'V Antarktidě jsou vám peníze úplně k ničemu'

Na svou služební cestu do nehostinné krajiny, která však v sobě skrývá mnohé krásy, čekal šest let. „Připravit takovou výpravu není vůbec jednoduché,“ říká.

Do Antarktidy jste se vydal v podstatě na služební cestu? Co bylo vaším cílem?
Nejel jsem sám, ale byli jsme tříčlenná expedice, která měla za úkol instalovat na argentinské základně Marambio Brewerův spektrofotometr, což je přístroj na měření stavu ozonové vrstvy a ultrafialového záření. Já a jeden kolega pracujeme v Českém hydrometeorolo­gickém ústavu – Solární a ozonové observatoři v Hradci Králové a třetím do party byl Ladislav Sieger z Českého vysokého učení technického v Praze.

Proč jste vyjeli zrovna na základnu v Antarktidě?
Největší poklesy ozonové vrstvy byly zaznamenány právě v této oblasti a v lokalitách jižního pólu. Samozřejmě poklesy byly naměřeny i na severu, ale nikdy nebyly tak výrazné. Antarktida byla současně i prvním místem, kde byl problém se ztenčující se ozonovou vrstvou zjištěn. A současně je toto i příspěvek České republiky k plnění mezinárodních úmluv. Základna Argentinské republiky Marambio se stala díky instalaci našeho přístroje druhou stanicí po jižním pólu, která měří ozonovou vrstvu všemi možnými způsoby, a to pomocí satelitů, ozonovými sondami a spektrofotometrem.

Máte nyní po odjezdu nějaké zprávy o přístroji ?
Rozhodně. Veškeré informace z něj nám chodí přes satelitní spojení přímo do Solární a ozonové observatoře v Hradci Králové . Tady je pak dál zpracováváme. Zároveň také dostáváme zprávy o tom, jestli není příliš omrzlý nebo jestli ho už neodnesl uragán.

Zmínil jste uragán. Na jižní polokouli v době, kdy jste tam byli, právě končilo léto. Ale letos bylo počasí pořádně nevyzpytatelné.
Je to tak. Nečekali jsme takové větrné a sněhové bouře v tomto ročním období. Obvykle tady bývá kolem nuly. Letos však teploty klesaly pod nulu často. Někdy až k minus patnácti stupňům Celsia. Počasí nám pořádně komplikovalo práci. Hlavně silný studený vítr. Přestože u nás byly i větší mrazy, v kombinaci s větrem kolem sta kilometrů v hodině bylo počasí v Antarktidě velmi drsné. Pocitová teplota pak klesá až k minus třiceti stupňům Celsia.

Jak dlouho trvala příprava na samotnou expedici?
Bylo to opravdu velice náročné. Stálo nás to šest let života, než jsme vůbec mohli vyrazit. Finanční náklady jsou obrovské. A také projednání všech diplomatických nót není jednoduchou záležitostí. Bez pomoci ministerstva zahraničních věcí, ministerstva životního prostředí, Státního fondu životního prostředí a ambasády Argentiny v Praze a české ambasády v Buenos Aires by to nebylo vůbec možné.

Testovali jste spektrofotometr ještě před jeho instalací v Antarktidě?
Ano, museli jsme si ověřit, jak bude přístroj fungovat při nízkých teplotách, větru a jiných podmínkách. Museli jsme také odzkoušet, zda bude nutné a na jakou teplotu přístroj vyhřívat. Jediným místem vhodným k simulaci prostředí byly Krkonoše, meteorologická stanice Labská bouda.

Bylo nutné mít veškeré vybavení nebo nářadí s sebou?
Určitě musel člověk počítat s tím, že si nemůže odskočit pro šroubek do obchodu. Ale je pravdou, že stanice Marambio je velká základna, kde se dala sehnat spousta věcí. I když jsme se snažili mít všechno připravené, přesto jste museli udělat nějaké úpravy až na místě. V tu chvíli si uvědomíte, že všechny peníze jsou vám úplně k ničemu. Potřebujete se hlavně domluvit a mít s lidmi dobré vztahy.

Jak jste se domlouvali? Umějí všichni anglicky?
No bylo to někdy velmi zajímavé. My jsme uměli anglicky, ale ne španělsky, a všichni na základně angličtinu neovládali. Takovou naší spojkou se stali piloti. Ti díky tomu, že létají mezi různými základnami, angličtinu ovládají.

Existovala na základně nějaká pravidla týkající se pohybu?
To ani ne. Ale pokud chtěl člověk jít dál od základny, musel to nahlásit a dostal s sebou vysílačku, která měla dosah kolem několik desítek kilometrů.