Příběhy z cest Hradečáka Luboše Holečka jsme v Deníku zveřejňovali během letních prázdnin. Nyní se spolu s ním naposledy vydáváme do švýcarských Alp.

Opět stoupáme do kopců, zjednodušeně řečeno, chození po Alpách jsou neustálé výstupy na hřebeny a sestupy do údolí. Nutno podotknout, že překrásnou krajinou. Velmi nás překvapuje, že i zde na hřebenech mají zaveden elektrický proud. V místech kde by to člověk vůbec nečekal, stojí lidské příbytky. Naposledy hledíme do údolí na vesnici Grindelwald. Po dvou hodinách stoupání lesem se dostáváme na horské louky, přes léto se zde pasou ovce. Teď je zde ovšem pusto. Je pět hodin, padá mlha a drobně prší. Pozvolna pokračujeme dál a rozhlížíme se, kde bychom strávili dnešní noc. U jednoho z domů nabíráme z pramene vodu, když vtom si Dobby všimne ovčína na nedaleké louce. Mlha řídne, ale voda z nebes padá dál.

„Pojďme se podívat na ten ovčín,“ konstatuje Dobby. „Taky bych už měl rád střechu nad hlavou.“ Už s rutinou profesionálů lezeme do seníku nad chlévem. Seno zde není , ale prkenná podlaha nám bude dobrým lůžkem. Kdekoli je to možné, rozvěšujeme mokré svršky. Posléze se pustíme do přípravy večeře. Dnes bude cous-cous s hrachovou polévkou. Dobby navařila plný ešus a budeme mít co dělat, abychom to do sebe nasoukali. Připravujeme nocleh rozprávíme, a ve spacácích si prohlížíme fotky.

Probouzíme se a skulinami ve stěnách koukáme, jaké venku panuje počasí. Zataženo a mlha. První ze spacáku vylézá Miky a chystá snídani, kterou má dnes na starosti. Po chvíli přemlouvání také vylézáme. Sníme müsli rozmočené ve vodě, sbalíme a mizíme odsud. V mlze prosvítají zasněžené vrcholky hor, nádherný pohled. Stezka se vine chvíli po kamenitých svazích, po skalách, lesem a horskými loukami. Jak stoupáme výš, citelně se ochlazuje. Dokud ale jdu, zima mi není i přes to, že jsem jen v košili. Myslím, že je jen pár stupňů nad nulou. Dobby postupuje trochu pomaleji a tak občas zastavíme, abychom jí neutekli.

Beru si bundu, když se zastavíme, tak je mi zima. Z okolních smrků slyším tokat jeřábky a občas se nám nějaký mihne nad hlavou. Sněhu přibývá a tak se střídáme ve vyšlapávání stopy. Za půl hodiny přicházíme na Schynige Platte. Ještě není turistická sezona, proto je tu pusto. Vlaky taky nejspíš nejezdí, jen skupina dělníků zde dělá nějaké úpravy. Ptáme se na cestu zpět do Interlaken. Máme jít po železnici, je to nejkratší cesta, a vlaky opravdu nejezdí. „Tak jste to slyšeli,“ povídá energicky Dobby. „A jdeme.“ V půl páté nám jede autobus, tak ať se stihneme podívat ještě po Bernu.

Konečně jsme tady, za chvíli nám odjíždí vlak. „ Jo za deset minut a to nemůžeme nikdy stihnout přes celý město,“ říká Miky. „No tak pojedeme dalším. Čas máme.“ Za půl hodiny nasedáme do vlaku a zanedlouho jsme v Bernu. Když se vydáme na prohlídku města, opět prší.
Ve čtyři hodiny se pod mostem přestrojujeme a právě přijíždí náš autobus.

LUBOŠ HOLEČEK