Z trávy dosud vyčnívají náhrobky. Na kopci Okopisko nad ukrajinským městem Berežany nedaleko Lvova se rozkládá starý židovský hřbitov. Za druhé světové války se místo posledního odpočinku stalo dějištěm brutálních masakrů nevinných lidí, když zde nacisté vyvražďovali berežanské Židy.

„Místní za válečných let říkali, že Němci zde popravili tolik lidí, že krev z toho množství mrtvol stékala po kopci jako vodopád,“ uvádí článek webu Milwaukee Independent. 

Německé jednotky (převážně SS či policejní oddíly postupující na dobytá území za Wehrmachtem) a s nacisty spolupracující jednotky ukrajinských nacionalistických organizací v rozmezí let 1941 až 1943 Židy v Berežanech prakticky vyhladily. Přitom před válkou jich zde žily tisíce.

„Z berežanských Židů se jich konce války dožilo méně než sto,“ upozorňuje server Jewish Virtual Library. Definitivní likvidace tamního ghetta se odehrála 12. června 1943.

Ze synagogy sýpka

Město Berežany (polsky Brzeżany/Břežany) v současnosti ležící v Ternopilské oblasti na Ukrajině v historii patřilo do různých státních útvarů. Zhruba dvacet let před vypuknutím 2. světové války šlo o polské město (Ukrajinská sovětská socialistická republika o západní část území přišla ve prospěch Polska v důsledku sovětsko-polské války), ovšem s německou okupací Polska a dle paktu Ribbentrop–Molotov připadlo Sovětskému svazu. 

Pro místní obyvatele to bylo temné období - sovětská tajná služba NKVD tehdy mnohé z nich odvlekla do gulagů. 

Berežany byly celá století také městem s početným židovským obyvatelstvem. „Židé zde žili od roku 1570. V roce 1718 byla ve městě vybudována Velká synagoga, která sloužila jako centrum židovské komunity až do roku 1939. Sověti pak proměnili synagogu v obilní sýpku,“ kostatuje web Jewish Virtual Library. 

Město obývaly tři skupiny obyvatel - Poláci, Židé a Ukrajinci. „V předvečer vypuknutí 2. světové války Poláci tvořili 42,2 procenta obyvatel, Židé 35,5 procenta a Ukrajinci 22,3 procenta,“ uvádí publikace The United States Holocaust Memorial Museum Encyclopedia of Camps and Ghettos, 1933-1945, Volume II.

Tamní židovská komunita čítající tehdy zhruba čtyři tisíce osob, se ale v následujících měsících ztrojnásobila. Město v sovětské sféře vlivu se totiž stalo útočištěm pro tisíce Židů prchajících z Němci okupovaných území (zejména Polska).

Jenže spásu tito lidé nakonec hledali marně. V roce 1941 přišla katastrofa. Hitlerovo Německo zaútočilo na Sovětský svaz. Na územích, kudy prošla německá armáda, Židy čekala smrt, a týkalo se to i Berežan.

Ďábel z Berežan

Vraždění Židů v Berežanech začalo prakticky ve chvíli, kdy se do města dostaly první německé jednotky. Souviselo to nejen s nacistickými plány, ale také s nevolí místního ukrajinského obyvatelstva.

„Po příchodu prvních jednotek Wehrmachtu v létě 1941 se Ukrajinci dostali do berežanského vězení, kde našli zmučené mrtvoly ukrajinských nacionalistů, které zde věznila sovětská NKVD. Převažující šeptanda o tom, že Židé se Sověty spolupracovali a hněv z výjevů z vězení, vyústily v první židovský pogrom. Desítky Židů musely vykopat hroby a pohřbít ukrajinské mrtvé a pak je zabil rozzuřený ukrajinský dav,“ zmiňuje publikace The United States Holocaust Memorial Museum Encyclopedia of Camps and Ghettos.

Systematické vyhlazování berežanských Židů ale přišlo až s nacistickou okupační správou na podzim 1941, která postupně omezovala jejich život, až vzniklo ghetto. „Nejvýše postaveným německým představitelem ve městě byl Hans-Adolf Asbach. Ten chtěl Berežany proměnit v německy vyhlížející město a Židé tak museli pracovat na nikdy nedokončené přestavbě,“ připomíná zmíněná kniha.

Dalším vysoce postaveným Němcem byl Hubert Kohnen. „Oficiálně bylo jeho úkolem shromažďování židovského majetku, ale podle všeho se přímo podílel také na vraždění berežanských Židů na místním židovském hřbitově. Hubert, jak se mu říkalo, zosobňoval teror. Několik přeživších na něj vzpomínalo jako na Mefista z ghetta nebo Anděla smrti,“ stojí v publikaci Together and Apart in Brzezany: Poles, Jews, and Ukrainians, 1919-1945. 

Krvavé svátky

Životní podmínky v ghettu byly otřesné. Lidé žili v neustálém strachu. Nacističtí správci každou chvíli ghetto prohledali a Židy shromažďovali, přičemž část jich odvlekli. „Každý dům měl proto místo, kde se dalo ukrýt. Jednou, když jsme se ukrývali v malém prostoru za skříní, jsme uslyšeli kroky a pronikavé německé hlasy kousek od nás. Máma se z nějakého důvodu neukryla, a Němec ji kopl rovnou do hrudníku. Naštěstí ji ale neodvedli pryč,“ přibližuje vzpomínky jednoho z přeživších kniha Together and Apart in Brzezany.

První velké shromažďování obyvatel ghetta se konalo na podzim 1941. Nacisté odvlekli 600 mužů. Po židovských organizacích za jejich propuštění požadovali zlato. Sice jej dostali, muže ale postříleli.

Tyto vraždy páchaly německé policejní jednotky, které následovaly německé okupační vojenské síly. Podle pamětníků ale smrt přinášelo i řádění s nacisty spolupracujících ukrajinských organizací - uvádí to třeba Irene Shapirová v knize Revisiting the Shadows: Memoirs from War-torn Poland to the Statue of Liberty. Shapirová byla polská Židovka, která měla v Berežanech prarodiče. O jejich osudu se dozvěděla od přítelkyně, jež jako jedna z mála přežila. 

V ghettu nacisté zavedli takzvaný Judenrat, tedy Židovskou radu, jež fungovala jako správní orgán. „Když tato rada sepsala v Berežanech seznam obyvatel, 18. prosince 1941 bylo v lese zastřeleno 1200 lidí,“ zmiňuje web Jewish Virtual Library. Šlo většinou o staré lidi a děti.

V následujícím jedom a půl roce se prakticky každý větší židovský svátek stal příležitostí pro vraždění. „O svátku Jom kipur v září 1942 bylo tisíc až 1500 Židů deportováno do vyhlazovacího tábora Belzec a stovky dalších povražděných v ulicích a domech ghetta. O Chanuce v prosinci 1942 byly do Belzecu poslány stovky dalších lidí,“ připomíná web Jewish Virtual Library. 

Život máš před sebou

Tehdy přišla o matku Chana Rotenová. Ta původně s rodinou žila v nedaleké vesnici Narajow, s matkou ale raději odešly do Berežan, zatímco její otec a bratři zůstali v původní obci.

„Byla jsem ještě v posteli, když nacisté přišli do našeho bytu a s mámou mě vyvlekli ven. Celý den jsme stály na mrazu. Večer, když se jim povedlo shromáždit stovky Židů, nám nařídili pochodovat v zástupu do vlaku. Zavřeli nás do dobytčáků, nesnesitelně přecpaných. Když se vlak dal do pohybu, všichni jsme věděli, že je to naše poslední cesta. Pár lidí mělo v šatech schované drobné nástroje. Podařilo se jim uvolnit dřevěné prkno a začali vyskakovat. Ne každý měl štěstí. Nejeden spadl pod kola vlaku nebo ho zastřelili Němci. Máma seděla v rohu vagónu a rozhodla se neskočit. Řekla, že je z takového života unavená. Mě prosila, abych skočila: Život je stále před tebou, řekla. Skočila jsem a spadla na hromadu sněhu. Mámu zabili v Belzecu, bylo jí pouhých 40 let,“ popsala Rotenová. Její příběh zveřejnil web Jewish Gen. 

Dívce se povedlo dostat za tátou do rodného domu, a s ním i bratry se pak přesunuli do Berežan. Brzy ale přišla i o ně. Osmnáctiletého bratra zastřelilo gestapo, když se pokusil ukrýt v Narajowě, dvacetiletého sourozence pak nacisté zajali při dalším shromažďování v Berežanech. „Vyšli jsme s tátou z bunkru a on šel za Židovskou radou v naději, že bratra zachrání. Prosila jsem ho, aby nešel, ale řekl: Nemůžeš mě pochopit, v tak krátké době jsem přišel o oba syny,“ uvedla Rotenová. Její otec už se nevrátil.

Počátkem června 1943 v Berežanech zbývalo posledních přibližně 1700 Židů. Nacisté definitivní vyvraždění ghetta naplánovali na několik dní po židovském svátku Šavu'ot. 

Všechny postřílet

Zbývající Židy nacisté nahnali na židovský hřbitov na kopci Okopisko. „Za jediný den tam postříleli a pohřbili v masových hrobech 1500 lidí. Berežany se oficiálně staly "vyčištěné od Židů",“ uvádí kniha The United States Holocaust Memorial Museum Encyclopedia of Camps and Ghettos.

Vyhlazení měl na starosti příslušník SS Willi Herrmann. „Stál před vražděnými Židy, potřísněný krví od hlavy k patě, vypadal jako řezník,“ přibližuje kniha Together and Apart in Brzezany vzpomínky očitého svědka. 

close Zbytky starého židovského hřbitova na kopci Okopisko (některé zdroje uvádějí Okopysko) nad ukrajinským městem Berežany. Právě zde nacisté v roce 1943 vyvraždili poslední Židy z berežanského ghetta. info Zdroj: Wikimedia Commons, Roman Zacharij, volné dílo zoom_in Zbytky starého židovského hřbitova na kopci Okopisko (některé zdroje uvádějí Okopysko) nad ukrajinským městem Berežany. Právě zde nacisté v roce 1943 vyvraždili poslední Židy z berežanského ghetta.

Jednotky SS postupovaly bez milosti. „Moje nemocná babička odmítla opustit svůj domov. Muži z SS ji ubili v posteli a sousedé ještě dlouho slyšeli její křik,“ vzpomínala Irene Shapirová.

Přežili pouze šťastlivci, kterým se povedlo ukrýt do bunkrů, které nacisté nenašli nebo už opětovně neprohledávali. Tak vyvázla i Rotenová, která byla v jednom z domů s dalšími lidmi. „Tři Němci nás shromáždili v jedné místnosti a začali si rozdělovat naše cennosti. Pokusila jsem se ukrýt pod postel, ale viděli mě. Když jsme pak všichni šli z patra dolů, zkusila jsem to podruhé a protáhla se jedněmi otevřenými dveřmi. Šla jsem zpět do bunkru. Všichni ostatní byli zavražděni na hřbitově,“ popsala děsivé chvíle.

Těch pár jednotlivců, kterým se zázrakem povedlo v ghettu schovat nebo z něj utéct, se pak do konce války skrývalo v okolí u polských rodin. Někteří také přežívali v přilehlých lesích. Les si zvolila i Rotenová, která z ghetta utekla v noci po vyvraždění posledních obyvatel i s tetou a jejími dětmi, kterým se rovněž nacistické řádění podařilo přečkat. „V lese jsem žila 14 měsíců. Jedli jsme jednou denně vodovou polévku ze zeleniny, kterou jsme v noci nasbírali z polí. Měsíce jsem se nemyla, žraly mě vši,“ nastínila. 

Konec skrývání pro Židy znamenal až rok 1944, kdy Rudá armáda oblast osvobodila od německé okupace. Do Berežan se už ale prakticky nikdo z nich nevrátil, a město zůstalo pouze polsko-ukrajinské.