Bylo normální jarní ráno, obloha se skrývala pod mraky a slunce ještě nevyšlo. Na hodinkách ukazovaly ručičky za deset minut šest. Protože byl pátek, šla Helena Tomášková osudný den do práce s velkým elánem. Přišla mezi posledními na konečnou zastávku městské linky číslo 12 v Březhradu a téměř autobus nestihla.

„Na mém místě, kde jsem vždy sedávávala, bylo tentokrát obsazeno,“ vzpomíná Tomášková. Posadila se na místo vedle řidiče, a to jí nejspíše zachránilo život. „Jedna z žen byla ráda, že přejezd nesvítí a stihne přestup na hlavním nádraží,“ vzpomíná.

Bohužel jej nestihla. Autobus vyjel ze zastávky, a když se blížil k přejezdu, červená nesvítila. „Mohu odpřísáhnout, že světlo nesvítilo. Když sedíte vpředu, tak byste museli spát nebo být slepí, abyste přehlédli varovná světla. Ke všemu by v šeru ještě oslňovala,“ pozastavuje se nad tvrzením, že výstražné zařízení bylo v pořádku. Najednou přišla rána a ve vzpomínkách Heleny Tomáškové už zůstávají jen střípky. „Odněkud mě táhli dva chlapi a mezi prsty jsem měla hlínu. Potom jsem se probrala až v nemocnici, když mně sešívali hlavu. Myslela jsem si, že do nás narazilo auto. Vyvrátily mi to až dcery, které mi vylíčily situaci,“ dodává.

Jak tato tragická nehoda ovlivnila další život Heleny Tomáškové, najdete na čtvrté straně Hradeckého deníku v pondělí 16. dubna. (jap)