Oblečení jsme si sbalili během jednoho odpoledne. Vše vypadalo téměř idylicky až do okamžiku, kdy jsme začali plnit batohy za neustálé kontroly jejich váhy. 20 kg velký batoh, 5 kg malý. Tyto limity se nám zdály hrůzostrašné, ale nakonec jsme se nevešli jen u jednoho. To kilo snad aerolinky řešit nebudou.

A teď si představte, že v tomto chaosu jsme zároveň balili i věci v našem bytě, který byl v této chvíli už prakticky pronajatý. Když jsem snášel snad dvacet krabic ze schodů, vybavil se mi slib, který jsem si dal před třemi měsíci při tahání věcí po schodech nahoru: „Tak, a minimálně dalších pět let se nikam nestěhuju!“ Jak je všechno relativní, že?

Jakmile byla poslední krabice pryč a největší batoh skoro zapnutý, hrozně se nám ulevilo. V klidu jsme si sedli, vyndali z ledničky poslední jídlo a začali rekapitulovat. Auto i motorka prodané, byt pronajatý, vízum, letenky i pojištění vyřízené, co teď? Zbývala návštěva doktorů, odhlášení se z úřadů práce a rozloučení. „Ty, Leni, nevíš, kde mám pas …?“

Tak zase příště! Hablerovi

Předchozí díly najdete zde.