Stanovený cíl je jasný. Jaká je možnost pohybu po hradeckém nádraží očima handicapovaných nebo přetížených cestujících a jaké jsou vůbec okolní parkovací podmínky?

Příjezd k nádraží je klidný. Automobilů je málo a volnými parkovacími místy se to po okolí jenom hemží. Plná není ani kapacita na jediném neplaceném parkovišti v okolí, u Koruny, natož pak na placeném stání v okolí nádraží. Chci se dostat co nejblíže k hale, a tak si k parkování vybírám placený pruh v uličce mezi nádražím a terminálem. Možnost stání je zde vymezena dobou jedné hodiny.

Trochu to drkotá, v hale už to jde hladce

Kromě jednoho auta stojícího opodál to zde zeje prázdnotou, včetně dvou předních míst pro handicapované. Z kufru automobilu tedy vytahuji tašku a po kolečkách se blížím k nádražní hale. Pár metrů a rozhoduji se tuto metodu raději vzdát, tašku beru na záda a skutečně lituji vozíčkáře, pro nesnesitelnou místní povrchovou úpravu – kostky.

Při vstupu do haly však nastává příjemný obrat. Jemný povrch bez zbytečných prahů mi dovoluje tašku opět plynule táhnout po kolečkách a jakýkoliv pohyb přestává být problémem. Kolemjdoucí se při pohledu na mé velké zavazadlo ochotně uhýbají a ocenit tak musím i možnost pohybu v prostorné hale, kde i s velkými zavazadly a napříč značnému množství cestujících není problémem dostat se k pokladnám nebo k informačním tabulím.

Na dobrém dojmu přidávají i příslušníci policie, monitorující situaci na nádraží, stejně jako kamery, dodávající pocit bezpečí zavazadel. Posledním bodem zájmu bylo najít výtah, který by umožnil handicapovaným dostat se na všechna nástupiště. Po chvilce hledání nakonec výtahy přeci jen nacházím.

Nalézají se vždy mezi nástupišti, tak, aby umožnily pohodlnou obsluhu všem, kteří se bez nich neobejdou. Tímto posledním faktem je mé pátrání u konce.

Problém, ale nastává u lidí se zrakovým postižením. „Lidé nám říkají, že pokud jdou pomoci vodicích lišt před nádražím, tak často narážejí do sloupů nebo do zdí. Slabozrací také kritizují světla, která jsou umístěná na budově nádraží, prý je příliš oslňují. Jinak, co víme, tam žádný další problém není,“ říká Kateřina Výtisková z hradeckého centra Tyfloservis, které pomáhá lidem se zrakovým postižením se zvládnutím běžného dne.

Z kufrů na kolečkách mohou brnět ruce

Hradeckému vlakovému nádraží lze leccos vyčíst. Hala je prý zastaralá, v okolí se nedá zaparkovat a ochota personálu je údajně takřka nulová.

Skutečnost je ale možná někde jinde. Parkovacích míst kolem nádraží je alespoň podle mých zkušeností spousta a navíc není problém se na místo dostat skoro každým autobusem. Samotný pohyb po nádraží je svižný a rychlý, navíc je uzpůsoben i pro handicapované, kteří zde mají vybudované kvalitní zázemí. Jediným nepříjemným faktem, je povrchová úprava před nádražní halou, jež cestujícím s kufry na kolečkách nebo vozíčkářům notně znepříjemňuje život.

Matěj Košťál, Pavel Zeman