Láska k povolání. Karel Přibyl učil od maturity až do sedmdesáti let

Školní práh jsem poprvé překročil před sedmdesáti čtyřmi léty a vůbec si to v paměti nevybavuji. Často si však vzpomínám na své první krůčky v roli učitele i na vše, co tomu předcházelo. Patřím totiž k těm několika nešťastníkům, kteří patrně jako jediní v dlouhodobé historii našeho školství navštěvovali školu v době prázdnin.

Bylo to v roce 1953, kdy došlo ke změně školského systému, podle kterého se mimo jiné rušila čtyřletá gymnázia, a tak byl v tomto roce čtvrtý ročník nahrazen prázdninovým kurzem, na jehož konci nás čekala zkouška dospělosti. Tu jsem úspěšně vykonal 26. srpna a připravoval se na vysokoškolské studium.

Zcela nenadále nás však v den maturity navštívili pracovníci odboru školství s lákavou nabídkou – okamžitě  nastoupit do učitelských služeb. Neodolali tři moji spolužáci, neodolal jsem ani já, a tak necelý týden po maturitě jsem stál před žáky 4. ročníku základní školy ve Smidarech jako jejich budoucí vychovatel, vzdělavatel, jako jejich třídní učitel. A navíc jsem „vyfasoval" také výuku ruštiny v nejvyšším ročníku, protože na škole chyběl ruštinář.

O pedagogice, psychologii dítěte, o didaktice, metodikách výuky jsem nevěděl vůbec nic, tyto předměty se na všeobecně vzdělávacím gymnáziu nevyučovaly.

Dnes vím, že moje jmenování učitelem bylo ze strany školských orgánů velikou nezodpovědností a přijetí odpovědného poslání z mé strany obrovskou troufalostí. Měl jsem však veliké štěstí, že na škole působili báječní kolegové a skvělá paní ředitelka, kteří mi v každé svízelné situaci trpělivě, obětavě a rádi pomáhali.

Svůj první učitelský rok jsem šťastně přežil, na pedagogické škole jsem vykonal doplňovací maturitu z pedagogiky a psychologie a praktické zkoušky z předmětů prvního stupně. Hlavně jsem však získal opravdovou lásku k učitelskému povolání, o čemž svědčí skutečnost, že jsem učil ještě v době, kdy mi bylo sedmdesát let.

Na ten první den v roli učitele dnes vzpomínám s fotografií v ruce a je mi  při tom velice smutno, protože jsem napočítal šest mých bývalých svěřenců, kteří již odešli z tohoto světa.

A nedávno odešel i známý charismatický masér hradeckých ligových fotbalistů Zdeněk Doležal, známý ve fotbalových kruzích jako Hrášek, kterého jsem učil v prvním roce své učitelské dráhy ruštinu.

Do nového školního roku přeji všem školákům mnoho radostných, úspěšných, šťastných dnů plných úsměvů, veselí a pohody.

Učitelům trochu závidím, že dnes mohou přistupovat před své svěřenci vybaveni vědomostmi a znalostmi získané vysokoškolským studiem. I jim upřímně přeji mnoho hřejivých pocitů při vzdělávání a výchově svých žáků.

Měsíc v první třídě neměl Oldřich Suchoradský třídní učitelku. Pak dostal mladou a krásnou

Malý Oldřich sedí v hradeckých lesích na klíně své babičky Anežky, vedle dědečka Emila, který byl za 1. republiky ředitelem školy pro dívčí povolání. Vedle něj vykukuje sestra Evička a zcela na kraji milovaná maminka Eva.

Do školy jsem poprvé vstoupil 1. září 1952, a to v Osmileté střední škole v Šimkově ulici v Hradci Králové.  Stojí téměř v nezměněné podobě dodnes, se sochou Boženy Němcové v průčelí. Jen tam dnes už nejsou „prvňáci" základní školy, ale studenti 1. ročníku gymnázia.

Na svůj prvý školní den si dobře vzpomínám. Bylo pondělí a my jsme seděli namačkáni v lavicích po třech ve třídě hned v přízemí vedle vchodu z „Pospíšilky".  Rodiče se už do třídy nevešli a čekali na nás na chodbě.  Mne přivedla maminka, protože tatínek byl učitel a měl také své 1. září.

Ten nával ve třídě vznikl tím, že pro nemoc nenastoupila naše třídní učitelka.  A tak nás spojili a vítala nás kolegyně ze souběžné třídy. Jmenovala se pohádkově – Koblížková. Svému jménu dělala čest, protože byla maličká a kulaťoučká, jako dobře smažený koblížek. Po celý měsíc vedení školy usilovně hledalo náhradu za naši nemocnou učitelku, která se v té době již definitivně rozhodla, že do školy nenastoupí.

V dalších dnech jsme proto byli různě rozstrkáni po ostatních prvních třídách, které byly tenkrát na škole čtyři.  Na začátku října se konečně našla naše nová a definitivní třídní učitelka. Jmenovala se Zdeňka Sehnalová a byla to čerstvá absolventka pedagogické školy. Právě ona se na několik příštích let stala naší třídní učitelkou.

Byla nejen velmi mladá a hezká, ale navíc ještě spravedlivá, v jednání s námi i našimi rodiči velmi příjemná.  Měl jsem velké štěstí, že jsem se hned na počátku své školní docházky setkal s takovým pedagogickým andělem. Nebyla z Hradce Králové, pocházela a bydlela v Kozojedech u Vysokého Veselí.

Prvá třída pro mne, jako pro žáka, nebyla vůbec snadná. Vzpomínám, jak mě dělalo velké potíže čtení. Dlouho jsem neuměl spojovat slabiky do slov. Maminka se se mnou natrápila, aby mne to doma doučila. Však jsem také na prvém vysvědčení měl z češtiny dvojku. Byl jsem ve třídě nejstarší, protože jsem v den nástupu měl už skoro sedm let.

Od začátku jsem měl pro zdravotní problémy úlevu v tělesné výchově. Na 1. stupni osmiletky jsem se snažil s ostatními cvičit a byl jsem klasifikován z tělocviku i na vysvědčení, tentokrát jedničkou. Do školy jsem chodil velmi rád.

Od prvých dnů jsem měl mezi spolužáky hodně kamarádů. Tehdy byla škola v Šimkově ulici školou čistě chlapeckou. Dívčí škola byla o blok dále, přes Pospíšilovou třídu, v Marxově ulici. Tam začala o dva roky později chodit do 1. třídy moje sestra Evička.  Protože to byla škola menší, nemohla se tam všechna děvčata vejít a vždy několik dívek chodilo s námi do školy té naší, chlapecké. Ale byla to vždy jen malá skupina dvou až tří dívek. V prvé třídě jsme však byli jenom čistě chlapeckou třídou.  Už při pohledu na fotografii z konce školního roku na dvoře školy je jasné, že paní učitelka Sehnalová to rozhodně s námi neměla v 1. C nijak lehké. Vždyť musela denně hlídat téměř třicítku chlapeckých rozcuchaných hlaviček s dvojnásobkem nepokojných nožiček a stále hbitých ručiček. Přesto nás s přehledem zvládla a do života dobře připravila. S vděčností na ni všichni i dnes, po více než šedesáti  letech vzpomínáme.

Řídící učitel Brandejs byl rovný jako svíce. Charakterově i postavou

Josef Brandejs byl během války vězněn.První školní den bývá nejočekávanější jak prvňáčky, tak i jejich rodiči, často i prarodiči. Bylo tomu tak i v září roku  1951 v Krčíně, předměstí Nového Města nad Metují, kdy jsme vstupovali poprvé do velké školy, když jsme „povýšili" a z dětí mateřských školek se stávali skutečnými školáky.

Přicházeli jsme do nového světa, na který jsme se těšili a zároveň z něj měli obavy. V prostorné třídě nás čekaly krásné nástěnné obrazy s výjevy z pohádky o Budulínkovi se vstupní větou a vynechanými písmenky pro doplnění, vpředu zářila barevnými křídami pomalovaná tabule.

U učitelského stolu stál a pak mluvil asi šedesátiletý pan řídící Josef Brandejs (za celou docházku do obecné školy nás učila jediná žena, jinak samí muži). Co hovořil, si samozřejmě nepamatujeme, ale cítili jsme my i naši rodiče, že nás čeká velká změna a dobrodružství poznávání nového.

Na lavici byly asi dvě až tři učebnice (s malým množstvím obrázků) a několik sešitů, do kterých jsme v dalších dnech vtělovali naše neumělé tahy tužkou či obyčejným ocelovým pérkem s násadkou.

Ale jaký pokrok jsme udělali do Vánoc a do června příštího roku, kdy nás pan řídící naučil základům čtení, psaní a počítání (u tabule bylo velké počítadlo s krásnými barevnými kuličkami, které jsme posunovali na drátu).

Pan řídící se moc neusmíval, býval vážný, ale skvostně tajuplný a zajímavý. V životě mnoho dramatického prožil a o tom jsme se dozvídali od rodičů postupně i v naší dospělosti.

Narodil se roku 1889 a již za 1. světové války na italské frontě přešel k legionářům a napomáhal tak na bojišti u Doss Alto vzniku Československé republiky. Pak ještě se svým plukem bojoval na Slovensku proti maďarskému vpádu a u Nových Zámků byl zraněn. Roku 1919 se vrátil do školství a roku 1926 jako legionář a sokol vítal v Novém Městě nad Metují prezidenta Masaryka slovy:

„Pane presidente, my legionáři jsme šťastni, že vás můžeme pozdravit a uvítat ve svém domově. Jsme šťastni, že se můžeme osobně poklonit vašemu životnímu dílu pro osvobození našeho národa a vaší neúmorné práci pro zdárný vývoj naší drahé Republiky. Buďte nám, pane presidente, srdečně vítán, buďte nám dlouho a dlouho zdráv!"

Na to mu pan president bodře odpověděl: „Děkuji vám, bratři. Tu práci neudělal jsem já sám, ale vy všichni a jenom společně jsme ji dokončili. A hlavní věc: dobře to dopadlo!" A potřásl mu rukou.

O tom se ovšem v padesátých letech příliš nemluvilo. Po dramatických dnech v září 1938 a v březnu 1939 se zapojil do tajné vojenské organizace Obrana národa, byl však ihned v prvý den 2. světové války 1. září 1939 zatčen a vězněn v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Vzpomínal nerad například na to, jak byl předvolán před velitele, který měl na psacím stole místo sošky či těžítka vypreparovanou hlavu umučeného vězně..

Pan řídící měl však štěstí, jako méně provinilý byl v říjnu 1943 propuštěn. Situace se i pro něho však zdramatizovala 6. května 1945, kdy v rámci stanného práva byl znovu zatčen a spolu s dalšími spoluobčany se stal rukojmím v novoměstských kasárnách. Po válce se vrátil do krčínské školy, kde se jako řídící učitel přičinil o její dobré jméno.

Jako bývalý koncentrační vězeň i vynikající učitel požíval u spoluobčanů velké vážnosti. Dokonce mu bylo dovoleno, aby vyučoval děti husitskému náboženství.

Po 44 letech plodné práce odešel v roce 1953 do důchodu. Učil v době, kdy pan učitel měl v očích většiny veřejnosti vždy pravdu. I v důchodovém věku vypomáhal v JZD a všude, kde bylo zapotřebí. Po celý život byl vlastencem, vynikal opravdovostí, čestností a upřímností, jeho slovo bylo pevné jako skála. Jeho bývalí žáci se zastavují u jeho hrobu na novoměstském husitském hřbitově.

Při školních sjezdech obvykle vzdáváme úctu těm, co nás učili v posledních ročnících. Nezapomínejme ale i na ty, co nás učili v celém průběhu docházky. Vždyť nám předávali to nejlepší ze sebe, moudrost a pracovitost věků. Rodiče a žáci všech škol a učitelů mají důvod mít je v úctě, vždyť jim výrazně pomohli ve vzdělání a výchově jejich dětí, aby z nich vyrostli též dobří lidé.

Karel Přibyl, Oldřich Suchoradský, Čestmír Brandejs