Přestěhovala jsem se. Samozřejmě to s sebou neslo spoustu zařizování, kromě jiného i změnu trvalého pobytu a s tím související výměnu občanského průkazu.

Ani náhodou mě nenapadlo, že moje první návštěva úřadu bude úspěšná. Počítala jsem s tím, že spoustu dokladů nebudu mít s sebou, protože mě prostě nenapadne, že jsou potřeba. Stalo se.

Vůbec mně to nevadilo, pečlivě jsem si pokyny úřednice zapsala a skočila se ještě vyfotit, ve snaze příští návštěvu zkrátit na minimum. Zaplatila jsem 120 korun a šla domů. Sehnala jsem si všechna lejstra a asi za čtrnáct dní nakráčela na úřad znovu, tentokrát s pocitem, že dneska to prostě vyjde. Na řadu jsem šla rychle, ale chvíli po vstupu do mini kanceláře mi sklaplo.

„Jinou fotku!“ zmrazila mě dvěma slovy žena za přepážkou. „Jak jinou fotku?“ ptám se nevěřícně, nepřijde mi totiž, že by na ní bylo něco špatně. „Teď máte světlejší vlasy!“ Tak to byla pravda, přeliv se mi během těch čtrnácti dní trochu smyl, ale že by to bylo tak razantní… „No, ale já se za týden nechám obarvit znovu, tak to si zase půjdu nechat vyměnit občanku?“ Snažím se. „Prostě jinou fotku, nashledanou!“ ukončila definitivně celý proces.

Tak jo, šla jsem znovu za fotografkou, vytáhla další peníze a téměř stejnou fotku jsem hned donesla úřednici, která ji už beze slov přijala, i když byla skoro totožná s tou první, nehnula brvou.

Pak jsem si představovala, do jakých peripetií se s ženou od přepážky může dostat třeba muž, který se jeden den nechá vyfotit a druhý den se zapomene oholit, nebo jedna z mých známých, která si neustále nechává navazovat a sundávat umělé vlasy.

Kromě toho, kdo vydrží vypadat po celou dobu, co platí identifikační doklad, stejně? Ale zase na obranu úřednice: třeba má prostě takové předpisy a prostě je musí dodržovat, kdo ví…