I v Hradci Králové můžeme nalézt oběti komunistického režimu. Jednou z nich je i Miroslav Hrubý, který byl politickým vězněm, za což získal také osvědčení od ministerstva obrany za účast v odboji a odporu proti komunismu. Rodina Hrubých byla dokonce v dobrém vztahu s rodinou Milady Horákové.

Kromě ukrutného hladu si Miroslav Hrubý pamatuje bití do chodidel, křik vyšetřovatelů a hlavně dřepy. „Když jsem nemluvil, dřepy, další dřepy a potom jsem většinou padl," vzpomíná. To ovšem nebyl jediný způsob, jakým se tenkrát policisté snažili z vězňů dostat pravdu. „Jeden ze způsobů výslechů byla temnice, tam vyslýchali ve dne v noci, tedy hlavně v noci. Nejdříve mi dali slané jídlo, abych měl žízeň, ale vodu mi nedali," pamatuje si zacházení při vyslýchání Hrubý, který ve vyšetřovací vazbě strávil sedm měsíců.

Miroslav Hrubý se narodil 24. února 1928 do zemědělské rodiny a zažil dvě okupace – německou i komunistickou. Jako člena protistátní skupiny Hrubého zatkli za nápisy proti režimu na zdech a plotech a v roce 1951 odsoudili za velezradu na patnáct let. Soud se uskutečnil na pražském Pankráci. „Soud bylo největší divadlo, jaký vůbec může být. Taková šaškárna, že se to těžko chápe," říká smutně Hrubý. Nejdříve ho zavedli k jeho obhájci, kterého viděl úplně poprvé a pouze na pár minut. Ten mu stihl dát jen jednu radu, aby odpovídal tak, jak napsal a podepsal v protokolu STB, jinak dostane trest smrti. Po dvou dnech procesu Miroslav Hrubý trest smrti nedostal, místo toho ho poslali do vězení ve Valdicích.

Málo jídla a dřina

„Když jsem se dostal do „Sing Singu" ve Valdicích, jak jsme tomu tenkrát říkali, bylo to hrozný. V cele nás bylo padesát, jen jeden záchod v rohu a málo jídla," vzpomíná si na první zkušenost ve vězení Hrubý. Po dvou měsících byl přemístěn do pracovního tábora Vojna v Příbrami, kde ho přivítali kamarádi, všichni političtí vězni odsouzení na více než deset let. „ Začal jsem na „fedrování", nakládání důlních vozíků. Museli jsme jich nafedrovat asi čtrnáct a dovést je k těžební kleci. Prostředí, tam byla hrůza. Ze stropu padaly kameny, všude tekla nebo kapala voda i koleje byly špatný. Nám dávali holínky, které byly opravované, staré a roztrhané," vybavuje si jako by to bylo včera Hrubý. Hned dodává, že na všechno byly normy, a když je slabí a hladoví vězni nesplnili, přidali jim ještě jednu osmihodinovou směnu v šachtě. Později Hrubého převeleli na práci na stavbách. „Tam když jsme neplnili normy, šli jsme do korekce. To byla nízká betonová podzemní díra, jako bunkr, nedalo se tam ani postavit. Dostávali jsme jen trošku černé kávy a krajíček tmavého chleba. Byla tam hrozná zima a nedali nám ani deku. V noci jsem si přetáhl kabát přes hlavu a zahříval se vlastním dechem," popisuje nelidské tresty, při kterých věděl, že nemůže usnout, jinak by se ráno už nemusel probudit.

Miroslava Hrubého propustili 11. května 1962, tedy po více než deseti letech vězení. „Přijel jsem v noci domů, sedl jsem si na starou lavici a půl hodiny jsem brečel. Když jsem si lehl do trávy, musel jsem si říkat, jak je ten svět krásnej a z čeho jsem se dostal. Všechno bylo nádherný, jako kdybych byl v nebesích nebo někde v ráji," pamatuje si na pocit v prvních měsících od propuštění. Hrubý dodnes žije v Hradci Králové, pobyt ve vězení se však neblaze podepsal na jeho zdraví.

Michaela Střížová