Pár týdnů po sametové revoluci v roce 1989 byl v prosinci prvním primátorem zvolen Martin Dvořák. Vystřídal předsedu Městského národního výboru Josefa Potočka, který se vedení města ujal na několik dní po revoluci.

V prosinci 1989 jste byl zvolen úplně prvním primátorem Hradce Králové. Jak k tomu vůbec došlo, co tomu předcházelo?
Tehdy se nikdo dopředu nehlásil k tomu, že chce být primátorem. V prvních svobodných volbách po pádu komunismu v Hradci kandidovalo Občanské fórum, jako hodně široké spektrum politických názorů téměř podle hesla „všichni proti komunistům“, posléze však otázka, kdo bude kandidátem OF na primátora, začala být přece akutní. Dva postupně navržení kandidáti se této možnosti vzdali. V zakouřené podkrovní místnůstce v domečku OF tenkrát zavládlo docela dusno. A do toho ticha někdo řekl „A co Martin?“ Bylo mi necelých čtyřiatřicet a vůbec jsem netušil, o co jde. Ale když jsem na sobě ucítil všechny ty tázavé a očekávající pohledy, nějak jsem nedokázal říct, že se na to necítím.
Samotná volba pak probíhala způsobem, kterému se dneska říká „na divoko“. No a nakonec mne tedy zvolili, numerické výsledky už si nepamatuju, ale nebylo to nijak zdrcující vítězství.

Jak to tenkrát vypadalo na radnici? Musela se hodně vyčistit? Proběhly tam rozsáhlé personální změny?

Je pravdou, že jedním z důvodů nespokojenosti „domečku“ s panem Potočkem bylo právě to, že podle jejich názoru nebyl v personální obměně radnice dost razantní. Mě naopak předcházela pověst tvrdého „komunistobijce“, což údajně kdosi z úředníků sedících v době mého zvolení na balkoně formuloval slovy „Tak a teď nás vyvoře jak krtky“. Až tak brutální to nebylo, snažil jsem se ale postupně zbavit nejdříve těch nejvíce zprofanovaných a přitom zachovat funkčnost úřadu. Vypsali jsme tedy například výběrová řízení na všechny funkce vedoucích odborů s tím, že se mohou přihlásit i ti dosavadní. Postupně během dvou až tří let jsme se tak rozloučili asi se dvěma třetinami úředníků, které jsem podědil ze starého národního výboru, ale opravdu schopní odborníci tam zůstali a odpracovali si poctivě svoje.

Co bylo nejtěžší? Jak jste nesl tíhu té zodpovědnosti, aby město vykročilo správně?

S odstupem času si myslím, že nejtěžší bylo to, že během těch osmi let, které jsem strávil v plném zápřahu, mi odrostly dcery. Ale tehdy jsem si to neuvědomoval a asi mi nejtěžší připadala jakási „samota uprostřed davu“. Měl jsem najednou kolem sebe spoustu nových známých, z nichž leckdo mě plácal po ramenou a tvářil se jako můj bezvýhradný ctitel a podporovatel. Ale nebylo mezi nimi skoro nikoho, komu se svěřit se svou vlastní slabostí, s pochybami. A samozřejmě, ve chvíli, kdy jsem padl na hubu a přestal být atraktivní, zbylo těch opravdových přátel jen opravdu pár.

Jak byste zpětně své působení v časech po revoluci zhodnotil dnes? Udělal byste něco jinak?

Určitě bych spoustu věcí dělal dnes jinak, však je mi o dvacet let víc a to je v životě člověka docela podstatný kus života, který vás nějak promění.