„Členové spolku jsou autisti, někteří mají Downův syndrom nebo jsou to děti, které kvůli mentálnímu postižení nejsou schopny mluvit,“ říká vedoucí souboru a jeho srdce i duše Blanka Vávrová.

Po mnoha letech, kdy Slunovrat vystupoval jen na své domovské adrese, hradeckých Speciálních školách, se mu podařil husarský kousek. Před rokem se na velké scéně objevil s Jiřím Pavlicou a souborem Hradišťan. Letos má za sebou další velké sousto. Spolu s královéhradeckou filharmonií zpracovali mladí herci hru Broučci, kterou si v pondělí nenechaly ujít stovky návštěvníků.

„Děti říkají budově filharmonie Velký dům. Při generální zkoušce hladily schody a říkaly: Už jsme tady, Velký dome. Svým jednáním mě neustále překvapují a obohacují,“ uvedla Vávrová, která kostru představení přichystá, ale samotné projevy emocí a daných okamžiků děje nechává na mladých ochotnících.

„Musejí se cítit dobře a mít z toho radost. Je krásné pozorovat, jak tímto vystoupením rostou a rozvíjejí se,“ dodala Vávrová. Přesto práce s postiženými herci není jednoduchá. Od jejich fantazie k realitě je malý krok. „Situace, které ztvárňují, jim musím vysvětlovat opatrně. Prožívání smutku by u nich mohlo přerůst v reálný smutek plný slz. Ta hranice je skutečně tenká,“ vysvětlila vedoucí souboru.

Děti si vystoupení velmi užily. „Hraji kamarádku broučka, která ho má ráda. Moc mě divadlo baví a užívám si to,“ sdělila Lucie Bělková.

JAK TO VIDÍ SILVIE ŠPRYŇAROVÁ: Vše není černobílé

O chování a prožívání mentálně hendikepovaných dětí se člověk dočte mnoho poučných formulek a rad, jak s nimi nejlépe mluvit. Ale stát v místnosti plné těchto mladých lidí je velmi zvláštní pocit. V ten okamžik se mi hlavou honily myšlenky, jak s nimi nejlépe mluvit a jestli mi vůbec na nějakou otázku odpovědí. Nebo spíš jak se jich nejlépe zeptat. Velká nervozita ze mě nejspíš sálala na kilometry, ale stačil jeden pohled dívky, která seděla hned na kraji místnosti, a vše ze mě spadlo.

Ten krátký rozhovor, který mě čekal, byl velmi příjemný a současně zvláštní. Jejich čistotnost, naivitu a velmi emotivní projevy by jim mohli mnozí závidět. Na druhou stranu by jim tento svět, v němž se cítí dobře, neměl nikdo brát. Ani aktivisté hovořící o jejich prospěchu, kteří by je chtěli včlenit do běžného světa „normálních“ dětí. To, co se jedněma očima zdá normální, může druhýma vypadat naprosto zoufale. Všechno není jen černobílé.