Potřetí se Masaryk vrátil na své místo 28. 10. 1990. Opět se socha v žádném depozitáři nenašla, musela být podle dochovaných modelů vytvořena znovu. Hradecký pomník byl v roce 1926 úplně prvním monumentálním veřejným uctěním prezidenta a jeho role při vzniku Československa. Teprve pak vznikly ty ostatní.

Dokud Masarykové na náměstích stojí, můžeme mluvit o demokracii. Sochu T. G. Masaryka pro Hradec měla původně vytvořit česká sochařská jednička dvacátých let, profesor akademie Jan Štursa. Jenže nečekaně zemřel. Jeho nástupcem se stal Otto Gutfreund, sochař ze Dvora Králové, který absolvoval školení v Paříži, v ateliéru světové jedničky Antoina Bourdella. Gutfreund pomníky T. G. Masaryka převzal jako Štursovo dědictví. Necítil se být oficiálním sochařem republiky, přestože už měl za sebou realizaci památníku Boženy Němcové v Babiččině údolí. Zakázku získal na doporučení architekta Josefa Gočára a sochu vytvořil velmi rychle. Prezident mu několikrát přišel stát modelem. Gočár v té době upravoval náměstí, stavěl banku v pozadí, jejíž fasádu stylizoval nahoře ve štítech do obrysu písmene M.

Gutfreundova socha stojí velmi klidná, leč rozhodná na vysokém podstavci v podobě sloupu. Ruce má prezident volně podél těla, působí akčně a připraveně k důležité práci. Je jasnou dominantou náměstí, k jejím nohám se za první republiky vešlo opravdu hodně věnců.

Gutfreund byl po hradecké soše požádán o další variantu prezidentova pomníku. Zatímco hradecká verze je pouze jedna jediná, druhou verzi měli nebo mají na třech místech, v Poděbradech, Nitře a Kroměříži. Druhá varianta stojí s pokrčenou levou nohou a rukama sepjatýma před tělem. Je mnohem mírnější, klidnější, ale i jaksi méně jistá, dokonce se zdá nerozhodná. Patrně odráží životní situaci sochaře, který se během práce na soše v roce 1926 oženil a za podivných okolností sotva o rok později utonul při koupání v řece. Byla to jeho poslední veřejná práce.

Poděbradská figura původně stála na vyšším soklu stejně jako hradecká. Ve své výšce je prezident nedostižný. Naopak v poděbradském lázeňském parku stojí ve svém třetím životě po roce 2008 na nízké čtvercové desce. Jako kdyby byl jedním z nás, okolojdoucích občanů.

Není zde jako kazatel či karatel, je tu v pozici prvorepublikového humanisty, autora filozofických spisů, připraven k rozhovoru či diskusi, vstřícně naslouchat a odpovídat.