Jaký impulz vás vedl k tomu, že jste se stal vojákem?
Na základní vojenskou službu jsem nastoupil v dubnu 1993, a to rovnou k 43. výsadkovému praporu do Chrudimi. Vždycky jsem chtěl být výsadkářem a když jsem se jím stal, tak jsem na to byl patřičně hrdý. Vojenskou službu jsem ukončil v dubnu následujícího roku a vrátil jsem se zpátky do civilu, kde jsem pracoval jako seřizovač tkalcovských stavů. Koncem roku 1997 jsem potkal kamaráda z vojny a ten mi řekl, že za několik měsíců vyjíždí do zahraniční mise v Bosně a Hercegovině. Toto pro mě byl ten prvotní impulz. Rozhodl jsem se, že to zkusím taky. Na Okresní vojenské správě jsem vyplnil spoustu dokumentů, absolvoval zdravotní prohlídky a psychotesty a nakonec splnil i požadavky fyzického přezkoušení. Devátého února 1999 jsem nastoupil do Českého Krumlova, kde v minulosti probíhala příprava našich vojáků do zahraničních misí. V březnu 1999 jsem odjel na svou první misi v operaci SFOR v Bosně a Hercegovině. Tato mise trvala sedm měsíců. Někdy v polovině mise za námi přijeli personalisté různých vojenských útvarů, aby zde udělali nábor do řad vojáků z povolání. No a já jsem to takzvaně podepsal, pochopitelně nikam jinam než ke 4. brigádě rychlého nasazení a opět k výsadkářům do Chrudimi, kde sloužím dodnes.

Kdy jste se rozhodl pro mise v zahraničí, resp. v Afghánistánu? Jaký smysl v nich vidíte a co vám přináší? Nemáte někdy strach?
Moje první mise pro mě byla impulzem vstupu do armády. Do dnešní doby jsem působil ve čtyřech misích na Balkáně a poslední dvě mise byly v Afghánistánu. Důvod, proč jezdím do zahraničních misí, souvisí s tím, co mi tyto mise přináší. Je to zúročení stovek hodin tvrdého výcviku, získání nových zkušeností, poznání nových míst a lidí. Pokud se ptáte, v čem vidím význam misí, tak se na to musíte podívat trochu z úhlu. Spousta lidí říká: „Mise jsou zbytečné, pouze vyhazujeme státní peníze“. To samé by se ale mohlo říci o policii, armádě, hasičích… Pokud je sami nepotřebujeme, tak jsou pro nás zbyteční. Jak by ale společnost vypadala bez těchto bezpečnostních složek? Vždyť na světě nejsou pouze hodní lidé! Česká armáda v misi ISAF v Lógaru neprovádí bojové operace. Naším úkolem je podpořit obnovu tohoto státu. Podporujeme místní správu, policii, armádu. Chráníme civilní experty, kteří zde působí. To vše dohromady má velký vliv na bezpečnostní situaci nejenom v Afghánistánu, ale v celém světě. Pochopitelně pokud nás někdo napadne, jsme připraveni se bránit. A jestli m ám někdy strach? Strach mám. To má asi každý. Ale nejvíc se bojím o své blízké doma.

Jak dlouho ještě budete v Afghánistánu pobývat?
Návrat domů máme plánovaný na měsíc září. Naše mise se trochu prodloužila, a to z důvodu prezidentských voleb v Afghánistánu. Na přesné datum je však ještě brzo.

Jste ve spojení s rodinou? Máte častý přístup k internetu? Kontroluje vám někdo z velení všechnu poštu, kterou posíláte, nebo kontrole podléhají jen maily pro média?
Ve spojení s rodinou jsem docela pravidelně. Je na to vyhrazeno několik telefonů, ze kterých se přes vojenskou ústřednu v Praze dovoláme domů. Samozřejmě i zde fungují mobilní telefony, ale ty využíváme pouze na SMS zprávy. Pochopitelně k dispozici je také internetové spojení, můžete si s rodinou povídat přes internet formou chatu na ICQ nebo Skype. Pochopitelně posíláme i maily, ačkoliv rychlost připojení nepatří k nejrychlejším. Soukromou poštu nám nikdo nekontroluje, ta doba je už dávno pryč.

Kdo vám vaří, dostáváte nějaká typická jídla pro Afghánistán, nebo je to česká kuchyně?
Zde na základně vaří firma, která je nasmlouvaná americkou armádou. Většina personálu je z Indie, Nepálu, nebo Filipín, ale strava je pod přísným dohledem Američanů, což znamená, že náš jídelníček je „Made in USA“. Výběr je však obrovský, od hamburgerů přes kuřata a steaky, až po humří ocásky nebo krevety, které se na jídelníčku také občas objeví. A pochopitelně spousta čerstvého ovoce a zeleniny. Z afghánských jídel jsme ochutnali maximálně chléb. Je to vlastně jen chlebová placka z mouky a vody a občas přidají trochu oleje. Jiná afghánská jídla jsme kvůli zdravotním rizikům raději nezkoušeli.

Co považujete na misi za nejtěžší?
Vzhledem k tomu, v kolika zahraničních misích jsem už působil, jsem se naučil zvládat i náročné momenty, jako je vyčerpání, nebo odloučení. Co je nejtěžší, nedokážu říct.

Jak se k vám chovají tamní lidé? Komunikují s vámi?
Z vlastní zkušenosti bych řekl, že v devadesáti pěti procentech jsou k nám lidé velice přátelští a zbylých pět procent vám ani neodpoví na pozdrav. To je ale u nás doma stejné. Lidé s námi většinou komunikují. A co se týká technické stránky komunikace, tak na každé patrole s sebou máme překladatele a komunikujeme jeho prostřednictvím.

Našel jste v misi nové přátele?
Určitě ano. Jsou to převážně lidé s fotoaparátem na krku.