Potíže dětí s učením jsou v dnešní době často diskutovaným tématem. Na vině těchto obtíží může být dyslexie nebo dysgrafie. Zatímco dyslexie je snížená schopnost naučit se číst s využitím běžných metod, dysgrafie je snížená schopnost naučit se psát. Čtení a psaní je pro děti s tímto druhem omezení častokrát velkým utrpením.

Dyslektické a dysgrafické děti zaměňují písmenka, slova, nespojují slabiky, při psaní pak vynechávají háčky, čárky, písmenka, nerozlišují tvrdé a měkké, případně krátké a dlouhé slabiky a v žádném případě nestačí tempu ostatních. „U takovýchto druhů obtíží je nutné zvolit individuální přístup k dítěti, dát mu dostatek času a prostoru k naučení se nových věcí. Chtít po všech dětech, aby na konci první třídy perfektně četly, nelze. Některé z nich na to potřebují více času, není přeci problém, aby se to učily až třeba do čtvrté třídy,“ říká Václav Mrštík, ředitel hradecké pedagogicko psychologické poradny.

Ve většině případů se při správném přístupu k dítěti dá dyslexie nebo dysgrafie časem odstranit. Vyžaduje to ale zájem a důslednou péči jak pedagogů ve škole, tak i rodičů doma. Přístup některých rodičů k problémům s učením svých dětí je ale mnohdy nevhodný. Veškeré potíže, které dítě ve škole má, svalují na psychické poruchy, které znesnadňují dítěti studium. „Někteří rodiče chtějí papír s posudkem, že jejich dítě má některou ze specifických vývojových poruch z důvodu, aby mělo dítě ve škole úlevy. Neuvědomují si, že to přináší mnohem více práce a zátěže,“ říká Václav Mrštík. Snaha ulevovat, se mnohdy zvrhne a dítě nebo rodiče začnou diagnostikovanou poruchu používat jako štít.

Na druhou stranu se najdou i rodiče, které své děti, ve snaze odstranit poruchu, přetěžují. „Rodiče mají někdy pocit, že čím více se bude doma dítě s poruchou učit, tak o to víc se zlepší jeho školní výkony. Děti jsou ale často zatěžovány více než je potřeba. Je proto lepší se o přístupu k dítěti s dyslexií a dysgrafií poradit s učitelem,“ říká Kateřina Víškova, učitelka ze Základní školy ve Svobodných Dvorech.

Poruchy dyslexie a dysgrafie nejsou ničím novým. Byly tady vždycky a asi i nadále budou. Počet dysgrafiků a dyslektiků nestoupá, v naší populaci je jich zhruba 3,5%, oproti minulosti se ovšem o této problematice hovoří a je na ni při studiu brán ohled. Zatímco dříve byly dyslektické a dysgrafické děti přeřazovány do speciálních tříd a častokrát byly zaměňovány za děti hloupé, dnes díky individuálnímu přístupu děti studují na běžných školách a jsou rovnocennými studenty. „Je důležité, aby se učitel naučil pracovat s dětmi, které mají tyto poruchy.

Nejde o to dítěti ulevovat, ale spíše se vhodně přizpůsobit jeho možnostem.Většinu informací ve škole si musí děti přečíst, těm, kterým dělá čtení potíže, se snažíme předčítat texty, kontrolovat jejich poznámky, případně sdělit informaci audio,“ říká Kateřina Víšková.

KAROLÍNA KARPAŠOVÁ