Našla si čas na rozhovor o práci, která má pro mnohé nádech tajemství.

Ačkoli pocházíte z Prahy, svůj domov jste našla na Hradecku. Je to důvod, proč sezonu otvíráte právě tady?

Manžel pochází ze Smiřic, takže je rodák z tohoto kraje, a oba máme k Hradecku vztah. Jako děti jsme sem jezdívali s rodiči a kolotoči. Je jaro, dělá se hezké počasí, těšíme se z toho, že můžeme povozit děti. Pro nás je Hradec nejbližší destinace, takže tady letos začínáme sezonu.

Předpokládám tedy, že jste do Hradce s rodiči jezdili do tehdejších Pionýrských, dnešních Šimkových sadů, kam se okolo prvního máje sjížděli lidé z celého kraje. Leží naproti přes silnici, takže se vracíte na stejné místo. Jak na to vzpomínáte a s jakou atrakcí jste sem jezdili?

Vzpomínky jsou to krásné. Měli jsme tady kamarády, chodili jsme tu do školy. Rodiče provozovali takzvaný globus smrti (ocelová koule, uvnitř které jezdí artisté na motocyklech). Maminka i tatínek v něm jezdili. Měli tak na starost všechno včetně stavění a provozování a my jsme jim se sestrami pomáhaly.

Neměla jste o rodiče strach?

To víte, že měla.

Byly obavy oprávněné, došlo někdy k nehodě?

Tatínek jezdil looping a maminka mu křížila cestu kruhovou jízdou. Na jarmarku v Levicích na Slovensku jí v nejsložitější fázi jízdy zhasl motor. Musela pomalinku sjíždět uvnitř koule dolů, tatínek se snažil vyhnout, ale narazil do jejího zadního kola, přelétl motocykl a sjel po železné konstrukci. Zlomil si nos a nohu a byl celý odřený, maminka si poranila kotník. Lidé v Levicích na to dodnes vzpomínají.

Neodradilo je to od ježdění?

Vůbec ne. Dostali se z toho a pokračovali dál ve svém živobytí.

Ruské kolo nabízí jedinečné výhledy na město.
VIDEO: Obří kolo ční nad hradeckým Aldisem. Podívejte se na jedinečné výhledy

V dětství jste tedy do Hradce ráda jezdila, nicméně jste byla z Prahy. Jak jste se do našeho regionu opět vrátila?

Jednoduše, seznámila jsem se s manželem, jehož rodina má velkou tradici výroby atrakcí. Pantáta byl velice šikovný, zručný, uměl prakticky všechno. Jako první například postavil v šedesátých letech hydraulické labutě. Manžel to podědil.

Historie vaší i manželovi rodiny v tomto oboru je však daleko starší. Nebo ne?

Ano, sahá zhruba 200 let zpátky. U obou rodů. Ale platí to asi u všech rodin, které jsou tady v lunaparku. Máme doloženo, že okolo roku 1850 byli všichni loutkoherci. Někteří byli i kejklíři, artisté či provazochodci. Tehdy neměli šapita, vystupovali na náměstích a návsích. Tím to všechno začalo a začátkem dvacátého století se objevily atrakce. Kolotoče byly tehdy na ruční pohon. Já jsem byla za svobodna Rychterová, babička byla Kaiserová, další předci byli z rodu Laghi. Všichni byli výhradně artisté, loutkoherci a kolotočáři.

V oboru jste odmalička, pomáhala jste rodičům na poutích, co bylo dál?

Chodila jsem na artistickou školu v Praze. Odmalička jsem dělala i balet nebo gymnastiku. Nemohla jsem se však studiu věnovat celoročně, protože jsme na sezonu s rodiči odjížděli. Maminka do mě vkládala naděje, že ze mě bude artistka, dělala jsem i zkoušky v tehdejším podniku Československé cirkusy, varieté a lunaparky. Nakonec jsem však začala s manželem provozovat atrakce a jsem spokojená.

Novou servisní cyklostanici umístí město na labské nábřeží u Novákových garáží.
VIDEO: Hradec otevře samoobslužný cykloservis, chystá i myčku pro kola

V Praze právě probíhá Matějská pouť, ta vás neláká?

Na Matějskou jsme jezdívali odmalička celý život. Od opatření proti koronaviru jsme však přestali.

Kolik míst za sezonu objedete?

Vyhlídkové kolo je náročné na stavbu, takže jich je okolo patnácti. Kdybychom měli menší kolotoč, mohli bychom stihnout i dvojnásobek. Když je hezké počasí, trvá stavba dva dny.

Zdroj: Deník/Stanislav Ďoubal

Odkud kolo pochází?

Jedná se o vyhlídkové kolo z pražského Výstaviště. Je z roku 1989 a prošlo rozsáhlou opravou. Díky manželovi je v perfektním technickém stavu, přidal i osvětlení a řadu dalších renovací.

S manželem v sezoně bydlíte v obytném přívěsu kamionu vedle své atrakce. Kolik dalších lidí se na provozu podílí?

Jak kdy. Nabíráme brigádníky, nyní máme pouze dva, ale když je potřeba, míváme jich i pět. Manžel má autojeřáb, díky tomu se dá kolo postavit i v menším počtu.

Jaké požadavky musí brigádníci splňovat a jaká je jejich pracovní náplň?

Hlavně se nesmějí bát práce. Musejí vědět, jak se k ní postavit, co je potřeba udělat. Nutná je technická zdatnost. Pracovní náplň je různorodá, záleží na tom, co je zrovna potřeba udělat. Když se kolo staví, je to náročné, také přejezdy z místa na místo jsou únavné. Ale potom přijdou pohodovější dny.

Nemáte nic proti výrazu kolotočáři?

Ne, je to jedno, jestli řeknete světští nebo kolotočáři.

Jaký je rozdíl ve stylu života mezi kolotočáři a cirkusáky?

Moc velký není. Původně jsme všichni příbuzní. Práce je to podobná, lidé od cirkusu také jezdí z místa na místo, musí cirkus postavit a zbourat. Je pravda, že oni mají navíc vystupování, což je náročné. A řekla bych, že jejich děti to mají těžší, musejí denně trénovat. Sama to znám, dělala jsem všechno dohromady. V mládí jsem s tatínkem stavěla a bourala tu velkou konstrukci, k tomu jsem chodila do školy, trénovala a v sobotu a v neděli jsem vystupovala.

Co děláte v zimě, kdy máte více možností odpočinku?

Jezdíme na vánoční trhy a přestávku máme jeden a půl až dva měsíce zhruba od poloviny ledna.

Nejlepší studentské návrhy vystavené v Muzeu východních Čech v Hradci Králové.
Rolba nebo hravé veverky jako věšák. Podívejte se, jak vypadá design budoucnosti

Poutě a jarmarky lákaly lidi odjakživa, zájem veřejnosti o kolotoče a další atrakce trvá více než století bez ohledu na politické systémy. Čím to je?

Důležité je, že jezdíme my za lidmi a ne naopak. Kolotoče mají stále rádi. Další věcí je, že atrakce obměňujeme a modernizujeme, takže si mohou vyzkoušet nové věci. A hlavně je to samozřejmě zábava.

Vyhlídkové kolo má v různých zemích řadu názvů, u nás převažuje ruské kolo. Vy to své však nazýváte jinak. Jak?

Ruské se říkalo spíše menším kolům do výšky zhruba dvacet metrů. To, které máme my, se všude po světě nazývá Ferris wheel, podle jeho vynálezce (Americký inženýr George Washington Gale Ferris junior postavil první moderní obří kolo v roce 1893 pro světovou výstavu v Chicagu).

Vaše profese je hodně závislá na počasí. Nakolik vás ovlivňuje a jak pečlivě sledujete předpovědi meteorologů?

Hlídáme si hlavně vítr. Když fouká více než 70 kilometrů za hodinu, raději už nejezdíme. Když je šeredně a prší, tak samozřejmě lidé nepřijdou. Předpověď příliš nesleduji, moc ji nevěřím, protože se málokdy trefí. Akorát mi to kazí náladu.

Jak bych se mohl dostat mezi vaše rodiny, šlo by to vůbec?

Asi ano (smích). Kdyby se do vás nějaká dívka od nás zamilovala, tak proč ne?

Když jste byla mladá dívka, nepřišly právě nějaké lásky mimo světský svět?

Nepřišly. Zřejmě je to tím, že náš život je hodně jiný, a tehdy ho lidé zvenčí nechápali. V tomto směru jsme si vůbec nerozuměli, zatímco když byl někdo „od fochu“, měli jsme se o čem bavit. Máme toho spoustu společného a seznamování je o hodně snazší. Navíc se potkáváme na štacích, je nás hodně, takže i výběr máme v rodinách široký. Je také pravda, že naši rodiče podporovali vztahy s lidmi z oboru. Ale jsou samozřejmě výjimky. Moje sestra má za manžela starostu Karlštejna. Mezi nimi to funguje, ale bývá časté, že podobné svazky nevyjdou.

Kdyby tehdy přece jenom k nějakému vztahu došlo, předpokládám, že by se váš nápadník záhy musel vypořádat také se vztahem s vaším otcem?

To určitě (smích).

Co máte na práci u kolotočů nejraději a co naopak ráda nemáte?

Nejlepší je, když provoz dobře funguje, lidé mají zájem a my jim můžeme dělat radost, když do toho hraje muzika a vládne pohoda. Naopak nemáme rádi komplikace, které přicházejí. Někdy se stává, že je pouť připravená, všichni o ní vědí a když přijedou atrakce, místní nás nevidí rádi kvůli hlasitému provozu. Já je chápu, třeba pro starší lidi to může být nepříjemné, ale jsme tam vždy jen na pár dní. Někdy se to stane. Velmi nepříjemné je, když se něco na atrakci porouchá a samozřejmě nás někdy rozladí počasí. Někdo si možná myslí, že naše práce je pohodová, ale naši chlapi musejí umět opravdu všechno od oprav atrakcí, přes stavby až po údržbu a inovace. Kdyby nám to měl dělat někdo jiný, byli bychom tak drazí, že bychom to neutáhli.

Máte dvě starší sestry, co dělají?

Jedna sestra je artistka v Anglii, druhá jezdí s výhernou na plyšové hračky, což je něco jako střelnice.

Jezdíte i do zahraničí?

Nejčastěji jezdíme do Polska, na Slovensko, do Maďarska. Střední Evropu máme projetou.

Máte nějaký sen nebo cíl, kterého byste s manželem ještě chtěli dosáhnout?

Manžel by chtěl postavit ještě větší vyhlídkové kolo, ale můj sen už to není (smích). Uvidíme, jestli se to podaří. Každopádně by to bylo těžké, už nyní je to náročné.