V nepatrně zvlněné krajině mezi Hradcem Králové a Novým Bydžovem je schována nenápadná obec s dnes již ještě nenápadnějším zámkem.
Vcelku smutný příběh této původně krásné a výstavné barokní památky snad nabere nečekaně dobrý kurz. Ale proč se nejprve nepustit proti proudu času? Po Terezii Kinské zaplatil 10. září 1872 Josef Černín 78 tisíc zlatých říšské měny za tento statek a zámek. Prý se choval velmi šlechetně ke svým poddaným. Ačkoliv robota a poddanství již byly zrušeny, úcta k vrchnosti existovala stále dál, jak se zdá.

Černínové statek prodali se slušným ziskem. Novým majitelem panství se stal za 102 tisíc ředitel cukrovaru v Syrovátce Václav Teuchert. A to v dubnu 1879. Jeho rodina zde zůstala opravdu dlouho, a podle kroniky udělala mnoho pro zvelebení hospodářství i údržbu budov.

V červnu 1911 zakupuje Pozemková banka statek od Maxe Teucherta za 307 504 korun, aby po půl roce tento kup zúročila prodejem Boženě a Aloisovi Řehákovým za 328 tisíc korun.

Byli to po dlouhém období možná vůbec první česky hovořící majitelé. S nimi přišel do obce i nový život, neboť německy mluvící předchůdci se v občanských záležitostech prakticky neangažovali.

Rok po válce nemovitost zakoupil František Čáp a ještě toho roku jej prodal dál rodině Pickově. Ti zámek zrenovovali, moderně zařídili a navíc zpřístupnili kapli svatého Jana Nepomuckého veřejnosti. Vždy o pouti a posvícení, v rámci mše, kterou zde vykonával farář z Babic.

Po druhé světové válce přišla nejsmutnější část historie zámku. Po roce 1948 byl objekt přidělen JZD (Jednotné zemědělské družstvo) Chlumec nad Cidlinou.

Ze zámku se stala ubytovna pro různé sezonní zaměstnance ze všech koutů republiky, kteří si obydlí přizpůsobili sobě, takže nějaké ohledy k původnímu zařízení neexistovaly. Hřebík se vrazil, kde to bylo „potřeba“.

Ze zámku zmizely snad i parkety

Když odešli sezonní pracovníci, a zámek byl opuštěný, pomalu mizelo vybavení, přesně dle hesla Vše patří všem. Během dvaceti let se ztratily kliky, zásuvky, zámky, samozřejmě nábytek, prý snad i parkety.

Okna se stala terčem nudící se mládeže a budova skladem všemožného materiálu. Jeden čas i obydlím Romů, kteří samozřejmě topili vším, co hořelo.
Jak známo, vazba z krovů je velmi vhodná. Stačí ji šikovně vyřezat, aby nespadla střecha úplně. Je bohužel pravdou, že ani místní se v době socialismu o stavbu nijak nebrali.

Jenom náhodou nedošlo k úplnému zničení vzácného oltáře v kapli, přeneseného sem z chrámu svatého Víta v Praze.

MAREK DUSIL
(red. upravila Silvie Špryňarová)