Slova dobového kronikáře i po stopadesáti letech rozechvívají obrazotvornost fantazie. Dne 3. července byla vybojována rozhodující bitva a pro vojáky měla války záhy skončit, jak se ukázalo. Na bedra civilního obyvatelstva však válečné strázně teprve měly dolehnout plnou vahou.

V první řadě se jednalo o škody hmotné. Vsi v širším okolí bojiště začaly ihned po bitvě na Chlumu sčítat škody. Požáry v důsledku bojů byly nevíce postiženy obce Lípa, Dohalice, Dohaličky, Čistěves, Chlum, Rozběřice, Probluz, Třesovice a Přím. Jak konstatoval soudobý pisatel, „pohled na hořící obce naplňoval větší hrůzou než bitva sama." A aby nebylo neštěstí málo, se svými nároky na výživu vojska se přihlásila vítězná pruská armáda. Dejme opět slovo tehdejším lidem: „Mnohé rodiny, které před válkou k zámožným se počítaly, staly se v několika neblahých hodinách hotovými žebráky, majíce nejen veškerou polní úrodu vniveč zatlapánu, nýbrž nezřídka i všechen dobytek, i koně, i obilní zásoby, ba i domácí nábytek, peřiny a cennější věci odňaty. Nesmí se však vše přičísti na účet nepřátelských rekvisic; co ušetřili Prusové, sebrala dílem domácí, z větší části cizí lůza, táhnoucí za vojskem jako mrak hladových krkavců, aby mrtvoly svékala a v opuštěných příbytcích kradla." Jiné svědectví říká: „Rekvisicemi však trpělo naše okolí rovněž nesmírně. To, co obyvatelstvu zbylo, neb s čím se po bitvě domů navrátilo, … vše bez milosrdenství mu odňato bylo od ohromné síly vojska nepřátelského, kteréž jako příval valilo se krajinou zdejší po protržení hráze vojskem naším u Chlumu způsobené. Pocítili jsme úplně železné rámě války, seznali jsme celou její tíž!."

Pruské nároky se mohou zdát z dnešního pohledu až úsměvné: „Ony pruské kobylky však také myslely, že v Čechách na posvícení jsou, neboť jedli jako praví nenasytové, a sice 5krát za den; ráno kávu – hodný hrnek – a 2 rohlíky anebo s máslem chleba k ní, po 9té hodině opět s máslem chleba, v poledne 1 libru hovězího masa, k němu vařivo nebo chleba a ½ mázu píva, k 5té hodině opět kávu a s máslem chleba, večer strojenou večeři a opět ½ mázu píva. … Někteří prý žrali ku podivu, jako praví žrouti, takže jich z toho až mnoho onemocnělo, a to trvalo až do konce srpna…"

Jiná svědectví ale přinášejí odlišný obraz a pruskou okupaci vykreslují o poznání méně černě: „Ku cti budiž nepřátelskému vojsku pruskému, že ač dobytek obyvatelstvu brali za válečné rekvisice, neuzavírali se před hladovícím obyvatelstvem a toto živobytí podporovali. … Naproti tomu však byli bezohlední, když jim něčehož odpíráno bylo." Jiný pisatel zase vzpomíná, že „vojsko mělo s dostatek potravin, kterých se občanstvu zdejšímu i obcí sousedních nedostávalo, a tu nepřátelské vojsko oplývajích přebytky dávalo z nich strádajícímu obyvatelstvu k uhájení života nejnutnější životní potřeby, hlavně pak maso, které rekvizicí dobytka v zabraném území zabralo. Občanstvo z těchto nasnadě jsoucích příčin s nepřáteli se spřátelilo a docházelo do jich tábora, zvláště když hudba v táboře tom vyhrávala…" Josef Volf, sedlák z Máslojed, tak dokonce konstatoval, že „občané zvykli si již na vojsko pruské, a s muži poslední posádky této se přátelsky loučili," když z obce odcházeli.

Válka však přinesla i další neblahé důsledky, a to nutnost postarat se o raněné a padlé. „Dne 4. července bylo teprve možno ohlédnouti se na bojiště, jestli nějaké raněné venku ostali. Prohlédnutí toto bylo však hrozné. Tu bylo viděti, že teprve malá čásť, toliko Prusi, snešení jsou, Rakušané a Sasi ještě venku v širém poli ležejí. První okamžiky na toto hrozné dílo zeslabilo skutečně i toho nejsilnějšího člověka. Ty nářky a zdvíhání rukouch od raněných bylo nesnesitelné, v hladu a v krvi mezi mrtvými leželi na poli v blátě bez všeho ošetření." Dobová svědectví informují o tom, jak se ranění z posledních sil snažili doplazit k cestě, aby měli větší šanci, že budou nalezeni. Pohřbívání padlých trvalo jen v okolí obce Chlum celých 8 dní, v lese Svíbu pak dokonce 18 dní a ještě příští jaro se tam našlo dalších 5 mrtvol. Z šachtových hrobů sákla ještě dlouho po válce zelenavě-růžová mastná tekutina, a na jaře roku 1867, když čerstvé hroby slehly, vyčnívala z těch nepříliš hlubokých tu a tam končetina a šířil se odtud zápach. A současně s tím se fary, školy, kostely i úřední budovy v obcích v okolí bojišť proměňovaly v improvizované lazarety. Nelze se proto divit, že brzy postihla české země epidemie cholery, která si vybrala další životy, jak mezi vojáky, tak mezi civilním obyvatelstvem. Smutnou skutečností bylo, že po bojišti krátce po bitvě obcházeli lidé, kteří se neštítili okrádat mrtvoly. Soudobé zápisy o nich trefně referujíc jako o „hyenách bojiště." Naopak ku cti pruské armádě je fakt, že po zjištění této skutečnosti byly na bojiště vysílány hlídky, které proti rabujícím tvrdě zasahovaly. Ve světle těchto zkušeností se nelze divit, že se válečné léto zapsalo tak hluboce do paměti obyvatel východních Čech.

Josef Šrámek