měla od Rady lidových komisařů právo vynášet rozsudky namísto soudů, a to včetně trestu smrti - a měla také právo vykonávat popravy.
Ranní čekisté. V počátcích své existence neměla Čeka pro své lidi žádné uniformy, muži přijatí do služby chodili v tom, v čem byli. Důrazně se ale doporučovalo nosit oblečení ve vojenském stylu
Od té doby se tak orgány Čeky už nevěnovaly jenom operativní činnosti, tedy sběru a třídění informací, ale skloubily v jedno činnost vyšetřujících orgánů, prokuratury i soudu: samy případ vyšetřily, obvinily podezřelého, vynesly nad ním rozsudek, a ten také vykonaly.
„K výkonu svých pravomocí měla Čeka své vlastní ozbrojené síly: jednotky zvláštního určení, řízené Revoluční vojenskou radou republiky. Struktura státních bezpečnostních složek se opakovaně měnila, ale jejich nejdůležitějšími prvky byly tyto složky: oddělení kontrarozvědky (KRO), oddělení vojenské kontrarozvědky (zvláštní oddělení, zformované 19. prosince 1918) a zahraniční zpravodajské jednotky (zahraniční oddělení Čeky vzniklo 20. prosince 1920),“ uvádí ruská Prezidentská knihovna. V listopadu 1920 byla Čeka pověřena i ochranou státních hranic.
To, jakým způsobem rostl rozsah činnosti Čeky, lze posoudit podle počtu jejích zaměstnanců: zatímco ke konci února 1918 nepřesahoval podle ruské Prezidentské knihovny 120 lidí, v roce 1921 činil už 31 tisíc osob.
Popravy přerostly v masakry
S růstem počtu zaměstnanců Čeky bohužel rostl také počet jejích obětí. Zatímco v prvním půlroce její činnosti šlo o stovky popravených, po září 1918 a vyhlášení tzv. rudého teroru se popravy jednotlivců proměnily v masové exekuce a množství takto povražděných dosahovalo řádu desítek tisíc (přesný počet se už asi nikdy nepodaří zjistit).
Nechvalně proslulým symbolem tohoto řádění i pozdějších vln krvavých čistek se stalo zejména sídlo štábu Čeky v moskevském paláci Lubjanka, jehož sklepení se proměnilo ve věznici i popravčí místo v jednom. Popravy se zde vykonávaly většinou střelou do týla z pistole, v případě hromadnějších poprav nastupovaly popravčí čety s puškami.
Čeka existovala pod původním názvem do 6. února roku 1922, kdy byla usnesením Všeruského ústředního výkonného výboru zrušena a na její místo nastoupila Státní politická správa (GPU), což byla v podstatě jen přejmenovaná Čeka. Po vzniku Svazu sovětských socialistických republik byla tato organizace přeměněna v prosinci 1922 ve Spojenou státní politickou správu (OGPU), která existovala do července 1934. V tomto roce byla OGPU sloučena s orgány vnitra (milicemi) a stal se z ní lidový komisariát pro vnitřní záležitosti (NKVD), jenž fungoval až do roku 1946.
Horší než gestapo
Po přejmenování komisariátů na ministerstva v roce 1946 se jeho název změnil na ministerstvo státní bezpečnosti (MGB) a později na ministerstvo vnitra (MVD), jež následně vystřídal Výbor státní bezpečnosti při radě ministrů SSSR (KGB). Po neúspěšném srpnovém puči roku 1991 vznikla v Ruské federaci jako nástupkyně KGB Federální bezpečnostní služba (FSB).
Podle ruských historiků, například Nikolaje Ignaťjeviče Kiseljova, bývalého člena Čeky a OGPU, jemuž se podařilo utéct na Západ, přesáhl rozsah represí, které vůči sovětskému lidu prováděly vlastní orgány státní bezpečnosti, mnohonásobně například činnost gestapa vyvíjenou proti protifašisticky smýšlející veřejnosti v Německu.
Zůstávají při síle
Příslušníci tajné policie v Sovětském svazu a později i v Rusku si říkali poměrně dlouho čekisté podle organizace, jež stála na počátku. V posledních letech se však pro ně vžilo v Rusku označení siloviki od slova síla nebo také moc. Podle Olgy Krištanovské z Ruské akademie věd, která studovala od konce 80. let minulého století mocenská centra v Rusku, představovali siloviki v novém tisíciletí čtvrtinu politické elity v Rusku.
„To jsou jen ti, kteří se k tomu veřejně přiznávají. Mnoho tajných policistů však nemá v povaze zveřejňovat svou identitu. Olga Krištanovská odhaduje, že když se vezmou v úvahu i osoby, které tuto svou činnost veřejně nedeklarovaly, mohlo by toto číslo dosáhnout až tří čtvrtin. Vypadá to, že silovici zůstávají nadále při síle a u moci,“ uzavřela před 15 lety svůj článek BBC.
19
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
