Povstání ve varšavském ghettu: Židé nebojovali za svobodu, ale za to, jak umřít

„Matka nejedla tři dny. Už chtěla vyskočit z okna, ale zastavil ji Janek. Muž, který jí pak ukázal podzemní úkryt v ulici Mila a zůstal tam s ní,“ zaznamenala vzpomínku na přežívání své rodiny v židovském ghettu ve Varšavě Ewa Szajn Lewinová, předválečná židovská novinářka, které se těsně před likvidací ghetta v dubnu 1943 podařilo přejít na árijskou stranu.

Stala se tak vnějším svědkem brutální likvidace ghetta, ale i hrdinského odporu jeho obyvatel, kteří se okupačním vojákům postavili na odpor. Poté se skrývala v Pulawské ulici, ale konce války se bohužel stejně nedožila: zahynula během všeobecného varšavského povstání v roce 1944.

Naděje i zoufalství ukryté v deníku. Před 80 lety vzniklo varšavské ghetto

Svět

Před druhou světovou válkou žilo v Polsku asi 3,5 milionu Židů, představujících kolem 10 procent celé populace žijící na území Polska. Po válce jich zůstalo jen asi 350 tisíc, tedy jen desetina původního počtu. Naprostá většina ostatních byla vyvražděna.

Vzpomínku na povstání varšavského ghetta překrylo v poválečném Polsku připomínání všeobecného varšavského povstání, k němuž došlo o více než rok později, v srpnu 1944, a které bylo neméně krvavě potlačeno. U příležitosti 80. výročí zničení ghetta je proto dobré zdůraznit, že ani jeho obyvatelé se nepoddali okupantům bez boje. A připomenout si jejich jména i osudy.

close info Zdroj: Se svolením Muzea Polin, Rudolf Damec, Zydowska Polska Walczaca zoom_in Obyvatelé Varšavy sledují požár v ghettu

Ringelblumův archív

Vzpomínky Ewy Szajn Lewinové jsou jedněmi z mnoha, které se dochovaly na zhruba 30 tisících listech tzv. Ringelblumova archívu. Emanuel Ringelblum byl polský židovský historik, který po okupaci Polska nacistickým Německem skončil i s rodinou v nově zbudovaném varšavském ghettu.

To existovalo oficiálně od poloviny října 1940 a rozkládalo se na ploše 3,4 km², představující jen asi 2,4 procenta rozlohy města. Už v polovině listopadu téhož roku však Němci nahnali do tohoto malého prostoru, který postupně obehnali až tři metry vysokou zdí s ostnatým drátem, všechno židovské obyvatelstvo z Varšavy a okolí, čítající na 400 tisíc Židů, téměř třetinu celé varšavské populace.

Vzniklo tak nejlidnatější ghetto v Německem okupované Evropě, ale ghetto neuvěřitelně přeplněné, jehož obyvatele brzy začaly kosit po tisících hlad a nemoci. Další tisíce Němci deportovali do koncentračních táborů. Koncem roku 1942 tak ve varšavském ghettu zůstávalo naživu jen asi 60 tisíc lidí.

Ringelblum začal postupně shromažďovat jak deníky obyvatel ghetta a svědectví o deportacích do koncentračních táborů, tak i dokumenty běžného života v ghettu jako například plakáty, veřejné vyhlášky židovské rady (Judenratu), kopie různých vydání ilegálních podzemních novin, nebo třeba kupony na mléko. Vznikl tak unikátní archív dokumentující každodenní život a utrpení i boj polských Židů v době okupace.

„Němci se o varšavském ghettu pokusili natočit propagandistický film, podobně jako to udělali v Terezíně. Tento film nakonec nesestříhali, ale z natočeného materiálu je patrné, že chtěli ukázat židovskou společnost v ghettu jako rozvrstvenou na bohaté a chudé a tvrdit, že bohatí Židé se o své bohatství s chudými nedělí a že židovská samospráva řídí ghetto špatně, takže kvůli ní se v ghettu umírá hlady. Ringelblumův archív naproti tomu ukazuje nepřikrášlenou pravdu,“ uvedla pro české novináře včetně reportéra Deníku ředitelka Židovského historického institutu ve Varšavě Monika Krawczyková.

V předvečer zničení ghetta na jaře 1943 ukryl Ringelblum se svými spolupracovníky celý archív do tří prázdných konví od mléka a do řady plechových krabic, které židovští odbojáři zakopali a ukryli na různých místech ve sklepích varšavských domů. Také Ringeblum podobně jako Lewinová uprchl i s rodinou z ghetta krátce před povstáním a až do března 1944 se ukrýval na polské straně Varšavy. Sedmého března 1944 však jejich úkryt odhalilo gestapo a krátce poté byl s celou svou rodinou i s lidmi, kteří je ukrývali, popraven.

„V té rodině, která Ringelbluma i s jeho blízkými a s dalšími 30 lidmi ukrývala, bohužel vypukl konflikt, její příslušníci se obrátili proti sobě a jedni udali druhé. Němci pak všechny ukryté Židy vyvraždili a povraždili i tu část rodiny, která je skrývala,“ uvádí Piotr Thieme, průvodce z nedávno otevřeného Muzea historie polských Židů Polin.

Ringelblumův archív se zdál být ztracen, ale ne natrvalo. „První část archívu se našla v září 1946, šlo o deset plechových krabic, druhá, dvě konve od mléka, v prosinci 1950. Obě konve byly objeveny ve sklepě zničeného domu v ulici Nowolipki 68. V nich se ukrývalo kromě osobních záznamů také nejvíce dobových dokumentů,“ popsala jeho nalezení Monika Krawczyková. Zbylá část archívu, ukrytá v třetí konvi, se dosud nenašla.

Právě život obyčejných obyvatel ghetta, kteří leckdy ani nepatřili k podzemnímu hnutí, bude tvořit významnou část kulturního a historického programu, připraveného ve Varšavě k letošnímu výročí.

Spálený dětský kočárek

Jednou z těchto aktivit je i budování nového Muzea varšavského ghetta, které se na rozdíl od Muzea Polin, shrnujícího tisícileté dějiny soužití Židů a Poláků, soustředí výhradně právě na období druhé světové války a holokaustu.

Muzeum vzniká ve Varšavě v objektu bývalé židovské dětské nemocnice Bersohn and Bauman a svůj provoz by mělo naplno zahájit v roce 2026. K současnému výročí povstání v ghettu však již připravuje svou první výstavu, kde se představí předměty každodenní potřeby, jež se našly v troskách zbořených budov, spolu s fragmenty vzpomínek obyčejných obyvatel ghetta.

Hitlerův právník "šel přes mrtvoly". Krakovské ghetto se jen tak nepoddalo

Svět

„Máme tu třeba hrnek se dvěma uchy, který sloužil k rituálnímu omývání rukou, říkalo se mu čisté ruce – nejdříve se vzal levou rukou za jedno ucho a třikrát se jím omyla pravá ruka a pak čistou pravou rukou za druhé ucho a omyla se levá. Síla těchto artefaktů je právě v tom, že nemluví o smrti, ale ukazují život,“ uvádí kurátor výstavy Jacek Konik.

Bohužel, ani připomínce smrti se výstava nevyhne, neboť řada vystavovaných předmětů vypovídá také o tom, jakým peklem obyvatelé ghetta při jeho ničení prošli: většina z nich je ohořelá, protože Němci při potlačování povstání začali všechny židovské domy vypalovat plamenomety a házet do nich granáty, takže proměnili celé ghetto v obrovskou rozžhavenou pec.

close info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Jeden z propagandistických snímků pořízených okupanty

Strašný žár zničil i dětský kočárek, jehož trosky jsou rovněž jedním z artefaktů připravované expozice…

Nevzdáme se bez boje

„Němci začali zapalovat ghetto. Elektřina v bunkru tři v ulici Mila vypadla. Přestaly fungovat větráky a lidé se začali dusit. Naši v noci otevřeli průduch,“ zachycuje výstava i písemný záznam z poznámek Mordechaje Anielewicze, velitele Židovské bojové organizace, což byla jedna ze dvou hlavních odbojových židovských organizací, které se zúčastnily povstání v ghettu (tou druhou byl Židovský odbojový svaz).

Obě organizace začaly už v roce 1942 pašovat do ghetta zbraně a budovat ve sklepích budov důmyslně propojené bunkry a úkryty, v nichž schovávaly lidi před deportacemi do vyhlazovacích táborů. Jeden z bunkrů dokázal dokonce pojmout až 300 lidí.

Nenecháme se porazit jako telata. Muž, který přežil masakr v Sarny, vypovídal

Svět

„Židé v ghettu věděli, jaký je jejich osud, věděli, že ti, kdo z ghetta mizí, nejsou posíláni na práci, ale do vyhlazovacích táborů. A rozhodli se nedat se zabít bez boje. Nebojovali o svou osobní svobodu, jen o svobodu zvolit si svůj způsob smrti a padnout v boji,“ připomínají motivaci židovských bojovníků připravované výstavy.

„Můj život už dál nebude životem štvaného zvířete. Můžou mě zabít, ale už nikdy mě nebudou bít,“ zanechal za sebou poslední nápis jeden z anonymních účastníků povstání.

Když tedy vstoupily 19. dubna 1943 do ghetta mnohonásobně početně i vojensky silnější německé jednotky se záměrem ghetto zlikvidovat, uvítala je k jejich úžasu střelba z revolverů a Molotovovy koktejly. Boj trval od pěti ráno až do večera a Němci se nakonec museli tento první den stáhnout.

close info Zdroj: Se svolením Muzea Polin, foto Zbigniew Leszek Grzywaczewski, z rod. archívu Maciela Grzywaczewského zoom_in Povstání ve varšavském ghettu připomenou i unikátní fotografie polského hasiče Zbigniewa Grzywaczewského, který tajně dokumentoval německý zásah, zatímco ho svým ramenem kryl jeho kolega

V samém začátku povstání se podle další kurátorky výstavy Hanny Wroblewské pokusil o jednu akci také nežidovský polský odboj, který chtěl probourat zeď ohraničující ghetto, ale dva odbojáři byli při tomto pokusu zabiti a celá akce skončila nezdarem.

V dalších dnech Němci změnili taktiku a nasadili již zmíněné zničující plamenomety. S jejich pomocí dobyli po čtyřech dnech první židovské velitelství na Muranowského náměstí, jehož obránci byli ve valné většině pobiti. Uniknout se podařilo asi 20 lidem včetně Anielewicze, který si poté našel nové velitelství v již zmíněné ulici Mila v čísle 18.

Krvavá neděle v ghettu: Němci předvedli děsivá zvěrstva, u vražd pořádali piknik

Svět

V té době už se Židé kvůli nedostatku munice stáhli z domů do podzemních bunkrů a prováděli jen cílené akce. Ke konci dubna však už byla většina bunkrů a skrýší odhalena a hodně domů Němci vypálili nebo vyhodili do vzduchu. Anielewicz nakonec spáchal v bunkru spolu se svou milenkou sebevraždu.

Dne 16. května 1943 prohlásil německý velitel likvidace ghetta Jürgen Stroop akci za ukončenou a na znamení vyhlazení varšavských Židů nechal strhnout velkou varšavskou synagogu, která stála mimo ghetto. I potom se však v troskách ghetta ojediněle bojovalo.

V úkrytu pod zemí

V několika nezničených podzemních úkrytech také i nadále přežívali lidé. Někteří v nich vydrželi až devět měsíců. Byli to převážně civilisté, často ženy a děti, jež se naučily žít pod zemí. Jejich osudům se bude při nadcházejícím výročí věnovat další výstava, nazvaná Kolem nás moře ohně, kterou připravuje pro změnu Muzeum Polin.

„Mluvíme-li o povstání ve varšavském ghettu, připomínáme si nejčastěji jeho bojovníky, ale neměli bychom zapomínat ani na 50 tisíc dalších lidí, kteří tam v tu dobu také žili a také je toto dění zasáhlo,“ připomínají kurátorky této výstavy Barbara Engelkingová a Zuzanna Schnepf-Kołaczová.

Jako stěžejní téma výstavy zvolily osudy 12 obyvatelů ghetta, jejichž vzpomínky se zachovaly. Patří mezi ně třeba anonymní autor skrývající se v bunkru poblíž ulice Miła 44, dále laborantka Stella Fidelseidová, která v bunkru porodila syna, nebo 17letý Leon Najberg, který se do ghetta vrátil poté, co se dozvěděl, že se tam chystá povstání.

Zapomenutá masová vražda: Před 80 lety došlo k děsivé likvidaci ghetta Parysów

Svět

„Na výstavě by se měla představit také paní Krystyna Budnická, tehdy Heda Kuczerová, která zůstává poslední civilistkou z ghetta, jež je ještě naživu. Tehdy byla dítě, bylo jí asi 10 nebo 11 let,“ zmiňují obě kurátorky.

Celá výstava by měla být koncipována tak, aby evokovala pocit stísněnosti z bunkrů. „Nechceme je napodobovat, jen navodit ty emoce, které tehdy museli ukrytí lidé prožívat, když už neviděli žádné východisko,“ uvádějí Engelkingová a Schnepf-Kołaczová.

Němci skutečně většinu skrýší postupně odhalili, zničili a lidi buď zavraždili na místě, nebo později popravili po skupinách v nedalekých kasárnách, nebo poslali do vyhlazovacího tábora, což ve většině případů znamenalo jistou smrt.

Ti, kdo měli štěstí a dostali se z ghetta, si podle písemného svědectví Emanuela Ringelbluma mohli vybrat jednu ze dvou cest: buď žít na povrchu, nebo v podzemí. „Na povrchu“, tedy s falešnými doklady, se toho mohl odvážit ten, kdo měl „dobrý“ čili nežidovský vzhled a současně uměl perfektně polsky. Kdo tyto podmínky nesplňoval, přežíval dále ve sklepích a musel doufat ve vlastní štěstí. Jak už víme, samotnému Ringelblumovi ani jeho rodině štěstí nepřálo.

Pohled zvnějšku zdi

A jak likvidaci židovského ghetta vnímali polští obyvatelé Varšavy, kteří žili na vnější straně zdi? Reakce byly značně různorodé. „Obecně kontakty mezi ghettem a vnějším světem existovaly, lidé z Varšavy se snažili pomáhat, ale byli to jednotlivci, nebylo to organizované,“ říká Pawel Ukielski, zástupce ředitele Muzea varšavského povstání.

Toto muzeum uchovává mimo jiné právě vzpomínky lidí „z druhého břehu“, tedy z varšavských ulic mimo ghetto.

close info Zdroj: Se svolením Muzea Polin, Rudolf Damec, Zydowska Polska Walczaca zoom_in Fotografie Rudolfa Damce, který šel v době povstání očividně podél zdi ghetta a podařilo se mu zachytit kouř z hořících budov v ghettu a varšavské obyvatele zjišťující, co se děje

Když Němci vstoupili v dubnu 1943 do ghetta a vypuklo povstání, snažili se to někteří Poláci nevnímat. „Je slyšet výbuchy, lidé chodí klidně, nikdo neodvrací oči, když slyší střelbu a exploze,“ zachycuje muzeum například vzpomínky Jana Gralewského.

Spisovatel Jaroslav Iwaszkiewicz si ovšem ve stejnou dobu poznamenal: „Mí staří přátelé tam umírají!“

Krutý konec ghetta Rovno: Před 80 lety vyvrcholil vraždící akcí v lese

Svět

Mezinárodně uznávanou hrdinkou se stala Irena Sendlerová, nesmírně statečná polská žena, která v převlečení za zdravotní sestru vyvedla z ghetta celkem 2,5 tisíce židovských dětí, přičemž se všem s obrovským nasazením postarala i o úkryty v rodinách, klášterech a sirotčincích – přestože to s živými a neposednými malými dětmi neměla vůbec jednoduché. „Snazší je ukrývat tank než jedno židovské dítě,“ poznamenala jednou se suchým humorem.

Své svěřence ani jejich ukrývatele však nikdy nezradila, třebaže ji gestapo dopadlo a brutálně mučilo. Válku přežila a poté pracovala ještě přes 30 let v polských sirotčincích.

Bohužel, vedle osobností, jako byla ona, žili ve válečné Varšavě i lidé, jako byl člověk z tramvaje, jehož slova zaznamenala jeho spolucestující Walerie Nalewská. Když tato tramvaj projížděla v dubnu 1943 kolem zdi ghetta, za níž planul kouř a ozývala se střelba a výbuchy, muž polohlasem polsky poznamenal: „Němci čistí Varšavu od Židů. Už bylo načase.“