Sál hradeckého Adalu se tak trochu proměnil na mezinárodní tržiště. Voní tady exotické cukroví, nabízí se čaj a káva tak, jak je pijí lidé z různých koutů světa. Třeba u mongolského stolku vám ji sympatická žena v pestrém kroji nabídne s mlékem a solí. „Když je horko, tak doplníte minerály i energii,“ říká s úsměvem.

Celkem se tady prezentuje 27 národů ze čtyř kontinentů. Například tmavovlasý mladík z Afghánistánu. Jméno mi sice řekne, ale kvůli bezpečnosti jeho rodiny se dohodneme, že ho zveřejňovat nebudeme. „Žijeme v Česku od kolapsu země před dvěma lety, česká vláda nám pomohla se dostat se sem, protože tam pro nás nebylo bezpečno,“ říká prostě student ekonomie. V Hradci Králové žije s matkou a sestrou a rád by tady už zůstal. „Návrat domů není možný, kvůli bezpečnostní situaci v zemi. Všichni se k nám tady chovají hezky. S rasismem nebo nějakým problémy kvůli tomu, že jsme muslimové, jsme se nesetkali,“ ohlíží se za dvěma lety v nové zemi a neznámém kulturním prostředí.

Takhle vypadá egyptský svatební tanec:

Zdroj: Deník/Jiří Fremuth

Současně mladík původem z Afghánistánu přiznává, že o Česku měl jen minimální informace. Moc času zjišťovat je nebylo. Spojenci opustili zemi před dvěma lety narychlo a posléze ji ovládlo hnutí Tálibán. Z těch pár informací, co měl, si myslel, že se tady mluví německy. „Byl to trochu šok. Čeština je těžká, teprve se ji učím, ale Česko je teď moje vlast, Hradec je teď město, kde žiji a naučit se jí musím,“ podotýká muž, který se narodil v hlavním městě válkami sužované země, Kábulu.

V Chlumci nad Cidlinou jsou dnes dvě herny. Jedna je přímo u kostela v samotném centru města.
Chlumec otočil, nejdřív herny zrušil, teď povolil. Inkasuje miliony na daních

A tady si můžete zkusit čínštinu nebo se naučit jíst hůlkami. Eli Malá je původem z Hongkongu. V Hradci Králové žije dva roky a do Česka se 32letá Číňanka přivdala. „Seznámili jsme se s manželem přes internet. Nejdřív jsme si psali, volali a pak jsme se setkali a nakonec i vzali,“ říká sympatická žena, která se živí online výukou čínštiny. Mluvíme spolu anglicky, protože přiznává, že její čeština zatím není až tak dobrá.

S manželem se dohodli, že budou žít právě v Hradci Králové. „Manžel mi nabídl, že můžeme nějakou dobu žít v Hongkongu, ale já jsem nechtěla. Hongkong je přeplněný lidmi, tady je víc životního prostoru. Navíc je tady svoboda slova,“ připomíná paní Malá čínské utahování šroubů ve své vlasti. „Je tady víc svobody, prostoru, nežije se tady tak hekticky. V Hongkongu se hodně pracuje a neměli bychom tam tolik času jeden na druhého.“

Kvůli bezpečnostním zámkům bylo obtížné dveře otevřít. Hasiči se do bytu v 8. patře panelového domu proto dostali pomocí plošiny.
Seniorka čekala na pomoc několik dní. Ležela dehydratovaná ve svém obýváku

Svoji rodinu sice postrádá, ale často si volají přes internet a jednou dvakrát za rok se navštěvují. „Mám tady ráda všechno, kromě počasí. Na mě je tady moc zima, ale aspoň jsem si tady mohla poprvé v životě zalyžovat,“ usmívá se Eli Malá, která si ochotně povídá s lidmi, kteří se u jejího stolku zastaví.

Její stánek je jedním z 27, který na hradeckém festivalu reprezentuje stejný počet národů ze čtyř kontinentů. „Jsou to lidé, kteří tady žijí, pracují, nebo studují. Většina z nich jsou klienti našeho integračního centra,“ vysvětluje Jana Karasová z Diecézní charity Hradec Králové, která akci už po desáté spolupořádá.

Archeologové se domnívají, že by nalezené kmeny mohly být polotovary monoxylů, tedy lodí vydlabaných z jednoho kmene.
Nedokončené monoxyly? Šlo by o nález evropského významu, říkají archeologové

Dopoledne patřilo Adalbertinum školám, odpoledne veřejnosti. Lidé se mohou seznámit se zvyky různých národů, ochutnat speciality nebo si jen tak popovídat. „Je to cesta, jak přes tradice či zvyky poznat cizí národy a najít společnou řeč. Myslíme si, že v této době mají tyto akce ještě větší smysl. Světem hýbou různé konflikty a je tady nemalá migrační vlna a lidé v sobě mají spoustu předsudků. Lidé tady mohou poznat, že cizinci jsou úplně normální lidi a často utíkají před nesvobodou a hledají útočiště pro své děti,“ dodává Jana Karasová.

Zdroj: Deník/Jiří Fremuth