Panu Kubíkovi je už 65 let. O entomologii se začal zajímat už jako chlapec. „Odmala mě to táhlo k přírodě. Pocházím z nedalekých Lučic, do přírody to byl kousek. V osmé třídě jsem dostal na Vánoce knížku Naši brouci Jaroslava Kratochvíla. Tady na Chlumecku jsou hojní roháči. Začal jsem je sbírat asi v 15 letech,“ líčí své entomologické začátky. Postupně u něj rostla zvídavost a jen s knihami už nevystačil. „Když jsem nedokázal brouka určit, tak jsem se chodil zeptat do hradeckého muzea pana doktora Mocka.“ Brzy začal začal docházet do pardubické pobočky Entomologické společnosti. „To mi bylo tak šestnáct – tam jsem se poprvé seznámil s tropickými brouky, měl jsem z toho oči na vrch hlavy.“
Vladimír Kubík se specializuje na tesaříky žijící v Evropě, na Blízkém východě, nebo v severní Africe: „Na broucích mě fascinuje různorodost a schopnost přizpůsobit se životu v různých podmínkách. Žijí od lesů, stepí, přes pralesy. Jen u nás se udává že žije 6600 druhů.“
Celý život pracoval jako výpravčí Českých drah. Za mlada uvažoval, že by vystudoval přírodovědeckou fakultu: „Přišla ale svatba, rodina, bydlení a ze studia sešlo,“ vzpomíná.

Za brouky vyráží jako turista „na těžko“. V batohu mám vše potřebné na přespání, jídlo a vybavení na chytání brouků. Na zádech tak nosí kolem 25 kilogramů. Někdy spí jen tak pod širákem, nebo pod celtou. Cestování mu umožnilo i to, že jako zaměstnanec drah mohl vlakem jezdit levně a tam, kam koleje nevedou, dovezly ho třeba autobusy, nebo stopoval.
Při entomologických výpravách za brouky procestoval například Maďarsko, Bulharsko, bývalou Jugoslávii, Turecko nebo severoafrické země jako Sýrii, nebo Maroko. „Nejvzácnější druhy mám z cestování po Turecku a Sýrii. S kolegou jsme tam v roce 1998 strávili bezmála měsíc a přivezli jsme 6 nových druhů brouků,“ vzpomíná Vladimír Kubík.
Na výpravách se několikrát se dostal i do velmi nepříjemných situací. Jednu zažil třeba v roce 1991 na Blízkém východě, na hranicích Sýrie a Jordánska. „Zkoumali jsme s kamarádem údolí jednoho potoka. Jenže jsme si neuvědomili, že jsme v hraničním pásmu. Najednou jsem měl hlaveň samopalu zapíchnutou v zádech,“ vzpomíná ne nepříjemné chvíle. Všechno se naštěstí vysvětlilo: „Ukazoval jsem, že sbírám brouky. Musíte se s lidmi vždycky nějak domluvit. Kolegovi zabavili foťák, jestli nejsme špióni, ale druhý den ho vrátili. Mezitím nám někdo vykradl stan,“ líčí dramatické chvíle chlumecký entomolog.
Podruhé se nám něco podobného stalo v Turecku na hranici s Arménií. „Tam nás dokonce zavřeli vojáci v kasárnách do sklepa. Prohledali nám batoh, ale opět se vše vysvětlilo a nakonec jsme dostali i vojenský doprovod.“
Vladimír Kubík říká, že v podobných situacích je důležité zůstat v klidu: „Dobré je mít fotky rodiny, ukážete je a lidé se vám hned otevřou. Jen se musíte vyhýbat tématům jako je politika, nebo náboženství,“ sdílí své mnohaleté zkušenosti.

Při svém koníčku vidí, jak se příroda mění: „Stěhují se k nám brouci, kteří se dřív vyskytovali víc na jihu. Pozoruji to takových sedm let. Brouci se stěhují proti proudu velkých řek. Některé druhy se sem dostávají s dovozem zboží. Dřív tady ale nepřežili, ale dnes už se podmínky změnily natolik, že se jim tady začíná dařit.“ Příkladem může být třeba kudlanka, která se dřív vykytovala jen na jihu Moravy.
K přírodě se podle seniora z Chlumce nad Cidlinou chováme bohužel špatně a vidět je to i populaci hmyzu. „Na začátku devadesátých let, se méně práškovala pole a to populaci hmyzu prospělo. Dobrým indikátorem je třeba otakárek fenyklový, ten je chemii hodně citlivý. Ale v posledních letech část zemědělců hospodaří šetrněji a někde se situace zlepšila.“
Svoji sbírku odhaduje Vladimír Kubík na 25 až 30 tisíc kusů, celkem asi 7 tisíc druhů. Brouky sbírá, vyměňuje, nebo kupuje. Z milovaných tesaříků mu do kompletní sbírky 228 českých druhů chybí šest druhů: „Rád bych to doplnil, ale když se to nepovede, tak se také nic hrozného neděje,“ usmívá se milovník přírody.