Kliknutím zvětšíte"Hledáš cestu svou, jedinou a vzdálenou do země, která tě čeká, tak vrať se zpátky k nám, budeš zván," zpívá se v úvodu jednoho z recitativů o nešťastném osudu československé Expedice Peru 1970. Jeho slova bohužel zůstala nevyslyšena. Nikdo z členů expedice se domů nevrátil.
Výpravu do zámoří začal horolezecký oddíl Lokomotiva Liberec připravovat už za svobodného ovzduší v roce 1968. Prvním zamýšleným cílem proto byla Aljaška, konkrétně nejvyšší hora severní Ameriky Mount McKinley. Než se však tato cesta mohla uskutečnit, proběhla v Československu invaze pěti států Varšavské smlouvy a politická atmosféra drastickým způsobem ochladla.
Náhradní cíl
"Na vedoucích místech se změnili lidé a cesta do Spojených států se stala naprosto neprůchozí. Když pak přišlo pozvání od peruánského horolezeckého svazu, byla to možnost, jak vyjet aspoň někam. Peruánské Andy byly vlastně náhradní cíl," popsal Deníku první úskalí expedice šéfredaktor serveru Horydoly Jakub Turek.
Peruánský svaz pozval horolezce do And v roce 1969 během kongresu Mezinárodní horolezecké federace, který se konal v Československu. Oficiální státní orgány, v nichž mezitím už stačily zasednout normalizační kádry, cestu do méně exponovaného Peru nakonec schválily. "Ti chlapi z expedice měli nakonec smůlu, že dostali povolení a že vyjeli právě tam, kde došlo k zemětřesení. Byla to tragická souhra okolností," glosoval to Turek.
Povolení nedostali všichni - liberecký horolezec Jiří Bolech, jenž se podílel na přípravách celé cesty, dostal od normalizátorů kvůli svým politickým názorům stopku a přes vystavenou letenku i přímluvy ostatních musel zůstat doma. Zní to krutě ironicky, ale despotický tlak direktivní administrativy mu s velkou pravděpodobností zachránil život.
Do Peru se tak nakonec v roce 1970 vydalo celkem 15 horolezců. Nejzkušenějším lezcem výpravy byl šestadvacetiletý Slovák Ivan Bortel. Právě on měl být hlavním tahounem ambiciózních výstupů, zejména pokusu o zdolání jižní stěny hory Huandoy. Tato dosud neslezená stěna, o niž se už před Čechoslováky marně pokoušeli Argentinci, Američané a Britové, byla původním cílem expedice.
Třiadvacátého dubna odletěli českoslovenští horolezci pod vedením Arnošta Černíka do hlavního peruánského města Lima. Tady se objevil další problém - loď s expedičním vybavením měla velké zpoždění a Čechoslováci na ni museli v Limě čekat řadu dní. "Jak ti kluci čekali na loď, najednou neměli moc chuti do těch hor jet," přiblížila tehdejší atmosféru Eva Novotná, manželka jednoho z členů výpravy Zdeňka Novotného, v cyklu České televize Osudové okamžiky.
Když plavidlo konečně dorazilo, ukázalo se, že několik expedičních beden bylo vykradeno, takže horolezcům část výbavy chyběla. Zejména čepice, svetry a spací pytle. Podstatná část horolezecké výstroje však naštěstí přece jen dorazila, takže se mohli přesunout do základního tábora, který si zřídili v údolí po Huascaránem mezi jezery Llanganuco ve výšce 3850 metrů. Nikdo netušil, jak tragický průběh bude celá expedice ještě mít.
Nešťastná smrt nejlepšího horolezce
První rána přišla krátce po přesunu pod horu. Dne 18. května 1970 se nešťastnou náhodou zabil v poměrně snadném, chodeckém terénu nejlepší horolezec výpravy Ivan Bortel. Při obhlídkové túře pod horou Huandoy sklouzl z horského chodníku a zřítil se do třicetimetrové propasti. Pomoci se mu nijak nedalo, byl na místě mrtvý.
Jeho kamarádi dopravili Bortelovo tělo po vyproštění do města Yungay, kde se uskutečnil i smuteční obřad za zemřelého. V expedici pochopitelně zavládla velice ponurá nálada a horolezci začali zvažovat předčasné ukončení výpravy a návrat domů.
Program lezení byl dočasně zastaven, protože už se nedal uskutečnit - expedice byla původně rozvrstvena do několika skupin, přičemž v první z nich byli nejzkušenější lezci v čele právě s Ivanem Bortelem, kteří měli mimo jiné realizovat prvovýstup jižní stěnou Huandoy a další náročné výstupy. Tento plán teď padl, protože bez Bortelových zkušeností se nedal uskutečnit ani jižní výstup na Huandoy, ani případné zdolání severní stěny Huascaránu, jež bylo dalším zvažovaným záměrem expedice. Zdeněk Novotný napsal manželce dopis, v němž mimo jiné stálo: "Nejradši bychom jeli domů."
Nakonec se členové československé výpravy rozhodli, že se přesunou na východní stranu Huascaránu a pokusí se o výstup klasickou cestou. V základním táboře už čekali jenom na nákladní automobil, který je do nové destinace dopraví. Než se tak ale stalo, nadešla osudná neděle.
Vražedný okraj obří laviny
Večer 31. května zasáhlo Peru katastrofální zemětřesení o síle 7,9 stupně Richterovy stupnice, jedno z neničivějších, jaká kdy tato země poznala. Za následek mělo neuvěřitelných 70 tisíc mrtvých a na 50 tisíc zraněných. V zasažené oblasti bylo 80 procent staveb kompletně zničeno.
Otřesy také uvolnily na severním vrcholu Huascaránu ve výši 6,5 tisíce metrů vrcholový ledovec, který se začal řítit neuvěřitelnou rychlostí po západní části hory do údolí. Tato obří lavina sněhu a kamení zcela pohřbila osmnáctitisícové město Yungay, v němž se horolezci před pár dny rozloučili se svým mrtvým kamarádem. Zachránilo se zhruba jen 400 lidí.
Československý tábor zasáhl jen sekundárně vytvořený pravý jazyk laviny, který se přehoupl do severní stěny a tvořil podle odhadů sotva procento její celkové velikosti. Ale jakkoli byl proti celkové pohromě nepatrný, na pohřbení celé československé expedice stačil. Na místě horolezeckých stanů nezbylo nic než obrovská masa kamení, ledu a bahna.
Nějakou dobu nikdo nevěděl, co přesně se s Čechoslováky stalo. I když si příbuzní i kolegové horolezců připouštěli neodvratnou skutečnost, že lavina tábor zavalila, pořád doufali, že aspoň někteří členové expedice byli v tu dobu pryč. Tento předpoklad nebyl úplně lichý, protože tři členové výpravy - Vilém Heckel, Valerián Karoušek a Arnošt Černík - si plánovali cestu po indiánských vesnicích, takže tu byla naděje, že v době katastrofy už stany opustili.
Objevily se také spekulace, že českoslovenští horolezci mohli přežít obří sesuv spolu s japonskou horolezeckou výpravou v jeskyni. Tuto zprávu údajně otiskly 4. června 1970 peruánské noviny Casco, den na to však vyslali Japonci zprávu, že oni se zachránili, ale Čechy smetla lavina.
Dne 11. července nakonec všechny naděje vyhasly. Chilská záchranná expedice, která se vydala po Čechoslovácích pátrat, zjistila smutnou realitu - všichni českoslovenští horolezci po Huascaránem zahynuli. Obětí katastrofy se spolu s nimi stal i chilský horolezec Pedro Nuňez Díaz, jenž trávil poslední noc v jejich táboře.
"Do Prahy přišla zpráva, že v jihoamerickém státě Peru pod horou Huascarán bylo nalezeno čtrnáct mrtvých lidských těl. Byla to těla českých horolezců, kteří šli dobývat slávu pro svoji zem a padli hrdinnou smrtí pod vlajkou svobody. Říká se, že naděje umírá poslední. Je konec," stojí v závěru zmíněného recitativu o osudu nešťastné československé expedice.
19
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
