Kliknutím zvětšíteV roce 1895 prohlásil Mezinárodní geografický kongres v Londýně výzkum antarktického regionu za „největší úkol, který ještě zbývá podniknout na poli zeměpisných objevů“, a zahájil tím „heroickou dobu“, při níž celý svět s napětím sledoval, komu a kdy se podaří k jižnímu pólu proniknout.
Závod o jižní pól
V roce 1897 zamířila do Antarktidy velká mezinárodní výprava, jíž velel Belgičan Adrian de Gerlache a zúčastnil se jí i pozdější vítěz tohoto závodu, Nor Roald Amundsen. O dva roky později pak v Antarktidě přezimovala vůbec první polární výprava. Ta byla britská, avšak velel jí Nor Carstens Borchgrevink.
Další britskou expedici v roce 1901 již vedl Angličan, a sice kapitán Robert Falcon Scott. Muž, který o deset let později vstoupí do fatálního souboje s Amundsenem a přijde v něm o život. Při své první cestě Scott sice dobytí jižního pólu ještě neplánoval, ale přesto se jej pokusil spolu s vědcem Edwardem Wilsonem a s šestadvacetiletým irským námořníkem Ernestem Henrym Shackletonem samostatnou výpravou dosáhnout, a dostal se až na zeměpisnou šířku 82° 17', což bylo nejblíže, kam člověk do té doby dokázal dojít (samotný jižní pól leží na zeměpisné šířce 90°).
Shackleton poté v roce 1907 zorganizoval vlastní expedici k jižnímu pólu, při níž ho okolnosti donutily využít jako výchozí bod pro expedici bývalou Scottovu základnu v McMurdoově zátoce, přičemž prý už dříve Scottovi slíbil, že to neudělá. Přes opakované pokusy se však nedokázal mezi plujícími krami dostat v Zemi krále Edwarda VII. k pobřeží, takže nakonec přistál u Scottovy základny.
Dne 29. října 1908 odstartoval pochod k pólu, při němž po strastiplném více než dvouměsíčním putování postoupil dne 9. ledna 1909 až na zeměpisnou šířku 88° 23', tedy na vzdálenost 180 kilometrů od pólu.
Zpět k prvnímu z vybudovaných skladišť potravin se muži dostali až 28. ledna 1909 a zpátky k lodi dokonce ještě o měsíc později, 28. února 1909, kdy již byli na pokraji smrti hladem a vysílením. Všichni se sice vrátili z této cesty živí, ale Antarktida jejich prostřednictvím svět poprvé varovala, že nevydá svůj střed zadarmo a že si jeho dobytí může vyžádat i ty nejvyšší oběti.
Touha dosáhnout nejjižnějšího bodu planety však neutuchala. V roce 1911 k němu zamířily hned dvě expedice současně. Obě vedly muži, kteří se již do historie antarktických výprav zapsali výrazným písmem, toužili však dosáhnout mety nejslavnější: Nor Roald Engelbregt Gravning Amundsen a Angličan Robert Falcon Scott. Oba byli ctižádostiví a oba byli připraveni dát všechno v sázku. Každý z nich však zvolil jinou strategii. A to se ukázalo jako klíčový faktor.
Jdu na sever - a už jdu na jih
Amundsen neměl původně pro rok 1911 jižní pól v plánu, protože se v té době připravoval na dobytí pólu severního. Za tím účelem využil již existující polární loď Fram, která za sebou jednu expedici na sever měla - šlo o výpravu doktora Fridtjofa Nansena. Společné pro obě výpravy bylo, že loď vedl stejný kapitán Otto Sverdrup.
Amundsen dostal Fram od Nansena jako zápůjčku s tím, že výměnou potom povede dlouhodobý výzkum mořských proudů na severu tak, že loď nechají opět zamrznout a přiblíží se k pólu volným driftováním v ledu.
Plány změnil téměř na poslední chvíli, když v září 1909 vyšly noviny po celém světě s titulky, že pól už dobyli nezávisle na sobě američtí polárníci Robert Edwin Peary a Frederick Albert Cook.
Oba si nárokovali prvenství (což vedlo k rozpadu jejich přátelství), které bylo následně přiznáno Pearymu, ovšem pozdější podrobné přezkoumání všech jejich záznamů americkou Národní geografickou společností vedlo k závěru, že přímo na pólu nestanul pravděpodobně ani jeden z nich (opravdu ověřeným a doloženým pěším dobytím severního pólu se tak stala až expedice čtyř polárníků v čele s Američanem Ralphem Plaistedem z 19. dubna 1968).
Na podzim roku 1909 však panovalo všeobecné přesvědčení, že severní pól již padl, a ctižádostivý Amundsen proto obrátil svou pozornost k jihu. Ostatním účastníkům expedice však odhalil tuto změnu plánu až po vyplutí lodi Fram v červnu 1910. Teprve na její palubě se dozvěděli, že místo na sever poplují na jih.
Norského polárníka vedla k utajování jeho záměru zejména obava, aby mu na poslední chvíli neutekli sponzoři, kteří jeho výpravu financovali - cesta k jižnímu pólu totiž byla výrazně náročnější a podle všech dosavadních zkušeností nebezpečnější než cesta na sever. K jižnímu pólu ovšem v tu dobu již opět mířil také Robert Scott, který se na tuto cestu připravoval několik let.
Psi a poníci
Amundsenova loď Fram dosáhla Rossova šelfového ledovce 14. ledna 1911. Norský polárník se rozhodl přistát v Zátoce velryb, čímž získal bezmála stokilometrový náskok před Scottem, jenž o deset dní dříve zakotvil v McMurdoově zátoce, kde již měl z časů svých předchozích výprav vybudovánu základnu. Oba muži nyní čekali na to, až v Antarktidě skončí zima a klimatické podmínky se stanou příznivějšími pro závod k pólu.
Amundsen vyrazil na cestu do nehostinné antarktické pustiny 18. října 1911, Scott o tři týdny později. Oba zvolili odlišnou strategii. Amundsen vsadil na psí spřežení táhnoucí saně ze zásobami, které spolu s ostatními muži (Olavem Bjaalandem, Helmerem Hanssenem, Sverrem Hasselem a Oscarem Wistingem) doprovázel na lyžích. Scott při své expedici, pojmenované Terra Nova, experimentoval podobně jako před ním Shackleton s motorovými saněmi a s tažnými sibiřskými poníky.
Nápad, jenž se stal málem osudný Shackletonovi (jeho motorové saně v mrazu selhaly a všichni poníci zahynuli v ledu), se bohužel ani anglickému kapitánovi nevyplatil. Poníci zapadali do sněhu až po břicha, a nakonec museli být utraceni. Posledních více než 300 kilometrů se musel Scottův "vrcholový tým" v počtu pěti mužů (Robert Falcon Scott, Henry Robertson Bowers, Edgar Evans, Lawrence Edward Grace Oates a doktor Edward Adrian Wilson) plahočit po svých, přičemž čelil nezměrným útrapám.
Amundsen mezitím postupoval bez větších problémů a dne 14. prosince 1911 vztyčil na jižním pólu norskou vlajku. Aby vyloučil pochybnosti, jež se vyskytly při dosažení severního pólu, strávila jeho skupina na pólu tři dny, opakované přeměřovala polohu a prochodila okolí určeného pólu, aby pokryla případnou odchylku měření. Na pólu pak zanechala stan Polheim („Dům pólu“) se zprávami pro Scotta. Do základního tábora se vrátila 25. ledna 1912, po 99 dnech strávených v antarktickém vnitrozemí.
Smrt a hořkosladký triumf
Dne 17. ledna 1911 se na jižní pól konečně dostal také k smrti vyčerpaný Scottův tým. Čekal je tu však pohled na vlajku jejich konkurenta a zpráva od Amundsena. Britští polárníci přijali svou porážku důstojně, 1500 kilometrů dlouhá cesta zpět se ale ukázala být nad jejich síly.
Jako první zahynul Evans, který zemřel v polovině února. Oates utrpěl během dalšího plahočení vážné omrzliny, kvůli nimž nebyl téměř schopen postupovat, a bolestně si uvědomoval, že svým zdržováním ohrožuje všechny ostatní na životě. Neřešitelnou situaci nakonec rozťal v březnu tím, že v noci odešel od výpravy sám vstříc vražednému mrazu a už ho nikdy nikdo nespatřil.
Zbývající tři muži zemřeli hladem a zimou zřejmě 29. března 1912, kdy vyčerpaný Scott učinil poslední zápis do svého deníku. V tu chvíli se všichni tři ukrývali ve stanu, který se stal jejich posledním útočištěm, aniž by si uvědomovali, že se nacházejí pouhých 18 až 20 kilometrů od předem připraveného zásobovacího skladu, jenž by jim zachránil život.
Amundsen se po svém návratu dočkal poněkud rozporuplného přijetí. Na jedné straně zažil světový úspěch a sbíral četné gratulace, včetně osobního blahopřejného telegramu od prezidenta Spojených států Theodora Roosevelta a anglického krále Jiřího V. Na druhé straně se musel vyrovnávat s tím, že svět více očekával od Scottovy výpravy spojené s rozsáhlým vědeckým výzkumem, a s obviněními, že jižního pólu dosáhl vlastně podvodem, když tajně změnil cíl expedice. Jeho triumf tak byl trochu hořkosladký.
Osm měsíců po smrti posledních členů Scottovy výpravy objevila další expedice stan s jejich mrtvými těly a Scottovým deníkem. Těla byla pohřbena pod stanem a místo bylo označeno mohylou, vybudovanou ze sněhu a ledu.
19
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
