Opuštěným nádražím pomalu kráčí strhaný muž ve starém špinavém svetru a otrhaných kalhotách. Žena v zašlé kdysi bílé bundě mu podává lahev vína a společně nadávají na politickou situaci.

Je 24. prosince krátce před 18. hodinou, kdy většina lidí usedá k štědrovečerní večeři. „My už jsme po jídle. Dali jsme si polévku od charity. Byla výborná,“ pochvaluje si 69letý František. Za chvíli pár vyhánějí zaměstnanci nádraží, hala se uzavírá.

„Vánoce byly krásné, ještě když jsem žil s dětmi. To jsem byl šťastný. Jak strávím Štědrý večer? Bude mi smutno. Alkohol není řešení. Půjdeme do jednoho z vagonů, kde snad bude teplo a nenajdou nás,“ dodává bývalý průvodčí.

Podobných příběhů znají lidé z charity nepočítaně. Letos na nádraží potěšili nejen bezdomovce. „Měli jsme výbornou gulášovou polévku, kterou jsme kromě lidí bez domova darovali i cestujícím. Někteří si ještě přidali,“ řekl Jiří Tůma z charity.

Kromě zaměstnanců se do akce zapojili i někteří dobrovolníci, obyvatelé azylových domů. „Chtěla jsem pomoct a alespoň někomu zpříjemnit Vánoce,“ říká Jarmila. Do azylového domu se dostala náhodou. „Přišla jsem o hodně věcí, o manžela. Měl milenky, už jsme nemohli být spolu. Teď si žije veselým životem, ale já nemám kam jít,“ povídá smutně žena.

Mezitím se v azylovém domě pro muže chystá večeře. „Máme cukroví, polévku, bramborový salát s řízkem či kaprem, podle toho, co si kdo přál, a výjimečně také přípitek. Je tady asi 90 lidí, což jsme nečekali. Jídla je naštěstí dost. Na každého čeká také nějaký ten dáreček,“ řekla ředitelka Oblastní charity v Hradci Aneta Maclová.

Dětem v druhém azylovém domě zpříjemnili Vánoce i lidé, kteří jim přinesli dárek pod Stromeček splněných přání v centru Atrium. Za pět dnů se jich sešlo na 120. „Není nic krásnějšího než jejich rozzářené oči. Všem moc děkujeme,“ dodala Maclová.

JAK TO VIDÍ Radek Šprinc: Nezatracujme Vánoce!

Uf, tak už je to konečně za námi. Dárky jsou dávno rozbalené, některé rozbité, salát s kaprem a řízkem strávený, skřehotání koled v obchodech pomalu doznívá. Kdo mě trochu zná, tak ví, že Vánoce v posledních letech moc nemusím. K mému překvapení jsem zjistil, že v tom zdaleka nejsem sám. Jejich duch se ztratil kdesi s poznáním, že dárky nenosí Ježíšek. Často je v tom také špatná vzpomínka nebo smutná událost. Letos jsem ale potkal člověka, který mi otevřel oči. Bylo to na nádraží na Štědrý den. Přišel si pro polévku od charity. Bývalý průvodčí František je bezdomovec, který také dávno ztratil iluze, že jeho svět ještě někdy bude krásný. Když mi povídal pyšně o svých dětech, které se ho však zřejmě tak trochu zřekly, brečel jako malé dítě. A já jsem si uvědomil, že si vlastně nemám na co stěžovat. Mám co jíst, kde bydlet a řadu přátel, kteří se mi snaží nejen o Vánocích vynahradit rodinu. Už kvůli nim je přestanu zatracovat.