Atletka Jaroslava Jehličková. Vrcholového běhání nechala, aby nemusela dopovat

Tím, že s československou vlajkou na dresu běhala hlavně v šedesátých a sedmdesátých letech, nebojovala jen se soupeřkami na dráze, ale i s tehdejším socialistickým režimem, který ji uvěznil tatínka na sedm let. Úplně spolehnout se nemohla ani na své tělo, mnohokrát závodila se zraněním, někdy i s umrtvující injekcí.

V roce 1968 se například nominovala na olympiádu v Mexiku, kde ale před semifinále dostala teplotu a vypadla. Prohru na olympiádě si vynahradila o rok později na mistrovství Evropy v Aténách, kde zvítězila ve světovém rekordu, patnáctistovku uběhla za 4:10:07. Ale cestu k nejlepšímu času ohrozilo hned několik překážek.

Drama před rekordem i po něm

Tři týdny před mistrovstvím ji rozbolela noha, nemohla proto trénovat naplno. Tři dny před odjezdem dostala teplotu a vypadalo to, že do Atén vůbec neodjede. Nakonec tam vyrazila. Na tréninku ale dostala do bolavé nohy křeč a nebylo jasné, zda se postaví na start. Po dvou dnech úplného klidu se cítila dobře a z rozběhu postoupila do finále. Hned po prvním kole ale nabrala asi třicetimetrovou ztrátu, přestože běžela na čas rychlejší, než byl tehdy světový rekord. Všechny její soupeřky totiž přepálily start. Tři sta metrů před cílem je doběhla a teprve sto padesát metrů před cílem si uvědomila, že by mohla bojovat o medaili. „Když jsem předběhla i tu první, tak jsem najednou měla takový úžasný pocit úlevy a štěstí, že jsem měla pocit, že vůbec neběžím.“ Její první gratulantkou byla bývalá držitelka rekordu Italka Pigniová, která ale Jaroslavě Jehličkové omylem tretrou prošlápla nohu.

close info Zdroj: Paměti národa zoom_in Jaroslava Jehličková na atletickém šampionátu v Athénách. Po návratu musela ihned na operaci, ale ani ta ji nezachránila od toho, že jí odumřel prst a musela si udělat roční přestávku. K závodům se vrátila v roce 1971. Zaběhla limit pro mistrovství Evropy v Helsinkách. Tam odjela se šestatřiceti tržnými ranami poté, co proběhla skleněnými dveřmi. I v tomto stavu na mistrovství postoupila do finále. Protože ji bolela zraněná noha, dostala od lékaře umrtvující injekci. Látka se jí dostala do krve, zkolabovala a půl hodiny nebylo jasné, jestli se vůbec probere. Přes to do závodu nastoupila. Během něj se jí ale začala točit hlava, měla halucinace a skončila na sedmém místě.

Překážková trať od komunistů

Na různé peripetie ale byla zvyklá od mala. Jaroslava Jehličková se narodila 24. března 1942 v Hořicích v Podkrkonoší. Tatínek byl sokol a odmalička s se všemi svými třemi dcerami sportoval.  V roce 1951 ale musel zavřít malou rodinnou cukrárnu, protože nechtěl vstoupit do žádného národního podniku. O dva roky později k nim domů přišlo šest policistů, prohledali celý dům a tatínka odvedli. Půl roku o něm neměla rodina žádné zprávy a pak se dozvěděli, že byl odsouzen na sedm let. Za co přesně, jim nikdo neřekl. Rodina ho směla navštívit jednou za rok na půl hodiny. „Tatínek koukal na nás, my koukaly na něj, měly jsme zatažené hrdlo a vlastně jsme nevěděly, co si říct,“ popisuje návštěvy Jaroslava Jehličková. Tatínka jí propustili po amnestii v říjnu 1959. Když se vrátil domů, řekl: „Děti, nemusíte se za mě stydět. Nic jsem neukradl, nikoho jsem nezabil, akorát jsem někoho neudal.“

Kvůli špatnému rodinnému původu Jaroslavu komunisté málem ani nepustili k maturitě. Po ní ji zakázali studovat, tak se o to více upnula ke sportu. Postupně se kvalifikovala na okresní a pak krajské a celonárodní přebory. V roce 1966 poprvé zvítězila na mistrovství republiky. „Když jsem sestupovala ze stupňů vítězů a sundávala jsem medaili z krku, už tam na mě čekal trenér a sdělil mi, že můj tatínek už o mém vítězství neví, neboť před dvěma hodinami zemřel.“  Ten stejný rok měla jet na mistrovství Evropy, ale nakonec zůstala doma se zánětem kyčelního kloubu. V roce 1967 podstoupila operaci menisku a propásla kvůli ní zahraniční soustředění v Jugoslávii. O rok později zaběhla československé rekordy na 800 metrů a 1500 metrů. Od této chvíle až do roku 1972 neprohrála v Československu jediný závod.

Konec kariéry

V roce 1972 odjela na svou druhou a poslední olympiádu. Tentokrát do Mnichova, kde zažila teroristické útoky na izraelské sportovce. V rozběhu zaběhla nový československý rekord. Minutu před startem semifinále si zkusila výběh do zatáčky, píchlo jí v tříslu, natrhla si svalový úpon a celé semifinále odklusala. Vítězkou se stala Ruska Braginová v novém světovém rekordu, téměř o 10 vteřin lepším, než byl dřívější nejlepší výkon. „To byl jasný signál, že to není normální,“ říká Jaroslava Jehličková. Podle vlastních slov se nikdy k dopingu nedostala, nicméně od počátku 70. let si začala všímat, že někteří sportovci, které znala, se začali výrazně zlepšovat. „Můj trenér mi na to řekl: ‚Tím se ty nezabývej, to je cesta, kterou nikdy nepůjdeme.‘“

Když přemýšlela, jestli pokračovat v kariéře, rozhodla se, že svět, ve kterém nelze na vrchol dosáhnout bez dopingu, není po ni, a kariéru ukončila. Pak ještě pět let trénovala děti. Sportovní fanoušek je dodnes: „Když se dnes dívám na závody, dívám se na ně svýma očima. Prožívám se závodníky závod a snažím se odmyslet tu komerci, která je okolo, a dívám se, jak ten závodník běží, jak si počíná.“

Více na https://www.behpropametnaroda.cz/hradec-kralove/

Náš běh je spíše symbolický, ale váš dar, který věnujete formou startovného, je pro nás opravdovou pomocí. Přispějete na rozšíření sbírky Paměť národa, která zachycuje životní příběhy pamětníků 20. století pro další generace. Sbírku budujeme společně s Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů.

V Paměti národa je uloženo přes 10 000 jmen pamětníků, kteří prožili dramatické momenty 20. století. Natáčíme vyprávění válečných veteránů, lidí, kteří přežili holocaust, odbojářů, politických vězňů, disidentů, ale i představitelů moci – agentů StB či KGB, politických funkcionářů atd. Zaznamenané příběhy jsou dostupné na internetu v archivu Paměti národa, vyprávíme je dál v rozhlasových či televizních dokumentech, na výstavách či v knihách. Díky vašemu daru budeme moci vyzpovídat další pamětníky a zachovat vzpomínky na 20. století.

Více se o činnosti naší neziskové organizace dočtete ve výroční zprávě Post Bellum, z. ú.  

Příběhy ve sbírce Paměť národa jsou inspirací i varováním před totalitními režimy. Připomínají, jak hrozné je žít v době nesvobody zasahující všechny oblasti života, a ukazují hrdinství mnohých, kteří se postavili bezpráví a útlaku.

Zatímco nám jde v běhu „jen“ o výsledný čas, pamětníkům šlo o život, čest a svobodu.

Ať nás příběhy Paměti národa inspirují k vytrvalosti, udržování dobré kondice, překonávání sebe sama. Ať naše nohy nese odvaha, obětavost a houževnatost veteránů z druhé světové války, letců RAF, těch, kdo přežili koncentrační tábory, účastníků odboje doma i v cizině, někdejších politických vězňů, disidentů.

Každý z nás si může vybrat jeden konkrétní příběh nebo skupinu lidí, kteří ve 20. století bojovali za svobodu a demokracii. Můžeme běžet za Tři krále, Miladu Horákovou, dědečka, který byl v legiích, nebo tetu – disidentku, jež podepsala Chartu 77 a myla kvůli tomu mnoho let schody.