Kliknutím zvětšíteRozloučení proběhne v pátek 3. června 2011 v 10 hodin v katedrále svatého Ducha v Hradci Králové. Diecézní a široká veřejnost mohou projevit účast kondolenčním pozdravem buď osobně v kondolenční knize na recepci biskupství (ve všední dny od 7 do 17 hodin) nebo poštou klasickou či elektronickou.
Velkou část života zažíval útlak komunistického režimu, kterému ale nepodlehl. Kněz, který se v březnu 1950 stal jedním z nejmladších římskokatolických biskupů té doby, strávil řadu let ve vězení a teprve pád komunistického režimu mu umožnil úplný návrat k jeho životnímu poslání. Od mala ministroval a pro dráhu duchovního se podle svých slov definitivně rozhodl v 11 letech, když chodil do první třídy měšťanské školy.
Milovat a být milován
„Hlavní důraz kladu na to milovat a být milován,“ říkal kněz, který se ani po odchodu z úřadu královéhradeckého biskupa nepřestal angažovat v církevním životě.
Byl osobním přítelem bývalého papeže Jana Pavla II. a mimo jiné také například v létě 2007 vysvětil novou poštovnu na nejvyšší české hoře Sněžce.
Často se účastnil setkání bývalých politických vězňů, mezi které sám patřil - od počátku 50. let až do roku 1962 byl nejprve internován v Želivě a později prošel věznicemi Mírov, Leopoldov a Valdice.
Na svobodu se přitom Karel Otčenášek, kterého odsoudili za podvracení republiky, špionáž a velezradu na 13 let, mohl dostat již dříve. Bylo by stačilo, aby se zřekl papeže a odsoudil politiku Vatikánu. „Odmítl jsem, takže jsem od rozzuřeného velitele vězení koupil před shromážděním papalášů facku jako dům,“ vzpomínal později. Ani po propuštění na amnestii to neměl jednoduché. Než se mohl opět věnovat práci s věřícími, strávil tři roky jako dělník v mlékárně v Opočně.
Do duchovní služby se Otčenášek vrátil až po intervenci Vatikánu, spravovat ale směl jen farnost v Trmicích u Ústí nad Labem. Úřady mu také neumožnily jet na druhý vatikánský koncil, přestože dostal tři pozvání. Navíc měl zákaz působit v domovské diecézi - s výjimkou let 1968 až 1973, kdy sloužil v hradecké farnosti Plotiště. Potom se ale musel vrátit na sever Čech, kde působil až do pádu režimu. Ještě v listopadu 1989 se nemohl zúčastnit svatořečení Anežky České v Římě.
Královéhradecká diecéze si tak na svého sídelního biskupa musela počkat 33 let, které uplynuly od úmrtí biskupa Mořice Pýchy do jmenování Otčenáška. Ten se hlavou diecéze stal v prosinci 1989, oficiálně byl do funkce uveden 27. ledna 1990. V biskupském úřadě Karel Otčenášek strávil osm let, vystřídal jej Dominik Duka, který je nyní pražským arcibiskupem.
Na podzim 1998 pak Jan Pavel II. jmenoval Otčenáška arcibiskupem. Ocenil tak jeho celoživotní boj za lidská práva a svobodu církve. S minulým papežem přitom českého kněze pojilo dlouholeté přátelství.
Životopis emeritního biskupa Karla Otčenáška
Dne 30. března 1950 byl papežem Piem XII. jmenován titulárním chersoneským biskupem s pověřením řídit královéhradeckou diecézi v případě, že bude „sedes impedita“ či „sedes vacans“ (tj. bráněno výkonu biskupské služby) a 30. dubna 1950 svým předchůdcem Mořicem Pýchou tajně bez vědomí státu vysvěcen na biskupa. Potom se stal administrátorem ve Vrchlabí. 11. července 1951 byl internován v želivském klášteře; spolu s biskupem Tomáškem a Mons. Šuránkem byl v přísné izolaci od ostatních duchovních. Za „velezradu a špionáž pro Vatikán“ byl v roce 1953 převezen do vyšetřovací vazby a v prosinci 1954 v Hradci Králové odsouzen na 13 let vězení. Jako vězeň poznal kromě jiných kriminálů Mírov, Leopoldov a Valdice, odkud byl po více než 10 letech na amnestii propuštěn v květnu 1962. Poté pracoval jako dělník v mlékárně v Opočně. V roce 1965 mu bylo na zásah papeže Pavla VI. dovoleno nastoupit do duchovní správy, ale mimo vlastní diecézi a se zákazem jakéhokoli projevu biskupské hodnosti. Působil jako administrátor v Ústí nad Labem–Trmicích a dalších pohraničních farnostech. Mezi lety 1968 a 1973 mohl opět působit ve své diecézi, avšak pouze jako administrátor farnosti Plotiště nad Labem; pak se musel znovu vrátit doTrmic. Teprve po listopadu 1989 mu bylo umožněno převzít správu diecéze, do té doby řízené kapitulním vikářem. 21. prosince 1989 jej papež Jan Pavel II. potvrdil jako diecézního biskupa v Hradci Králové a 27. ledna 1990 byl v katedrále svatého Ducha v Hradci Králové uveden do služby svému biskupství, a to papežským zmocněncem arcibiskupem Francescem Colassuonem.Úřad sídelního biskupa vykonával do 6. června 1998, kdy se jeho nástupcem stal Dominik Duka. 24. září 1998 papež Jan Pavel II. jmenoval Mons. Karla Otčenáška osobním arcibiskupem. I v letech odpočinku byl arcibiskup Otčenášek pastoračně činný v diecézi, komisi Iustitia et Pax (do roku 2000), sportovní organizaci Orel (do roku 2007), Konfederaci politických vězňů a dalších institucích; v posledních zhruba dvou letech bylo jeho veřejné působení omezeno zdravotním stavem a žil v biskupské rezidenci v péči Schönstattských sester Mariiných. Jeho každodenní oporou bylo slavení eucharistie. Mons. Karel Otčenášek zemřel zaopatřen svátostmi církve v pondělí 23. května 2011 ve 21.45 hodin. Za svůj život obdržel nespočet ocenění od významných institucí a osobností.
Mons. Karel Otčenášek zůstává všeobecně uznávanou autoritou a je nestorem politických vězňů z doby komunistické perzekuce. Biskupským heslem Mons. Karla Otčenáška je: „Láska Boží, trpělivost Kristova, čest našeho lidu.“ Jeho teologickým důrazem je spřátelování všech lidí v Duchu Svatém. Svátek slavil 4. listopadu o památce sv. Karla Boromejského.
Jak na arcibiskupa vzpomínají
Jan Vokálbiskup královéhradecký
Pan arcibiskup Karel Otčenášek mi zůstane v paměti nejen jako výjimečný pastýř naší diecéze, ale také jako mimořádná osobnost dějin církve v Evropě. A konečně i můj osobní vzor na cestě ke kněžství. Za jeden z nejhlubších rozměrů tohoto velkého Božího služebníka považuji skutečnost, že od svých 30 let, kdy byl tajně vysvěcen na biskupa, až do pokročilého věku nesl na svých bedrech celou tíži biskupského úřadu jako odpovědnost, kterou mu svěřil Kristus. I přesto, že mu bylo většinu života násilně bráněno, aby svůj úřad veřejně zastával. Na jeho odvaze a nasazení nic nezměnila ani dlouhá léta vězení a internace. Jeho službu pro královéhradeckou diecézi považuji za srovnatelnou s mučednictvím. Blahoslavený Jan Pavel II. jej při své návštěvě Hradce Králové v roce 1997 veřejně nazval svým dlouholetým osobním přítelem. Když později Jan Pavel II. zemřel, mnozí nepochybovali, že odešel přímo do Boží náruče. Stejné pocity ve mně vyvolává i odchod jeho královéhradeckého přítele.
Lubomír Franchejtman kraje
Karel Otčenášek byl výjimečný člověk. Byl to muž nevšední moudrosti, ve které se snoubily jeho životní zkušenosti s přirozenou lidskostí a citem i smyslem pro humor. Nikdy jsem ho neviděl jinak než usměvavého, milého a chápajícího. Člověka, který umí a chce naslouchat druhým, což je v dnešní době čím dále tím vzácnější vlastnost. V jednom z rozhovorů kdysi prohlásil, že když by mohl mít tři přání, přál by si, aby dobře zakončil svůj život, aby nikdo z nás nechyběl v nebi a aby se dařilo na celém světě uskutečňovat lásku jako vzájemné božsko – lidské spřátelování. Myslím, že první přání se Karlu Otčenáškovi bezpochyby splnilo, naplnění těch dalších dvou zbývá na nás ostatních.
Pavel Bradíkbývalý hejtman
Když jsem dnes dostal zprávu o odchodu emeritního biskupa královéhradeckého, arcibiskupa a velkého člověka, přijal jsem ji s velkou lítostí. Vybavil jsem si v prvních minutách citát Tomáše Akvinského: „Svátost nespočívá v tom, že hodně víme, nebo že hodně rozjímáme,velké tajemství svátosti spočívá v tom, že hodně milujeme.“ Málokterá slova by asi našeho otce Karla vystihla lépe než tato. Byla to vždy nesmírná laskavost a dobrota, která nejen vyzařovala z jeho oduševnělé tváře, ale která byla obsažena ve všech jeho slovech a rozhodnutích. Považuji za ohromné štěstí, že jsem při jeho „vládnutí“ na biskupství „vládl“ na okrese a později na kraji a mohl jsem pomoci s řešením takových akcí jako byl převod nového Adalbertina či návštěva Svatého otce v Hradci Králové. Ale byly to i mnohem menší akce, kde jsem spolu s ostatními mohl objevovat tajemství víry. Jsem hluboce přesvědčen, že dobro které Otec arcibiskup šířil, nezmizí, že zůstane pro nás, kteří jsme jeho odchodem utrpěli velkou ztrátu, tím příslovečným světlem.
Zdeněk Finkprimátor
Pro dnešní generace těžko uvěřitelný osobní příběh, který by mnohým zlomil vaz, dokázal Karel Otčenášek proměnit v obrovskou životní sílu a moudrost. Málokdo by hledal za ochotou, dobrosrdečností a lidskostí kruté zkušenosti z dob minulých, o které by nikdo dobrovolně nestál. Jeho vstřícnost, podaná ruka, se kterou vždy vycházel jako první naproti a typický vlídný úsměv rozhodně nebudou na Karla Otčenáška jedinou vzpomínkou. Ztratili jsme Hradečana, který odešel krátce po setkání tří generací královéhradeckých biskupů. (jo)
15
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
