Já to zkouším pěšky, s batohem na zádech a taškou přes rameno. 

Jenže podobně jako já to tady zkouší tisíce Ukrajinců. A to ještě hlavní proud běženců, kteří míří z bombardovaného Kyjeva, Charkova a dalších měst ještě nedorazil, protože na přecpaných silnicích se kolony pohybují dvaceti kilometrovou rychlostí. Až dorazí, nastane tady na hranici konec světa. Alespoň pokud to půjde tak, jako dosud. Protože tady na hranici je to už teď očistec.

Rodiny bez otců

Ukrajinští pohraničníci mají nové uniformy, chovají se slušně, pomáhají se zavazadly, užhorodští hasiči a dobrovolníci roznáší jídlo, pití, cukrovinky a čaj. Jenže, co je to platné, když se fronta hodiny nehýbe a namačkaný mnohatisícový dav stojí v únorovém chladu podhůří Karpat na místě a nic se neděje. „Lidé, netlačte se, my vás nemůžeme pustit dál, pokud nedostaneme pokyn,“ opakuje velitel jednotky pohraničníků, která to tady má na starosti.

Auta, s výjimkou krátké kolony evakuovaného německého konzulátu, se také skoro nehýbou. V nich sedí lidé alespoň v teple. Jak v autech, nebo autobusech, jsou téměř bez výjimky ženy a děti. I tady venku v únorovém chladu. Jsou tu děti od dvouměsíčních kojenců, je tu mnoho maminek s kočárky, golfáči, nebo dětmi na rukou. Je tu ale i mnoho předškoláků i starších dětí.

Muži skoro žádní. Pokud tu jsou, jsou své ženy a děti, své rodiny, doprovodit jen na hranici. Podobně jako Vasil. „Já tady zůstávám, žena se sestřenicí a s dětmi jede za příbuznými do Čech,“ říká. „Sloužím v teritoriální obraně Užhorodu, to jsou vojenské jednotky, jejichž příslušníci mají za úkol bránit města, kde bydlí.“ 

Vasil si podobně jako mnoho jiných Ukrajinců stále myslí, že ruského prezidenta Vladimíra Putina a jím vedenou agresi porazí. „Ještě dva, tři dny musíme udržet Kyjev a pak bude Putin donucen vyjednávat. A samostatná Ukrajina přežije.“ doufá Vasil. Přesto i on posílá ženu a příbuzné s dětmi do bezpečí do Česka.

Přechod z Vyšné Německé do Užhorodu.
EXKLUZIVNĚ: Ukrajinci čekají na zázrak. Věří, že Putin přece nemůže vyhrát

Paní Taťána se chce dostat přes hranici se svými čtyřmi dětmi. „Jedem do Kolína za manželem, dělá tam na stavbě,“ vysvětluje docela dobrou češtinou. 

Pro drtivou většinu dalších žen znamená přechod hranice z Ukrajiny na Slovensko naopak rozdělení rodiny. Mladá dívka, která si s sebou nese dvouměsíční dítě v autosedačce, se loučí se svým mužem v slzách. Přes hranici s ní nemůže, na Ukrajině je plná mobilizace a on se musí hlásit k službě do armády.

Dva metra za dvě hodiny

Je jedenáct hodin odpoledne a poprvé od brzkého rána se fronta pohne. Skupina asi sto prvních lidí zamíří od první závory k ukrajinské celnici a pasové kontrole pod kopcem.

Nastává tlačenice, každý chce být v té další skupině, která dostane za několik hodin šanci přejít hranici. Matky s dětmi bojují jak lvice, překřikují se, padají nadávky, každý se snaží vymyslet nějaký způsob, jak předběhnout frontu. Ukrajinští pohraničníci mají co dělat, aby udrželi pořádek. Taky se chci dostat z Ukrajiny na Slovensko, ale na to, abych se přetlačoval s matkami s kočárky nemám žaludek.

Kolem poledne, po čtyřech hodinách, se dostane i na mě. „Kolik vás je?“ ptá se pohraničník a když řeknu, že jsem sám, přidá ke mně ještě matku s dvěma dcerami ve středoškolském věku. S lístkem s mým jménem a číslem čtyři můžeme projít několik set metrů na pasovou kontrolu.

Přechod z Vyšné Německé do Užhorodu.
EXKLUZIVNĚ: Cesta proti proudu tisíců utečenců. Ze Slovenska na Ukrajinu

„Odkud jste a kam míříte,“ ptám se při chůzi matky. „Z Ternopilu na západní Ukrajině.“ „A to se i u vás bojovalo, že jste odešli?“ „Nebojovalo, ale nechtěli jsme čekat, až válka dojde až k nám. Máme známé v Berlíně, tak jedeme k nim.“  Otce rodiny nechala rodina doma, nastupuje do armády. 

Německy neumí ani jedna, dcery ale hovoří slušnou angličtinou. „Domluvíme se v Berlíně anglicky? A vymění nám tam dolary?“ ptá se Tatiana, starší z dcer. Uklidňuji je, že určitě ano a informace, že z Prahy jezdí do Berlína přímý vlak je potěší. Zavazadel moc nemají, to z tisíců Ukrajinců, kteří se snaží přejít pěšky hranici, skoro nikdo. Dcery mají malé batohy a jednu tašku, matka malý kufřík, jež si člověk s sebou bere, když odjíždí na víkend. Ne do emigrace, která je možná na vždy. Proběhne mi hlavou, co bych si do takového zavazadýlka na zbytek života asi zabalil já sám.

Vás přes hranici nepustíme

Ještě ale není vyhráno. Před pasovou kontrolou se vytvoří opět asi stočlenný dav. Kontrola jde pomalu, i proto, že je třeba kontrolovat rodné listy dětí, které nemají pasy. Skupinu také kontroluje několik mužů v civilu, kteří vytahují z davu bojeschopné muže a „podezřelé“ cizince, jako jsem já. 

Situace na slovensko-ukrajinské hranici
EXKLUZIVNĚ: Na hranicích Ukrajiny. Ženy a děti míří do bezpečí, muži do války

Když ale prohlásím, že jsme Čech a ukážu pas, mávnou nade mnou rukou. A jdou se věnovat skupince asiatů. Kousek od nás je slyšet hysterický pláč ženy, kterou z nějakého důvodu vrací zpět na Ukrajinu. „Je vojenský stav, vás prostě přes hranici nepustíme. Otočte se a odejděte,“ vysvětluje rezolutně ukrajinská pohraničnice mladé ženě.

Je půl jedné, když nám po kontrole vrátí ukrajinská pohraničnice pasy a pouští nás po hodinách a hodinách čekání vymrzlé, ale šťastné na slovenskou stranu. 

Ozbrojenci, kteří nosí tašky

„Vítejte v Evropské unii, v mírové Evropě,“ pronesu s úsměvem ke své části výpravy. Na slovenské hranici nás sice vítají po zuby ozbrojení vojáci v kuklách, ale přes svůj hrůzostrašný zjev přicházejí k ženám a dětem a pomáhají jim s taškami a batohy. Pasová kontrola tvrdá daleko kratší dobu, než ta ukrajinská a ta celní je už opravdu jen formalitou. 

Zdroj: Deník

Už při krátkém čekání na pasovou kontrolu oslovují ukrajinské běžence lidé z řecko-katolické charity, kteří pro ně mají nejen milá slova přivítání, ale také sladkosti, čaj, nebo radu, jak se kam od hranic dostat. „Sdílejte naše čísla i s dalšími, kteří se sem teprve chystají, abychom mohli pomoci,“ říká s úsměvem a ukrajinsky farář a šéf dobrovolníků v jednom.

Cesta z války do té části Evropy, kde je mír, skončila. Hned za hranicí se podaří najít mikrobus, který matku s dcerami odveze do Prahy. „Kolik to bude stát?“ ptám se mladého řidiče. „To je zadarmo. Je válka. Na té se nevydělává,“ odpoví. Objímáme se dívkami a jejich matkou na rozloučenou. „Tak hezkou dovolenou v Berlíně a za týden, po válce, v které porazíte Putina, se vraťte šťastně domů,“ loučím se s nimi. Odpovědí jsou mi smutné úsměvy a oči plné nejistoty.

Zdroj: DeníkLuboš Palata, zkušený novinář a komentátor s více než třicetiletou praxí v zahraničním zpravodajství. Jako reportér se mimo jiné zúčastnil válek v bývalé Jugoslávii, v Iráku a opakovaně navštívil i Donbas.