"Vaše naděje jsou marné; vaše důvěra visela na stéblu trávy, které se zlomilo. Všichni jste odsouzeni k smrti, musí se jenom stanovit datum popravy," zaznamenal si židovský učitel Chaim Aron Kaplan v červnu roku 1942 ve varšavském ghettu do svého deníku slova svého kamaráda Hirsche, adresovaná těm spoluobyvatelům, kteří stále odmítali věřit v existenci vyhlazovacích táborů a ve fyzickou likvidaci Židů.

"Jsme odsouzeni k tomu, odejít ze světa, aniž bychom spatřili pád nacismu, protože fyzické zničení evropského židovstva je jedním z jeho hlavních principů. Máte oči a přesto nevidíte, že naplnění tohoto hrozného cíle už odstartovalo," pokračuje deníkový záznam, mapující neobyčejně detailně první dva roky existence ghetta.

Ghetto na Den smíření

Před druhou světovou válkou žilo ve Varšavě 375 tisíc Židů, což z ní dělalo druhé největší židovské centrum na světě po New Yorku. Židé tvořili ve Varšavě bezmála třetinu obyvatelstva (29,1 procenta).

Po přepadení Polska německou armádou musela Varšava 28. září 1939 kapitulovat a následujícího dne do města vstoupily německé jednotky. Židé byli od té chvíle vystaveni diskriminaci, příslušníci militarizované uniformované německé policie je přepadali na ulicích i v jejich bytech a obchodech a odvlékali je na nucené práce. 

Hromadná poprava příslušníků SS u zdi, provedená příslušníky americké 45. pěší divize po osvobození koncentračního tábora Dachau
Ke zdi s vámi. Otřesení Američané po osvobození Dachau krvavě ztrestali esesáky

Podle serveru Holocaust.cz se snadným cílem terorizování stávali zejména pobožní Židé, kteří byli snadno rozeznatelní díky svému tradičnímu oděvu a vzezření. Od listopadu 1939 začaly vycházet protižidovské výnosy, jež nařizovaly označení Židů a jejich obchodů, zamezovaly dispozici s jejich majetkem a diskriminovaly je v mnoha dalších ohledech.

Z rozkazu okupantů nesměli varšavští Židé obnovit své předválečné instituce. Počátkem října 1939 byla vytvořena takzvaná "židovská rada" (Judenrat), do jejíhož čela byl dosazen Adam Czerniaków.

Dne 12. října 1940 informovali Němci varšavské Židy o zřízení ghetta, které se nacházelo na severu města v bývalé židovské čtvrti. Při výběru vhodného dne pro sdělení informace prokázali nacisté svůj smysl pro krutý výsměch - na datum 12. října totiž připadá židovský svátek Den smíření (Jom kippur).

Židovské děti, které byly 20. dubna 1945 povražděny v hamburské škole v důsledku zrůdných nacistických pokusů
Nevidím rozdíl mezi Židy a morčaty, řekl lékař. Na svědomí měl smrt 20 dětí

Oficiálně oznámil vytvoření ghetta dne 16. října německý generální guvernér Hans Frank. Všichni Poláci, kteří do té doby žili na území, kde se mělo ghetto rozkládat, se museli do 31. října vystěhovat. Do daného prostoru, zabírajícího pouhých 2,4 procenta rozlohy města, bylo následně sestěhováno asi 450 tisíc Židů z celé Varšavy. V polovině listopadu 1940 je od okolního světa odřízla vysoká zeď. 

Do ghetta bylo nahnáno i 2000 Židů, kteří dříve konvertovali ke křesťanství a na něž se též vztahovaly nacistické rasové zákony. V ghettu směli používat jeden kostel a měli vlastního kněze "neárijského" původu.

Svědectví ukryté v deníku

Chaim Aron Kaplan, učitel a bývalý ředitel průkopnické hebrejské základní školy, kterou sám založil, zachytil první dva roky existence ghetta v legendárním osobním deníku, jenž se naučil si vést už v roce 1933. Ve chvíli, kdy začala druhá světová válka, se s neuvěřitelnou houževnatostí věnoval objektivnímu zaznamenávání veškerého okolního dění pro budoucí potomky, byť tušil, že osobně jim svůj deník už asi nepředá.

Jakkoli děsivé dění kolem něj zvyšovalo jeho vlastní fyzické a emocionální utrpení, na vlastní problémy si nestěžoval. "Je příznačné, že ačkoli od roku 1928 trpěl cukrovkou, v jeho deníku zabývajícím se válečnými roky není o této nemoci žádná zmínka," uvádí o něm Židovská virtuální knihovna

Koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau
Utekli z Osvětimi, aby zachránili další. Riskantní plán začal v jámě pod dřevem

Deník se zachoval jako celek a ještě před zrušením varšavského ghetta se jej podařilo propašovat ven a zachránit pro budoucnost. O tento malý zázrak se do značné míry zasloužil sám Kaplan. Když v roce 1942 pochopil, že má na krku nacistickou smyčku a nevyvázne, předal zápisky příteli jménem Rubinsztejn, který se denně účastnil nucených pracích mimo ghetto. Rubinsztejn je propašoval jeden po druhém a ukryl u Poláka, jemuž důvěřoval.

Kaplanův deník zachycuje mnohé - třeba strašnou zimu z roku 1940 na rok 1941, během níž tisíce obyvatel natlačených do ghetta zemřely hladem a nouzí, protože jim chybělo jídlo i topivo. Již v listopadu 1940 bylo z ghetta nahlášeno 445 úmrtí a v lednu 1941 zemřelo lidí dokonce dvojnásobek, 898 za jediný měsíc.

Zbytky koncentračního tábora ve Stutthofu, kde se vraždilo i po osvobození Osvětimi
Nahnali je do Baltu a postříleli kulomety. Nacistický masakr stál život 3000 žen

Deník však zachytil nejen tyto každodenní události, ale odkryl také hodně ze zkušeností a z osobnosti svého pisatele. Třeba velkou vnitřní bolest oddaného pedagoga, s níž Kaplan popisoval touhu židovských dětí po kousku živé přírody, po jednom jediném stromu nebo alespoň stéblu trávy. 

Kromě smyslu pro detail se však jako zkušený autor uměl zaměřit i na hlavní trendy a celkový obraz. Jelikož mu byl deník neustálým společníkem, vložil do něj velkou část svého celoživotního intelektuálního úsilí - svých myšlenek, náhledů na politiku i na filozofii a také záznamy všech rozhovorů, které vedl se svými přáteli. Při psaní se Kaplan nijak neodtrhával od reality, naopak se zjevně snažil získat všechny možné informace z první ruky a co nejobjektivněji je předat dál.

Děti z lodžského ghetta. Skončily v plynových komorách v Chelmnu a v Osvětimi
Před 75 lety skončilo běsnění v Chelmnu. Táboře, v němž zabili i děti z Lidic

Hrůza kolem něj mezitím pokračovala - velká část obyvatel ghetta byla naprosto bez prostředků a doslova umírala hlady. Na smrti dalších se podílely katastrofální sanitární podmínky. Podle serveru Holocaust.cz zemřelo v dubnu 2061 obyvatel ghetta, v červnu 4290 a v srpnu 5560. 

Velká akce

Ti, kdo v ghettu na jaře 1942 stále ještě zůstávali naživu, nepřestávali věřit, že tahle noční můra jednou skončí, a to i poté, co Němci zahájili deportace z ghetta.

Dne 7. června 1942 si Kaplan zapsal, že mnozí stále ještě lpějí na naději - někteří, že válka skončí dřív, než budou deportováni i oni, a že nacisté ji prohrají. Jiní zase, že jde jen o další "vysídlení", že se z jednoho ghetta přesunou o kus dál, kde budou žít za srovnatelných podmínek. Hrůza varšavského ghetta se náhle zdála jako docela snesitelná ve srovnání s temnou budoucností.

Zleva neidentifikovaná dívka, Anna Herskovičová, další neidentifikovaná dívka, Lea Friedmannová a Debora Grossová (sestra Adély Grossové). Tyto dívky skončily v prvním transportu do Osvětimi
Pravda o prvním transportu do Osvětimi: vezl ženy ze Slovenska, vláda je prodala

Dne 22. července 1942 zahájili Němci takzvanou "Velkou varšavskou akci" ("Grossaction Warsaw"), což nebylo nic jiného než masová deportace. Do konce roku 1942 bylo z Varšavy do vyhlazovacích táborů (především Treblinky) vyvezeno asi 300 tisíc obyvatel ghetta.

"Nacisté vytvářeli ghetta, aby nás zničili, ale jejich plán se nezdařil. Nyní se rozhodli pro své konečné řešení: vyhlazení vraždou," zaznamenal v té době Kaplan.

Sám v té době prošel vnitřním přerodem - ve svém deníku například opakovaně kritizoval vůdce "Judenratu" Adama Czerniakówa, jehož obviňoval z uzurpování moci - židovská rada si totiž svého vůdce nemohla volit.

Polští vojáci bojující během 2. světové války na straně Spojenců
K masakru polské vesnice vedl zřejmě omyl. Sověti mysleli, že už jsou v Německu

Když však Czerniaków den po zahájení "Velké akce" spáchal sebevraždu, protože odmítl příkaz nacistů shromáždit denně k deportacím sedm tisíc Židů včetně dětí, Kaplan jeho oběť vysoce ocenil: "Jeho konec přesvědčivě dokazuje, že usiloval o dobro svého lidu a pro ně pracoval, byť ne všechno, co bylo provedeno v jeho jménu, bylo chvályhodné. V jednom jediném okamžiku se stal Czerniaków nesmrtelným," zapsal Kaplan. 

V té době už věděl, že se naplňuje i jeho čas a že transportu neunikne. O to více úsilí věnoval psaní, psal i několikrát denně. Osud deníku mu ležel na srdci více než jeho vlastní. Proto do svého posledního zápisu, pořízeného už během běsnění v rámci Velké akce 4. srpna 1942, uvedl tato slova: "Pokud se lovci nezastaví a chytí mě, bojím se, že moje práce bude marná. Neustále mě trápí myšlenka: Pokud můj život skončí, co se stane s mým deníkem?"

Selekce na osvětimské rampě
O osudu jazzového muzikanta rozhodl šílený Mengele. Na osvětimské rampě

Brzy na to byl Kaplan skutečně zařazen do transportu a v lednu 1943 byl spolu s dalšími Židy zavražděn v Treblince. Obava týkající se jeho deníku však byla naštěstí lichá. Deník válku přežil a stal se jedním z nejcennějších dokumentů popisujících varšavské ghetto a deportace. Mimo jiné byl přeložen do angličtiny, němčiny, francouzštiny, dánštiny a japonštiny.