Páteční spektákl česko-slovenských blackmetalistů Cult of Fire ve spojení s Boheminan Symphony Orchetstra pod taktovkou Martina Šandy dokázal, že hudba Bedřicha Smetany je najen libozvučná, ale stále nadčasová. A možná by se při rychlých kytarových riffech Vladimíra Pavelky, Marka Opatrného a Vojtěcha Holuba, ve spojení s kadencí bubeníka Petera Heteše se i Smetanovi vrátil jeho sluch.
A kdyby fanoušci při hodinovém setu, kde zazněly metalové předělávky Tábora, Pochodu národní gardy, Vyšehradu a povinné Vltavy a Váhu (tedy skladby Smetanou pouze inspirované), nekřepčili namačkáni na ploše vojenské pevnosti, dalo by se s klidem říct, že po doznění posledního tónu byli hudebníci ocenění někalika minutovým standing ovation. Přijetí, jakkoliv se tento set může dozajista pochlubit jednou z největších návštěvností na jednom festivalovém vystoupení, rozhodně nebylo jednoznačné a „Smetana v černém“ byl tématem zuřivých diskuzí po zbytek festivalu.
Nejen Smetanou však byl živ pětidenní pekelný karneval. Na pěti pódiích se za celou dobu představilo na 150 kapel. A jak je již u produkce metalového svátku zvykem, žádná z nich nebyla označena jako headliner, jakkoliv jsou, obecně vzato, některá jména větší než jiná. Mottem festivalu totiž je, že pro každého je headliner zcela jiný. A nemusí to být jen zvučné jméno na metalové mapě světa.
Na menší scéně Obscure například ve středu doslova válela světová všehochuť hudebníků na pomezí black a death metalu Vltimas. Rozhodně byl jejich zvuk pestřjší, nápaditější a hodný metalového svátku, než jejich amerických deathmetalových kolegů z Deicide, kterým patřilo večerní vystoupení na jedné ze dvou hlavních pódií. Těm prostě scházel tlak ve zvuku a také energie. Jakkoliv dokázali svou vymezenou hodinu hracího času zaplnit klasickými deathmetalovými hymnami, těžko se zbavit pocitu jisté únavy z pódia. Naopak více života do žil vlilo moshujícím fanouškům následné křepčení zástupců taktéž americké školy, tentokrát trashmetalové partičky Exodus. Skvělou starou školu, která se může opřít o kytarové umění Garyho Holta, jež působil v poslední sestavě legend Slayer, bohužel trochu zařízl značně nevyrovaný zvuk.
Trička a čepice s odkazem americké hardcore punkery Suicidal Tendencies ve čtvrtek, opět na menším pódiu, téměř ladila s počinem irských melodických sebevrahů God Is an Astronaut. Při tónech jejich hudby měl člověk rozporuplné pocity – na jednu stranu měla muzika své nezaměnitelné kouzlo, na druhou se každým tónem vkrádal do mozku pocit, že musí co nejdříve spáchat nějakou romantickou sebevraždu - třeba motorovou pilou v záhonu tlejících růží.
Zpět do života pak všechny fanoušky přivedli zástupci anglické líhne talentů z Liverpoolu, trošku tvrdší „vynálezci“ grindcoreu Carcass s výborně natlakovaným setem, a američtí „staříci“, co do toho stále umějí praštit – Testament. Ti měli přijet už vloni, letos svou absenci nahradili více než vrchovatě. Thrashoví klasici z Bay Area v San Franciscu stále přinášejí žánrovou ryzost a mladší pokračovatele hravě strkají do kapsy. Po nich se do pevnosti po letech vrátili Satyricon – a norská legenda nezklamala. Jejich koncert stál na repertoáru z devadesátých let a leckterého blackmetalistu doslova zahřál u srdce.
A kdyby se na Brutal Assault mohla udělovat trnová koruna miss, jistě by si ji zasloužila „anděl s ďáblem v těle“ Teťana Šmaljuk a její band Jinjer, která se v posledních letech stala jednou z nejpravidelnějších, možná ke vlastní škodě, festivalových akvizic. Dobrý, v zásadě docela minimalistický set zahráli i slovinští konceptualisté Laibach. Ti slibovali koncert věnovaný desce Opus Dei, nakonec se ale více soustředili na průřez celou kariérou. Jedno z plakátově největších jmen letošního ročníku, metalcoroví Architects, přivezli působivou pódiovou techniku a na festival přilákali i mladší publikum.
Poslední den ďábelského bálu to rozbalili stylotvorní císařové temného kovu z Norska Emperor, či experimentároři z partičky DHG. Třešničkou na pomyslném grilovaném dortu bylo pak pekelně žhavé vystoupení Behemoth. Jako jedna z mála v současném tvrdě hudebním světě mají pověst vyložených celebrit – a slávou jim z evropských formací může na paty šlapat snad jen francouzská Gojira, kterou ostatně festival ohlásil na příští rok. Přesto ale jejich set nepůsobil prvoplánovou vizualitou. Podstatná byla hudba, polští kontroverzní pekelníci představili průřezový set, který nabídl muziku z raných let kapely, ale i ukázky ze zatím posledního alba. Samozřejmě došlo i na plameny, na pódiu i na cihlových zdech pevnosti.
Brutal Assault má vysoko nastavenou laťku a na evropské, ne-li světové festivalové mapě každoročně potvrzuje pověst exkluzivní značky, za níž se vyplatí přijet. Možná není pevnost Josefov tím nejluxusnějších prostředím co se pohodlí týče – svého genia loci má. A tenhle specifický magnetismus si své publikum pokaždé přitáhne. Bylo to tak letos, bude to i příští rok – kromě zmíněné Gojiry jsou ohlášeni také Ministry nebo Dimmu Borgir.
