Kliknutím zvětšíteV noci ze soboty na neděli 22. ledna 1905 (podle tehdy platného ruského kalendáře 9. ledna) napadl v Petrohradě sníh. Pětatřicetiletý petrohradský pravoslavný kněz Georgij Apollonovič Gapon, který byl coby zakladatel rok starého Shromáždění petrohradských továrních a dílenských dělníků nekorunovaným vůdcem petrohradského dělnictva, začal připravovat obrovskou manifestaci. Ta měla zamířit k Zimnímu paláci, sídlu panovníka, a předat ruskému caru Mikuláši II. petici se žádostí o zlepšení pracovních podmínek, zrušení cenzury a náboženskou toleranci.
V neděli ráno se dělníci i se svými rodinami sešli v petrohradských kostelích, aby se pomodlili za klidný průběh manifestace. Po skončení mší se začali shromažďovat v ulicích, nakonec se jich sešlo kolem 200 tisíc. Na pochod se vydali za zpěvu chorálů a třímali portréty cara, ikony a kříže. V rozporu s pozdějšími propagandistickými vyobrazeními krvavé neděle v duchu socialistického realismu nenesli dělníci žádný rudý prapor. Na cestu jim zněly kostelní zvony.
Kolem půl dvanácté přehradil asi třiceti až padesátitisícovému davu cestu jezdecký oddíl granátníků a příslušníci 93. Irkutského pěšího pluku, kteří vytvořili živou stěnu u Narevské brány.
Jezdci tasili šavle a začali lidi rozhánět. Část demonstrantů se skutečně rozutekla, ale většina se rozběhla směrem k vojákům. Pěší pluk vypálil dvě varovné salvy do vzduchu, ale ty dav nerozptýlily. Další střelba už směřovala přímo do lidí.
Proč k manifestaci došlo?
S počátkem Rusko-japonské války začala zejména ruská inteligence žádat větší demokratizaci společnosti, vytvoření parlamentu a uvolnění některých svobod.
Ve velkých městech jako Petrohrad navíc začal sílit vliv dělnických mas a osob navázaných na dělnickou mzdu. V listopadu 1904 se v Petrohradu uskutečnil kongres zemstev, v podstatě ruských generálních stavů, jehož svolání posvětila carova vláda s tím, že potřebovala získat veřejný souhlas pro válku s Japonskem. Kongres však začal vznášet požadavky na reformy a politické změny. Vláda je nechala bez odezvy, protože věřila, že většinu obyvatel tyto otázky nezajímají.
Mezi pracujícími ale současně rostl neklid v důsledku sociálních problémů, včetně nedostatku chleba dodávaného firmám s velkým počtem dělníků. Za účelem mírnění sociálních nepokojů vzniklo ještě v roce 1904 už zmíněné shromáždění ruských továrních dělníků, do jehož čela se postavil kněz Gapon, charismatický misionář, který byl znám jak na carském dvoře, tak i v nejchudších částech Ruska, kam při svých misijních výpravách často zajížděl.
Koncem prosince 1904 bylo z dřevoobráběcí dílny petrohradského Putilovského závodu propuštěno několik dělníků, a to členů Gaponova spolku. Organizace si na tento postup stěžovala vedení podniku, ale to se odmítlo jejími protesty zabývat. Dne 3. ledna 1905 (podle starého ruského kalendáře) proto vstoupila většina z 12,5 tisíce pracovníků Putilovského závodu do stávky. V následujících dnech se k nim připojili i dělníci z dalších petrohradských továren, například z Francouzsko-ruského strojního závodu, z Rusko-americké manufaktury na výrobu pryže a další. Celkem začalo stávkovat kolem 30 tisíc dělníků.
Ve středu 5. ledna byly požadavky stávkujících předány vedení většiny petrohradských závodů a o dva dny později už nepracoval žádný petrohradský podnik. Do stávky nastoupilo až půl milionu dělníků ve více než 600 továrnách. Týž den vznikla "Petice caru Mikuláši II.", kterou chtěli dělníci předat ruskému panovníkovi v neděli během pokojné manifestace k Zimnímu paláci.
Policie se připravila
Bohužel pro demonstrující se ve městě začaly objevovat i první násilné akce. Při oslavách svěcení vody na Nevě v přítomnosti cara Mikuláše II. došlo k nepříjemnému incidentu s ostrým výstřelem. Podle některých svědectví šlo o to, že dělostřelci vypálili omylem při slavnostní salvě ostrý náboj, podle jiných mohlo jít o výstřel policistů. Střela však zranila jednoho policistu, rozbila čtyři okna Zimního paláce a zasáhla i imperátorův stan, takže se objevilo podezření na záměrný atentát. Car se proto 6. ledna rychle přemístil ze Zimního paláce do své venkovní rezidence (Carského sela) 25 kilometrů jižně od Petrohradu a nebyl vůbec ve městě.
Možnosti, že se manifestace zvrtne násilným směrem, se obával i ministr vnitra Pjotr Dmitrijevič Svjatopolk-Mirskij, jenž na 8. ledna svolal urychlenou schůzku ředitele policie, náčelníka petrohradského vojenského okruhu, a ministrů vnitra, spravedlnosti a financí a pokusil se nedělní akci na poslední chvíli co nejvíc omezit. Manifestujícím byl zakázán pochod k Zimnímu paláci a do města začaly být stahovány vojenské jednotky. Petrohradský policejní šéf nechal ještě v sobotu večer vylepit po městě vyhlášky, v nichž varoval před srocováním lidu a připomínal, že vojsko má rozkaz střílet naostro.
Carův strýc velkokníže Vladimír Alexandrovič a Mirského náměstek Dmitrij F. Trpov už předtím vyhlásili metropoli za válečnou oblast a místní posádku, které nedůvěřovali, vyměnili za 12 tisíc vojáků z Pskova.
Manifestace však přesto nebyla jednoznačně zakázána. V neděli ráno se tedy dělníci shromáždili na různých místech ve městě a za vyzvánění zvonů se vydali pomalu do centra.
Panika a krveprolití
Přestože se demonstranti chovali podle dostupných svědectví mírně, nedá se úplně říci, že by s možným střetem nepočítali. V úvahu brali pravděpodobně i variantu, že mohou při manifestaci zemřít, protože někteří z nich po sobě zanechali dopisy na rozloučenou. Pochod však pro ně byl současně mučednickým obřadem, při němž je vedla náboženská euforie. Jistě doufali, že vojáci na ně jako na sobě blízké střílet nebudou (tento předpoklad nevyšel možná i kvůli uvedené výměně vojáků), na druhé straně se však smrti úplně neobávali.
Zkázu dokonalo velké srocení, v jehož důsledku neměly přední řady před vojáky kam ustoupit. Zástupy vzadu je tlačily přímo proti puškám, na což vojáci zareagovali tak, že po několika varovných výstřelech začali zblízka pálit přímo do lidí.
Při první takové salvě padlo u Narevské brány kolem 40 lidí. "Viděl jsem šavle, jak se zvedají a dopadají. Pak muže, ženy a děti, jež klesají k zemi jak podťaté kmeny a vzduchem se neslo sténání, kletby a křik," napsal později Gapon, jenž vedl demonstrující právě na tomto místě.
K masakrům však došlo i na jiných místech ve městě. Celkový počet mrtvých se v jednotlivých pramenech výrazně liší. Některé zprávy, které převzala i Sovětská velká encyklopedie, hovoří až o 4 600 zabitých, jiné udávají přibližně 800 mrtvých a nejmenší odhady uvádějí asi 200 mrtvých a 800 zraněných.
Po střelbě zavládla v Petrohradu anarchie. "„Hleděl jsem do tváří kolem sebe a neviděl jsem v nich strach ani paniku. Obřadný a nábožný výraz byl ten tam a místo něj nastoupilo nepřátelství a snad i nenávist. Viděl jsem nenávistné a pomstychtivé pohledy doslova na každém obličeji, starém i mladém, mužském i ženském. Právě teď se narodila tato revoluce a narodila se v samotném nitru, v samotném srdci těchto lidí," citují Moderní dějiny svědectví jednoho z tehdejších bolševiků.
Rozzuření dělníci začali v okolí Zimního paláce rozbíjet okna, rvát se s policisty, házet kameny na vojáky a vtrhávat do domů. Po setmění vyrostly v dělnických čtvrtích města i před Kazaňskou katedrálou pouliční barikády. Obchody s alkoholem a se střelnými zbraněmi byly vyrabovány.
Gapon, jenž při střelbě nebyl zasažen, se ukryl v bytě spisovatele Maxima Gorkého. Tady ho ostříhali a oholili mu vousy, aby nebyl k poznání.
"Ruská revoluce začala. Lidé zemřeli, ale tím se netrap - jedině krev může změnit barvu dějin," napsal ten večer Gorkij své manželce do Nižního Novgorodu. Gapon ještě u Gorkého v bytě sepsal provolání k dělníkům, v němž je údajně vyzval ke svržení cara, a v následujících dnech odešel přes Ženevu tajně do Finska. Život si tím ale nezachránil - v následujícím roce byl zavražděn. Údajně jej oběsili členové ilegální ruské Strany socialistů revolucionářů, kteří ho podezřívali, že je vládní špion.
První revoluce se nezdařila
Výsledkem krvavé neděle bylo všeobecné vzbouření, jež přerostlo do revoluce. Ještě v lednu 1905 začalo stávkovat po celé zemi až 440 tisíc pracujících. Stávky a demonstrace zachvátily celkem 122 ruských měst, mužici na venkově vykrádali a drancovali statkářská sídla, vzbouření železničáři dokázali krátkodobě zastavit i provoz na deseti železničních tratích a přerušit zde poštovní a telegrafní spojení.
V dvouletém období revolt na sebe výrazněji upozornil také pozdější "otec" bolševické revoluce Vladimír Iljič Lenin, který se vrátil do Ruska a podporoval boj proti carovi. Po porážce revoluce se však uchýlil zpátky do exilu.
Cara Mikuláše II. nicméně dovedlo toto revoluční vzepětí k tomu, že v říjnu 1905 vydal de facto první ruskou ústavu, takzvaný Říjnový manifest. V tomto dokumentu slíbil lidu záruky základních občanských svobod (osobnosti, vyznání, slova, shromažďování, spolčování) a rozšíření volebního práva do Státní dumy, bez jejíhož souhlasu neměl nadále vstoupit žádný zákon v platnost. Zdánlivě tak přestal být neomezeným vládcem. Ve skutečnosti si však autoritativní pozici udržel, protože některá zásadní rozhodnutí (například vojenská) Státní duma vůbec neprojednávala a v zákonech, které schvalovala, mu zůstalo právo veta.
Říjnový manifest rozštěpil opoziční síly v zemi a revoluci zásadně oslabil. V roce 1917 se ale nakonec ukázalo, že ne natrvalo.
19
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
