Naposledy v pátek přišel do své pracovny s kulatým stolem děkan Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Pavel Vacek. S hradeckou školou už je spjatý čtyřiatřicet let od roku 1982, kdy nastoupil na Katedru pedagogiky a psychologie. Tu od roku 2005 vedl až do svého nástupu na děkanský post před čtyřmi lety. Teď musí uvolnit místo svému sokovi z únorové volby Františku Vaníčkovi z Hudební katedry.

Jaké máte plány poté, co vrátíte klíč od děkanské kanceláře?
Vrátím se na Katedru pedagogiky a psychologie, kde jsem docentem a budu učit. Budu mít více času na publikační a jinou výzkumnou 
a vědeckou činnosti. Na to se těším. Už jsem kdysi dělal prorektora, takže přestup 
z funkce k řadovému akademickému pracovníku mám za sebou. Mám ledacos připraveného a nebyl ještě čas vše dokončit. Manželka si sice myslela, že teď budu mít více času, ale jemně jí připravuji na situaci.

Když se ohlédnete za sebe, 
co bylo nejtěžší?
Čtyřleté období bylo 
ve znamení ubývání finančních prostředků v návaznosti na to, jak nám snižovali počty tzv. limitovaných studentů. Ubývali nám tak studenti, které ministerstvo proplácelo. Každý rok zhruba pět procent, což je několik milionů korun. Museli jsme ztrátu vykompenzovat. To se nám podařilo například placenými kurzy v rámci celoživotního vzdělávání. Nabídku jsme ale museli hodně rozšířit. Pomohla nám i doba, kdy se řešili nekvalifikovaní učitelé a stoupl zájem o doplnění vzdělání. Zvedli jsme také tzv. vědecký výkon, kdy peníze přicházejí podle kritéria kvality. Ztráty dotovaných studentů se nám tak podařilo vykrýt. Zvládli jsme také zvyšovat průměrný plat.

Přijde zlepšení, více peněz?
Financování vysokých škol není v pořádku. Pan ministr to říká, pan premiér říká, že se musí něco dělat. Ale zatím jen mluví. Už se objevila i výzva akademických senátů směrem ke studentům, aby dali najevo, že je vysoké školství podfinancované. Malér by byl, kdyby vysoké školy zjistily, že se jim nevyplatí vzdělávat budoucí učitele. Ty budeme potřebovat vždycky, ať už výuka za několik desítek let bude vypadat jakkoliv. Škola by měla děti naučit spolupracovat, komunikovat tváří v tvář. Těchvěcí škole zůstane ještě hodně. Například se mluvilo o tabletech ve školách a pak se zjistilo, že pokud se s nimi neumí efektivně pracovat, tak jsou vlastně zbytečné. Paní ministryně teď potřebuje  uspět s projektem společného vzdělávání. Je to politikum a pokud tam bude nějaká nepříjemnost, tak odezva bude ze všech stran negativní.

Inkluze se skloňuje ve všech možných pádech, je to dobrá volba?
Základní myšlenka je nepochybně dobrá, ale je to uspěchané a nepřipravené. Už to víme všichni, ale někdo to může říci, jiný ne. Nejistota speciálních škol je veliká. Bude to hodně regionální. Někde inkluze nezpůsobí vůbec nic. Jsou ale místa, kam dětí s lehkým mentálním postižením přijde do třídy několik a to bude problém.

Který úspěch berete jako největší?
Podařilo se nám jako jediným akreditovat nedělené magisterské studium pro 2. stupeň základní školy. Na jiných fakultách mají bakalářský a poté magisterský stupeň. Jsem hluboce přesvědčen, že studovat tři roky bakalářského studia něco jiného a pak si říct, že ze mne bude učitel a studovat magisterský obor, to přeci nemůže stačit i v závislosti na dnešní náročné děti a zvyšující se nároky na učitelskou profesi. To je prostě málo.

A další obory?
Máme také nová doktorská studia na Katedře českého jazyka a literatury a na Hudební katedře. Také pod nás patří doktorské studium Informační a komunikační technologie ve vzdělávání. Osobní zásluhu pak mám na oboru Etická výchova. škola by tuto stránku měla podporovat. Dnes je těžké se zorientovat v tom co je dobré a špatné. Dostupnost informací je skvělá věc, ale těžko se v nich vyznává. Kdo jiný než učitelé by měli děti pomoci zorientovat.

Hodně univerzit láká studenty na zahraniční stáže. Jezdí 
i u vás do ciziny?
Rozšířili jsme kontakty 
s univerzitami v Evropské unii i mimo ní. Máme studenty, kteří byli na stáži 
v USA. Počet vyjíždějících studentů se zvětšil, i když to nejsou ohromná čísla. Je to ale dáno i charakterem naší fakulty. Potřebujeme připravit kvalitního učitele pro české děti v českém prostředí. Na to vyjíždět nepotřebujeme. Potřebujeme spíše zajistit praxi. To je hodně bolestivé téma, protože vedoucímu učiteli dáváme 80 korun za  hodinu. To jsme rádi, že nám je někdo vezme, nemůžeme si vybírat. Ředitelé škol mnohdy osobně znám, protože to jsou naši bývalí absolventi, tak se nám snaží pomoci. Hledáme i cesty, jak ty školy podpořit jinak než finančně. Například naši studenti budou psát diplomovou práci, která pomůže zmapovat určité problémy na dané škole, která jim ji zadala.

Hodně se hovoří i o tom, že učitelství si vyberou ti, kteří neuspějí jinde…
U nás to není pravda. Máme poměrně slušný průměr maturit přijatých studentů. Pohybuje se lehce pod dvojkou a většina 
z nich si naši školu vybere jako první volbu. Rozdíly jsou mezi jednotlivými obory. Na ty humanitní se hlásí více lidí a můžeme si tedy vybírat. Problém je zejména s fyzikou a chemií. Už teď tyto předměty učí hodně nekvalifikovaní lidé. Tam se musí najít podpora nebo to učit jinak, aby nebyli studenti odrazováni.

Spousta jich ale potom neučí…
Sedmdesát až osmdesát procent našich studentů nastoupí do škol. Už ale nevíme, kolik z nich tam setrvá. Spíše odcházejí muži. A podle subjektivního názoru jdou do jiné profese ti, kteří se nebojí.

Jakou máte prognózu do budoucna?
Myslím, že jsme navzdory okolnostem byli úspěšní 
a měl jsem i šťastnou ruku  na své proděkany. Svoji nevděčnou úřednickou práci dělali velmi dobře. Naši nástupci to nebudou mít jednoduché, protože peněz asi hned tak více nebude. Mění se také systém akreditací, tam je nejistota. Až se dostaví kampus Na soutoku, tak se od nás vystěhují kolegové přírodovědci. Budou se muset najít peníze na rekonstrukci prostor pro naší potřebu, což nebude jednoduché.