Dne 18. února 1967 zemřel v Princetonu v New Jersey ve věku dvaašedesáti let válečný šéf laboratoře v Los Alamos, v níž se zrodil projekt Manhattan, vedoucí ke vzniku bomb, jež zničily japonská města Nagasaki a Hirošima.

„Byl jedním z posledních starodávných mužů, kteří věděli příliš mnoho,“ napsal před několika lety u příležitosti vydání biografie „Život Roberta J. Oppenheimera“ od Raye Monka britský deník The Guardian.

Komplikovaný muž

Oppenheimerova smrt bohužel přispěla k dalšímu z mnoha paradoxů jeho života - zemřel dříve, než mohl být plně doceněn jeho astrofyzický výzkum z 30. let, a tak nikdy nezískal Nobelovu cenu. Do historie se tak Jacob Robert Oppenheimer zapsal především jako „otec“ atomové bomby, přestože jeho vědecký i lidský odkaz byl mnohem bohatší - ale také mnohem složitější.

Oppenheimer sám si své funkce vědeckého ředitele projektu Manhattan příliš nepovažoval a často ji označoval za inženýrství, které vlastně nemělo mnoho společného s vědou. Je také známé, že po válce začal brojit proti dalšímu vývoji bomb, zejména proti zkouškám enormně silnější vodíkové bomby, a podporoval mezinárodní kontrolu využití jaderné energie.

Tím se nám ovšem jeho osobnost také komplikuje. Zažitý historický výklad poválečných událostí zní, že se tak stal tragickým hrdinou, neprávem osočovaným ze špionáže ve prospěch Moskvy během mccarthyovského honu na čarodějnice, jehož výslech před vyšetřovací komisí v roce 1954 vyústil v nespravedlivé odebrání bezpečnostní prověrky, takže už dále nemohl na projektech jaderného výzkumu pracovat.

Spisovatel Steven Shapin v článku pro The Guardian tento ustálený popis poválečného dění poněkud problematizuje: podle něj totiž Oppenheimer opakovaně zrazoval své studenty a dokonce - možná - zradil i vlastního bratra.

Neumí vést ani stánek s hamburgery

Když byl Oppenheimer v roce 1942 jmenován vědeckým ředitelem projektu Manhattan, považovala to řada lidí za podivný nápad. Nic z jeho minulosti nenaznačovalo, že by byl schopen vést jeden z největších technologicko-vědeckých projektů v lidských dějinách. Naopak. „Oppie by neuměl šéfovat ani stánku s hamburgery,“ vtipkoval prý o něm jeden z jeho kolegů.

„Oppie“ byla přezdívka, kterou v souvislosti s Robertem J. Oppenheimerem jeho kolegové a přátelé používali. Možná tím s trochou dobrosrdečné škodolibosti odkazovali na vědcovu povahu: byl prý mimořádně nepraktický, nešikovný v navazování sociálních vztahů, neustále roztěkaný a vnitřní nejistotu maskoval povýšeneckým chováním.

Na druhé straně již byl v té době uznáván jako výjimečný teoretický fyzik, jehož vědecký přínos je nesporný. Do zkoumání potenciálu atomové bomby se zapojil již v roce 1941, kdy začal provádět výzkum rychlých neutronů a vypočítával množství materiálu potřebného k sestrojení bomby a její možnou účinnost.

Právě jeho brilantní vědecké uvažování vedlo generála Leslieho Grovese k tomu, aby Oppenheimerovi vědecké řízení projektu Manhattan přece jen svěřil.

Přežil úplavici, zamiloval si riziko

Oppenheimer se narodil 22. dubna 1904 ve velmi bohaté židovské rodině, jež patřila ke Společnosti pro etické kultury. Šlo o hnutí hlásící se k tzv. americkému reformnímu judaismu, tedy židovskému společenskému směru, který se přelil do Ameriky z Evropy (za jedno z jeho historických center je považována i Praha).

Reformní judaismus kladl důraz na sociální spravedlnost, občanskou odpovědnost a sekulární humanismus, ortodoxii považoval za vyhrocenou. V Americe jej prosazoval doktor Felix Adler, zakladatel Školy etické kultury, do níž se Oppenheimer v září 1911 zapsal.

Již tady se projevil jako mimořádný vědecký talent; ve věku pouhých 10 let studoval nerosty, fyziku a chemii, a jeho korespondence s newyorským mineralogickým klubem byla brzy natolik vyspělá, že ho tento klub pozval, aby v něm přednášel, aniž by kdokoli tušil, že zvou teprve dvanáctiletého chlapce.

V roce 1921 však talentovaný student onemocněl velmi závažnou, bezmála smrtelnou formou úplavice, a musel proto odložit svůj zápis na Harvard. Po měsících strávených na lůžku mu rodiče zařídili letní rekonvalescenci na ranči v Novém Mexiku, kde se měl zotavit.

Oppenheimer tam odjel se svým středoškolským učitelem a mentorem Herbertem Smithem, s nímž během pobytu na ranči podnikal pětidenní a šestidenní výpravy na koních do okolní pouštní divočiny. Díky tomu se nejenom uzdravil, ale získal také celoživotní lásku k pouštní krajině - a objevil svou vášeň pro riziko.

„Z nemocného a mazlivého dítěte nesmírně bohatých sekulárních německých Židů se stal hotový Marlboro Man, těžký kuřák a tvrdý pijan, schopný lehkovážných podniků vyžadujících velkou odvahu i fyzickou odolnost, jako byly mnohadenní výpravy na koni přes obrovské vzdálenosti v pouštní divočině, nebo později nebezpečné plavby na vlastní lodi přes průliv Long Island Sound,“ popsal tento Oppenheimerův vnitřní přerod Steven Shapin.

Vášeň pro fyziku

Na Harvard se mladý vědec zapsal v září 1922 a promoval už po třech letech, přičemž vynikal v široké škále předmětů. Ačkoli se původně specializoval na chemii, při studiích pochopil, že jeho skutečnou vášní je fyzika.

V roce 1925 začal postgraduálně působit jako fyzik v Cavendishově laboratoři v Anglii, kde se jej coby školitel ujal experimentální fyzik Joseph John Thompson, nositel Nobelovy ceny za fyziku za objev elektronu. Oppenheimer ovšem pod jeho vedením zjistil, že spíše než na experimentální má talent na teoretickou fyziku, a přijal pozvání od Maxe Borna, ředitele Ústavu teoretické fyziky na univerzitě v Göttingenu v Německu, aby své schopnosti dále rozvíjel na této univerzitě.

Díky tomu měl štěstí, že se ocitl přímo uprostřed dění, které bylo tehdy pro svět fyziky klíčové, protože evropští fyzici právě rozvíjeli převratnou teorii kvantové mechaniky.

V roce 1927 získal doktorát a začal působit jako profesor na Kalifornské univerzitě v Berkeley a v Kalifornském ústavu technologie. Tady se úzce spřátelil s Ernestem Lawrencem, vynálezcem cyklotronu a jedním z nejlepších světových experimentálních fyziků, který po něm pojmenoval svého druhého syna.

Na co sáhl, to mu šlo

Rozsah Oppenheimerových intelektuálních schopností byl skutečně imponující. Uměl plynule číst ve všech hlavních evropských jazycích, a když se začal učit sanskrt kvůli studiu hinduistických posvátných textů, brzy svému mladšímu bratrovi pohrdavě sdělil, že číst Bhagavadgítu (v českém překladu Píseň vznešeného, jednu z nejvýznamnějších hinduistických knih) v orginále je „hrozně snadné“.

Podle Stevena Shapina stála za pozdějším Oppenheimerovým úspěchem v Los Alamos právě tato jeho schopnost rozvinout svůj potenciál prakticky libovolným směrem.

Když dostal na starost vedení válečné laboratoře, rychle se zbavil své zdánlivé nemotornosti a proměnil se v zázračně výkonného a charismatického šéfa. Třebaže pod jeho vedením pracovali největší fyzici své doby, jejichž vlastní ega byla obrovská, všichni okázale chválili „Oppieho“ osobní přínos. „Byl velmi blízko k tomu, aby byl nepostradatelný,“ píše Shapin.

Na druhé straně Oppenheimer i ryze praktické, fyzikální otázky rád nazíral z duchovního hlediska. Rakouský fyzik Wolfgang Pauli (nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1945, který za války rovněž působil v USA, ale práci na projektu Manhattan odmítl) o něm jednou prohlásil: „Myslím, že Oppenheimer bere fyziku jen jako svůj koníček. Za své skutečné poslání má psychoanalýzu.“ Myslel to uštěpačně, ale možná se strefil.

O tomto vědcově „rozkročení“ mezi praktický a „duchovní“ svět svědčí i jeho slavná věta poté, co v červenci 1945 došlo v poušti Nového Mexika k prvnímu zkušebnímu odpalu atomové bomby - slavnému jadernému testu Trinity. Zatímco ředitel projektu Trinity, fyzik Kenneth T. Bainbridge, si po strašidelně vyhlížející explozi ulevil „Všichni jsme zkurvysyni“, Oppenheimer se vyjádřil vznešeněji - prohlásil, že mu na mysli vytanul citát z Bhagavadgíty: „Nyní se stávám Smrtí, ničitelem světů.“

Zradil svého bratra?

Spisovatel Steven Shapin však upozorňuje ještě na jeden Oppenheimerův rys, a sice na jistou bezohlednost ke kolegům a studentům. Ta se podle něj projevila například tím, že se nerozpakoval sdělovat jejich jména armádním bezpečnostním orgánům, pátrajícím po sovětských špionech.

„V letech 1943 a 1944 předal vojenským vyšetřovatelům jména některých svých studentů, které různě popisoval jako ‚velmi rudé‘, ‚dost rudé‘, ‚bláznivé‘ nebo ‚skutečně nebezpečné‘,“ uvedl Shapin (dlužno dodat, že američtí vyšetřovatelé se neobávali špionáže bezdůvodně, protože jeden prosovětský „krtek“ na projektu Manhattan skutečně pracoval - byl to německý emigrant a předválečný komunista, fyzik Klaus Fuchs, který všechny informace předával NKVD, pozn. red.).

Po válce hon na komunisty zesílil a jeho terčem se stal i Oppenheimer. Jeho neochota účastnit se dále vojenského jaderného výzkumu a zejména veřejně deklarovaný odpor k vývoji vodíkové bomby vedly k tomu, že byl v éře mccarthismu obviněn ze špionáže pro Sovětský svaz. V roce 1954 stanul před vyšetřovací komisí vládního Výboru pro jadernou bezpečnost.

Dostavil se před ni i přesto, že mu to někteří lidé, například Albert Einstein, osobně rozmlouvali: „Je lepší odejít ze svého místa, než čelit ponižujícímu soudu. Nedávejte tomu jedovatému procesu legitimitu: opusťte svůj post a svou zemi, jako jsem to udělal já v Německu během vzestupu nacistů,“ naléhal Einstein. Oppenheimer ho ale neposlechl a před komisi se dostavil.

Jedna z otázek, která při slyšení téměř okamžitě zazněla, se týkala jeho mladšího bratra Franka, rovněž fyzika.

„Je váš bratr členem komunistické strany?“ zeptal se předseda komise.

„Pokud vím, tak není,“ odpověděl Oppenheimer.

„Myslíte v současnosti?“ navázal předseda.

„Ano, pane.“

„A byl členem komunistické strany v minulosti?“ zeptal se znovu předseda.

„Neptejte se mě na mého bratra. Jestli je to pro vás důležité, zeptejte se jeho. Žádám vás, abyste mi tyto otázky již nekladli,“ reagoval Oppenheimer. Předseda poté otázku stáhl.

V čem byl problém? Frank Friedman Oppenheimer před druhou světovou válkou členem americké komunistické strany opravdu byl. Vstoupil do ní spolu se svou manželkou v roce 1937. Když to ale v roce 1947 zveřejnily americké noviny (pod titulkem „Bratr amerického atomového vědce odhalen jako komunista“), vystoupil a veřejně své členství popřel: „Nejsem a nikdy jsem nebyl členem komunistické strany.“ 

Lhal, protože se snažil svého tehdy ještě mocného, ale politicky zranitelného staršího bratra chránit. Věděl, že jeho přiznání k členství v komunistické straně by Roberta diskvalifikovalo z dalšího výzkumu. A Robert zase věděl, že Frank lhal, a věděl, že se ho svým lhaním pokoušel krýt. Přesto mu tuto službu v roce 1954 podle Shapina příliš neoplatil. V podstatě jeho někdejší členství v komunistické straně připustil.

Světová ikona, vědecký mučedník

U vyšetřovací komise mu to nakonec nepomohlo, o bezpečnostní prověrku přišel. On, otec atomové bomby, už nadále nesměl v jaderném výzkumu pracovat. Paradoxně ale právě to mu vyneslo vůbec největší světovou slávu. Stala se z něj ikona, vědecký mučedník, „Galileo 20. století“. 

„Byl přece jedním z nejslavnějších mužů na světě, jedním z nejobdivovanějších, nejcitovanějších, nejfotografovanějších, nejvíce dotazovaných a oslavovaných, zbožštěný - a najednou byl pryč,“ popsal tehdy časopis Life, proč odvolání Oppenheimera z jaderného výzkumu tak mocně zarezonovalo světovým míněním.

Vědec byl okamžitě pozván do Evropy, kde získal řadu ocenění (mimo jiné francouzský řád Čestné legie), začaly se o něm psát knihy, jeho jméno bylo všude na prvních stranách. Pozvánky k přednáškám se mu hrnuly ze všech stran. Publikoval úvahy o etických důsledcích vědeckého výzkumu, zabýval se morálními problémy, které před vědce staví jejich objevy a odpovědnost za jejich možné zneužití.

V roce 1960 spoluzaložil Světovou akademii umění a věd, v roce 1963 mu byla udělena cena Enrika Fermiho. V roce 1967 zemřel na rakovinu hrtanu.

Frank Oppenheimer se stal obětí mccarthismu a ocitl se na černé listině, kvůli které nesměl až do roku 1957 na území USA vůbec učit. Teprve v tom roce mu povolili vyučovat na střední škole v Coloradu a později i na Coloradské univerzitě. Znovu se zapojil do výzkumu částicové fyziky, ale také se zajímal o rozvoj výuky věd a pomohl vypracovat nové osnovy pro výuku fyziky na středních školách. V roce 1969 založil v San Francisku Exploratorium, které vedl až do své smrti roku 1985.