Oba bývalí železničáři, kteří podle okresního i odvolacího krajského soudu nesou vinu za smrt 21letého mladíka, kterého vlakem srazili na kolejích u přejezdu v Kostelci nad Orlicí, skutečně půjdou do vězení.

Strojvůdce Jiří Stejskal a průvodčí Martin Peřina neuspěli se svým dovoláním u brněnského Nejvyššího soudu. Stejskala čeká rok a půl vězení, Peřinu šest měsíců.

Muži obsluhovali vlak, který 1. května 2008 časně ráno v Kostelci nad Orlicí srazil v kolejišti 21letého Luboše Vosáhla, který se pravděpodobně vracel z pálení čarodějnic. Střetu s ním nemohl strojvůdce Stejskal zabránit ani přes použití rychlobrzdy. S průvodčím Peřinou vyběhli z vlaku, tělo sraženého zkoumali ze vzdálenosti asi dvou metrů a usoudili, že nemá žádná vážná zranění. Nastoupili opět do vlaku a odjeli.

V Častolovicích podal výpravčímu Stejskal jen neurčité oznámení, že někdo leží u kolejí. Kvůli neposkytnutí lékařské pomoci mladík po 4 až 6 hodinách zemřel na následky poúrazového šoku; samotná zranění neohrožovala jeho život. Bezvládné tělo našel až po 30 hodinách náhodný chodec.

„Není jistě třeba zvláštních odborných znalostí k vědomosti, že při střetech osob s vlakem dochází k velmi vážným zraněním. Za této situace se obvinění zachovali tak, že se u něj zdrželi jen několik minut, nijak jej neprohlíželi a poté jej zanechali bez přivolání lékařské pomoci a pokračovali v jízdě vlakovou soupravou,“ řekl v usnesení předseda senátu Nejvyššího soudu František Hrabec.

Oba železničáři se neúspěšně bránili tvrzením, že ani po zastavení vlaku nebylo zřejmé, že muž je zraněný. Mysleli si, že se vrací z flámu.
„Kdyby bylo možné se vrátit v čase, byl bych nejšťastnější na světě. Mám zkažený život,“ omlouval se už před okresním soudem v Rychnově Stejskal rodičům mladíka. Ti požadují také odškodné 240 tisíc korun.

Plné znění soudního rozsudku

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

4 Tdo 526/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 o dovolání obviněných J. S. a M. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 11 To 8/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 150/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného J. S. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění J. S. a M. P. byli rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 10 T 150/2008, uznáni vinnými skutkem kvalifikovaným u obv. S. jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. a u obv. P. jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustili tím, že dne 1. května 2008 kolem 05.00 hodin jako osádka motorového vlaku skládajícího se z motorového vozu a přívěsného vozu, ve složení strojvedoucí obv. J. S. a průvodčí vlaku obv. M. P., jedoucí na železniční trati L. – T. n. O., mezi D. n. O. a K. n. O. - zastávka, po jimi nezaviněném střetu motorového vlaku s L. V., jdoucím v kolejišti ve směru jízdy vlaku, po zastavení hnacího vozidla a tedy celé motorové soupravy za použití rychlobrzdy, oba z vlaku vystoupili, vrátili se ke sražené osobě, kdy ze vzdálenosti 2 - 2,5 m viděli, že leží na břiše, je částečně svlečena, přičemž nesrozumitelně mumlala, a aniž by se přesvědčili či jakkoli zjišťovali, zda tato osoba žije a jaká zranění utrpěla, a aniž by jí poskytli či přivolali jakoukoli pomoc, což jim výslovně ukládá i Předpis pro organizování a provozování drážní dopravy ČD 2 ze dne 13. 3. 1997 a který v článcích 1306, 1413 a 1420 striktně stanoví pracovníkům ČD postup v takovýchto případech a se kterým byli oba seznámeni, z místa nálezu osoby odešli zpět k vlakové soupravě a dále pokračovali v jízdě, aniž by v následující železniční stanici K. n. O. nebo železniční stanici Č. neprodleně tuto mimořádnou událost nahlásili a neučinili tak ani kdykoli později, přičemž poškozený L. V. na následky střetu s motorovým vlakem, kdy souhrn zranění vedl k rozvoji úrazového šoku, později zemřel, kdy ze znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyplývá, že v době po nárazu ještě několik hodin žil a ani jedno z poranění, která při střetu utrpěl, nemuselo samo o sobě být smrtelné při poskytnutí okamžité kvalifikované lékařské pomoci.

Za spáchaný trestný čin byl obviněnému J. S. uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců s výkonem ve věznici s dozorem. Obviněnému M. P. pak trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s výkonem ve věznici s dozorem.

Poškození byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.

O odvolání obviněných rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 11 To 8/2009 (č.l. 165), tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný J. S. namítl, že soudy rozhodly o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na základě nesprávného právního posouzení podmínek stanovených v § 58 odst. 1 tr. zák. pro podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody. Taktéž nesprávně hodnotily kritéria uvedená v ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a o určení trestu.

Pokud jde o okolnosti za nichž čin spáchal, zdůrazňuje výlučné zavinění poškozeného na střetu s vlakovou soupravou. Své pochybení pak spatřuje v tom, že špatně vyhodnotil stav poškozeného, ohledně kterého se po zastavení vlaku domníval, že je pouze opilý. Z jeho strany nešlo o promyšlené jednání, jak se vyhnout odpovědnosti za způsobený následek, nýbrž o zcela bezprostřední reakci. Nesouhlasí se závěrem znalců z oboru soudního lékařství, že poškozený mohl v případě poskytnutí včasné lékařské péče přežít. Poukazuje na nové odborné vyjádření, jež získal a které může soudu předložit, v němž jsou vysloveny ohledně zranění poškozeného odlišné závěry. Uvádí, že účel trestu nemusí být vždy splněn jen uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody. Má za to, že splňuje všechny podmínky pro uložení trestu podmíněného.

Závěrem dovolatel J. S. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a též zrušil výrok o trestu v předmětném rozsudku nalézacího soudu a sám rozhodl rozsudkem, že výkon uloženého trestu odnětí svobody se podmíněně odkládá a stanovil přiměřenou zkušební dobu.

Většinu námitek, které v dovolání uvedl obviněný M. P., uplatnil již v předcházejícím řízení.

Především zdůraznil, že soudy dostatečně nevyhodnotily a důkazně nezvážily veškeré skutečnosti týkající se skutkového děje. Provedené důkazy vyhodnotily výlučně a výhradně v neprospěch obviněného, nikoli podle zásady in dubio pro reo. Nebyl proveden takový důkaz, který by prokázal, že on sám věděl, že došlo ke kontaktu – ke střetu mezi poškozeným V. a motorovým vlakem. Ani po zastavení vlaku nebylo zřejmé, že došlo k zevnímu zranění poškozeného, protože u něho nebylo zjištěno žádné viditelné zranění, když zevně nekrvácel.

Trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 1 tr. zák. je úmyslným trestným činem, u kterého je subjektivní stránka tohoto trestného činu založena na vědomí pachatele o tom, že poškozený – osoba je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví a této osobě neposkytne potřebnou pomoc. Obviněný má za to, že soud neprokázal rozhodné skutečnosti pro učinění závěru, že spáchal trestný čin, pro který byl uznán vinným a byl za něj odsouzen podle napadeného rozsudku.

Nelze přehlédnout znalecký posudek, který potvrdil, že poškozený L. V. neutrpěl zevní viditelná zranění. Závěr, že poškozený žil ještě několik hodin, mohl soud přijmout až na základě znaleckého posudku, čili stav poškozeného nemohl sám pouhým pohledem zjistit. Jeho odpovědnost je snížena dalšími okolnostmi skutkového děje. Je nutno přihlédnout k tomu, že střet s vlakem zavinil poškozený. Nelze odhlédnout od oznámení spoluobviněného S., které učinil v železniční stanici. Soud též nepřihlédl k obhajobě obviněného a to v tom směru, když neprovedl výslech strážníků městské policie, ačkoli to navrhoval. Dovolatel M. P. má za to, že jeho jednáním nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu.

Dále se domnívá, že uložený trest je příliš přísný s ohledem na všechny okolnosti a je tudíž nepřiměřený a neodpovídající trestnímu zákonu. Poukazuje na jinou kauzu týkající trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 1 tr. zák. souzenou u Okresního soudu ve Zlíně, kde byl pachateli uložen podmíněný trest.

Závěrem dovolatel M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí jak odvolacího tak nalézacího soudu zrušil a obžaloby jej zprostil nebo aby daná rozhodnutí zrušil a věc přikázal nalézacímu soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných zaujal následující stanoviska.

Ačkoli je dovolání obviněného S. podáváno s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti směřuje pouze proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Výrok o uložení trestu lze napadnout toliko z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ustanovení vymezenými vadami však napadený výrok zjevně netrpí a takové vady nejsou dovoláním namítány. Pokud dovolatel namítá nové skutečnosti vztahující se ke zranění poškozeného, nelze se jimi zabývat v rámci řízení o dovolání. Ty by mohly být případně důvodem pro podání návrhu na povolení obnovy řízení.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Pokud jde o dovolání obviněného P., i to je podáno s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však část uplatněných námitek směřuje proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka absence úmyslného zavinění, kdy obviněný P. vzhledem k tomu, že na poškozeném nebyla žádná zranění vidět a jeho mumlání nasvědčovalo tomu, že je opilý, nemohl údajně předpokládat, že se poškozený nachází v ohrožení života a potřebuje pomoc.

Státní zástupce považuje dovolání za zjevně neopodstatněné. Okolnosti případu totiž musely nutně vést obviněného P. k závěru, že s vysokou pravděpodobností došlo ke střetu poškozeného s projíždějícím vlakem, což je stav, při kterém běžně dochází k nejzávažnějším zraněním osob či k jejich usmrcení. Pokud obviněný za této situace vůbec nezjišťoval zdravotní stav poškozeného a bez dalšího opatření z místa vlakem odjel, dopustil se trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 1 tr. zák. v úmyslu nepřímém.

Pokud jde o část dovolání, v níž dovolatel namítá nepřiměřenost uloženého trestu, lze konstatovat, že výrok o trestu lze napadnout dovoláním pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Těmito vadami však výrok o trestu zjevně netrpí a takové vady ani nejsou dovoláním namítány. Navíc ani není uplatněn citovaný dovolací důvod.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud po zjištění, že obě dovolání jsou přípustná, byla podána včas, oprávněnými osobami a vykazují zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nejprve bylo nutno posoudit otázku, zda v dovolání uváděné námitky naplňují dovolatelem uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

V rámci tohoto dovolacího důvodu tudíž není možno namítat nepřiměřenost uloženého trestu, jak činí dovolatel J. S. Nutno konstatovat, že sice formálně opřel své podání o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho námitky směřují výhradně proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a domáhá se maximálně uložení podmíněného trestu odnětí svobody s přiměřenou zkušební dobou.

Výrok o trestu je možné v dovolacím řízení napadnout pouze podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V tomto ustanovení uvedenou vadu však dovolatel nenamítl a ani dost dobře ji namítat nemohl, neboť k takovému porušení trestního zákona v jeho případě evidentně nedošlo.

Pokud dále dovolatel vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry znalců z oboru soudního lékařství o tom, že poškozený mohl při poskytnutí včasné lékařské péče přežít, jelikož získal v této otázce odborné lékařské vyjádření s poněkud jinými závěry, nelze než konstatovat, že tuto námitku nelze projednat v dovolacím řízení, neboť nespadá pod dovolací důvody vymezené § 265b odst. 1 tr.ř. Existence tohoto odborného lékařského vyjádření by mohla teoreticky být důvodem pro podání návrhu na obnovu řízení.

Dovolatel M. P. své podání rovněž opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Značná část obsahu jeho podání ale není pod uplatněný dovolací důvod zařaditelná, neboť dovolatel fakticky napadá úplnost dokazování a hodnocení provedených důkazů. Pod uplatněný dovolací důvod je možno zařadit pouze námitku nedostatku úmyslného zavinění, kdy dovolatel prezentuje, že si nemohl být vědom toho, že je třeba poskytnout poškozenému pomoc, neboť poškozený zevně nekrvácel, nebylo patrno vnější zranění a obviněný se domníval, že poškozený je opilý.

Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledává danou námitku neopodstatněnou. Považuje zde za nadbytečné podrobně memorovat popis skutkového stavu, který již byl vysloven nalézacím soudem a revidován soudem odvolacím. Přitom připomíná, že dovolatel M. P. zde opakuje tytéž argumenty, které již uplatňoval dříve v odvolání.

Souhrnně Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud podrobně vyložil skutkové okolnosti, z nichž dovodil, že v dané věci byl naplněn úmysl nepřímý. Zejména se jedná o následující. Jak obviněný S. tak i obviněný P. registrovali pohyb v kolejišti. Obviněný S. dokonce rozpoznal, že se v kolejišti pohybuje osoba, v důsledku čehož použil rychlobrzdy i výstražného znamení houkáním. Tento obviněný připustil, že v okamžiku míjení osoby uslyšel náraz – klepnutí do plechu. Po zastavení soupravy oba obvinění vystoupili z vlaku a vrátili se do místa, kde ke střetu mělo dojít. Zde nalezli vedle kolejiště ležící částečně svlečenou osobu, vydávající neartikulované zvuky. Vzhledem k nastalé situaci nebylo možno nevyvodit závěr, že s největší pravděpodobností došlo ke střetu dané osoby s vlakem. Není jistě třeba zvláštních odborných znalostí k vědomosti, že při střetech osob s vlakem dochází k velmi vážným (včetně smrtelných) zraněním. Za této situace se oba obvinění zachovali tak, že po nalezení u kolejí ležícího člověka, se u něj zdrželi jen několik minut, nijak jej neprohlíželi a poté jej zde zanechali bez přivolání lékařské pomoci a pokračovali v jízdě vlakovou soupravou. Posléze pouze v následující železniční stanici obv. S. sdělil výpravčímu, že v inkriminovaném místě leží vedle kolejiště nějaký člověk. O tom, že byl pravděpodobně sražen vlakem, se ale ani jeden z obviněných nikterak nezmínil. V dalších podrobnostech odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu.

Nejvyšší soud se tak ztotožňuje s názorem vysloveným soudy nižších stupňů v tom, že pokud se obviněný P. za předmětné situace zachoval výše popisovaným způsobem, naplnil skutkovou podstatu trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 1 tr. zák. v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť věděl a byl srozuměn s tím, že ponechává bez pomoci osobu, která se zřejmě nachází v ohrožení života po střetu s vlakem.

Pokud dovolatel M. P. dále namítá nepřiměřenost uloženého trestu, nutno opětovně konstatovat, co již bylo vysloveno ve vztahu k totožné námitce dovolatele J. S., totiž, že výrok o trestu je možné v dovolacím řízení napadnout pouze podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V tomto ustanovení uvedenou vadu však dovolatel nenamítá a není zde ani zřejmá. Zejména však své dovolání opřel o ustanovení písm. g) a nikoli písm. h) § 265b odst. 1 tr. ř.

Ve světle výše nastíněných skutečností je tedy možno konstatovat, že Nejvyšší soud neshledal vad rozhodnutí, jež by u kteréhokoli z obviněných naplňovaly uplatněný dovolací důvod.

V posuzované věci se nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Podle § 265i odst. 1 písm b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Podle § 265i odst. 1 písm e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s tím proto byla odmítnuta dovolání obviněných J. S. a M. P., a to u každého podle příslušného z citovaných ustanovení trestního řádu.

Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 24. června 2009

Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec