Nevím, jak se lidem z hradecké obecně prospěšné společnosti Tyfloservis podařilo místnost tak dokonale ucpat, ale nerozkoukala jsem se ani po půl hodině.

Po několika vteřinách s tmavými brýlemi na nose mi došlo, že pokud nebudu pořádně poslouchat a vnímat, tak se brzo pěkně potluču. Poté, co mě asistentka dovedla na místo, jsem seděla raději v jedné pozici celou dobu. Cestou jsem se totiž málem přizabila na schodech a málem nenašla židli, přestože mě moje průvodkyně upozorňovala, že mám sjet po její ruce a tak se dostanu až k opěradlu. Příjemný hlas obsluhy mě však záhy uklidnil, servírka nám rozdala nápojové lístky, kde jsme hmatem zkusili přečíst, co kavárna nabízí. Povedlo se mi to jen díky tomu, že jsem mohla názvy nápojů, které byly napsány plasticky latinkou, předvídat.

Kabelku jsem raději odložila stranou, protože bych z ní složitě odstraňovala fleky od kofoly, kterou jsem si objednala. Naštěstí to nakonec nebylo třeba. Trochu složitější to měli moji spolustolovníci, kteří se museli poprat s čajem, kávou a dezertem.

Příjemnou hudbu a hlas obsluhující občas přerušilo vrnění „hladinky“, která hlídá naplněnost pohárků.

„Naštěstí to tady není velké, tak nepotřebuji ani žádné značky, jen stoleček je moc malý, tak mám občas obavy, abych hrníčky správně poskládla,“ vyprávěla obsluhující Vlasta Kavalírová. Důležitý je pořádek, pokud je vše na svém místě, obsluha v podstatě nemá problém. „Pracoval jsem v kavárně rok a z pomůcek jsem potřeboval jen Braillovým písmem rozlišené druhy čajů a hladinku,“ dodal nevidomý Lukáš Treml.

V kavárně Kafekáry v Kopečku si můžou návštěvníci vyzkoušet, jak se cítí slepí a slabozrací.