Kliknutím zvětšíteRusové vtrhli na Ukrajinu 24. února. Jaké pro vás byly poslední tři týdny?
Hned první neděli v pět hodin ráno jsme tady vítali první skupinu. Nejstarší paní jsem objímala, tekly mi slzy, ale pak jsem se podívala na ostatní a řekla jsem si, že se od nich musím naočkovat statečností, že na slzy bude čas později. A od té doby jsme v jednom zápřahu.
V jakém stavu lidé z Ukrajiny přicházejí?
Mají minimum věcí. Vzali si narychlo jen to nejnutnější, někteří jsou i bez dokladů, bez prostředků, často se nemohou dostat k penězům na svých účtech, mají zablokované karty. Zažili jsme i paní, která měla na sobě jen pyžamo přes něj nějakou halenu.
V čem se situace za tři týdny změnila?
Zpočátku chodili hodně lidé, kteří šli k někomu a měli většinou i zajištěné ubytování. Teď se situace obrací a přicházejí lidé, kteří tady nikoho neznají a potřebují ubytovat.
Občas je slyšet názory, že teď sem přicházejí bohatí Ukrajinci, kteří zas tak pomoc nepotřebují. Co si o tom myslíte?
Jsou to lidé, jako my. Před válkou si možná žili dobře, ale vše je teď v jejich životech jinak. To, že sem někdo přijede autem, neznamená, že je bohatý. Ti lidé se nemají kam vrátit. Jejich domovy už často neexistují. Prostě se sbalili a jsou na útěku. Jsou to často rozdělené rodiny, muži bojují a ženy uprchly s dětmi do bezpečí. To, že máte někde uprostřed války dům, je vám tady k ničemu. Přišli často o blízké, jdou do cizí země, byli několik dní v mrazech na cestě a my jim teď musíme co nejvíc pomoct. Stačí se vžít do jejich situace.
Asi se setkáváte s hodně silnými příběhy.
Máme tady dívku, které zastřelili při útěku oba rodiče. Přišel jedenáctiletý chlapec, sám, bez rodičů. Jen se prostě někde na cestě přidal k nějaké skupině cizích lidí. Ty příběhy jsou silné. Teď sháním bydlení pro 44letou onkologickou pacientku, která přišla se 14letým synem a rodiči. Hledáme jí bydlení v Hradci, aby měla dostupnou péči ve fakultní nemocnici. Maminky sem přicházejí na rukou s miminky, která jsou stará jen několik dní. Obdivuji je za jejich statečnost. Ale psychologové říkají, že ti lidé na útěku jsou teď tvrdí, drží to trauma v sobě, aby situaci ustáli. Ale vše z nich půjde časem ven.
Jak zvládáte nápor emocí vy sama?
Snažím se chovat profesionálně, nepřipouštět si to. Občas se mi to, co jsem přes den zažila, večer spustí a špatně se mi usíná. Snažíme se řešit praktické věci, pomáhat a já se už nepouštím do hlubších rozhovorů. Když jsem večer unavená, tak si uvědomím, že mám domov, svoji postel, vedle sebe svého skvělého muže. Za to musím být vděčná. Tak si říkám: „Pojďme dělat, co můžeme tady a teď.“
Jak tedy můžeme pomoci?
Je důležité nabízet ubytování, hrozně si vážím těch, kteří to dělají. Znám lidi, kteří přepažují části domů, aby mohli k sobě někoho vzít. Ale teď bude důležité to dlouhodobější soužití, to se může časem zkomplikovat.
Co se týče materiální pomoci, tak jsme zažili ohromnou vlnu solidarity. Oblečení teď máme dost, ale třeba za pár týdnů dojde. Takže chci poprosit lidi, aby byli trpěliví, a pokud si od nich věci hned nevezmeme, aby pár týdnů počkali. Máme omezené sklady, ale časem budou další věci potřeba. Doporučuji sledovat internetové stránky, sociální sítě a podle toho pomáhat.
Teď se dá jen čekat, kdy se témata ukrajinští běženci chytí populisté a pokusí se z něj získat politické body.
Bohužel, už mám první signály. Na podzim budou komunální volby, takže tomu se asi neubráníme. Musíme tomu, co nejvíc předejít a citlivě nastavovat pravidla. Ukrajinci musí mít stejné podmínky, jako máme my. Musíme jim pomoci v rychlé integraci, aby si mohli v rámci možností vyřešit své problémy a aby mohli začít pracovat.
Setkali jste se s tím, že by se někdo Ukrajince pokusil zneužít?
První náznaky už tady byly, třeba o zaměstnávání na černo. Ale snažíme se jim vysvětlovat, za jakých podmínek tady mohou pracovat, a co vše k tomu potřebují. Myslím si, že mohou být na našem trhu práce přínosem. Třeba už dnes hodně pracují v sociálních službách a podobně.
V sociálních službách pracujete desítky let, ale tohle musí být zcela nová situace?
V takovém zápřahu jsem ještě nikdy nežila. Stále něco řeším. Nejhorší byl pro mě první týden. Hned druhý den po vypuknutí války jsme začali organizovat pomoc. Pomohla nám v tom naše pracovnice integračního centra po cizince a současně předsedkyně Regionálního ukrajinského spolku Východních Čechy Nataliya Dotsenko. Spojili jsme se s dalšími Ukrajinci, kteří tady žijí a začali jsme vymýšlet, co je potřeba dělat. Jen do vzniku Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině (KACPU) jsme ubytovali 75 lidí. Zapojili se všichni lidé. Nikdo tady nehledí na pracovní dobu, víkendy.
Co vše teď děláte?
Naše diecézní charita je součástí KACPU v hradeckém Aldisu. Naši pracovníci integračního centra tam poskytují odborné poradenství uprchlíkům z Ukrajiny. Dávají jim první informace, pomáhají vyplňovat formuláře, zajišťujeme tam tlumočníky. Máme dobrovolnické centrum, máme jich už přes 200. Ti se tam starají o sociální šatník, občerstvení o dětský koutek a další servis 24 hodin denně. Naši pracovníci se starají o ubytovny, tam pomáhají lidé z Poradny pro lidi v tísni a z Intervenčního centra. Naše potravinová banka nás zásobuje jídlem.
Zůstávají vám kapacity na pomoc ostatním lidem v nouzi?
Jako charita máme své dlouhodobé závazky a ty plníme. Určitě nepomáháme Ukrajincům na úkor ostatním.
19
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
