V sobotu 11. února se paní Hedvika Trutnovská v hradeckém domově důchodců dožívá úctyhodných sto let. Stále usměvavá a čiperná žena rozhodně lehký život neměla. Při jejím narození zemřela maminka a než se vrátil táta hned pěti dcer z první světové války, starala se o děti babička.

„Byla jsem malá a moc jsem to nevnímala. Starosti? To jsem měla jako každý druhý, proto si vždycky říkám, co bylo, to odešlo,“ má svou filozofii Hešvika Trutnovská. „Nejhorší snad bylo, když byla nezaměstnanost a jen já sama měla práci v náchodské textilce. Živila jsem nemocného tatínka, své dvě sestry i manžela. To vše za pětasedmdesát korun měsíčně,“ vzpomíná. „Proto mi pomáhalo, že jsem si starosti nepřipouštěla. Ráda jsem zpívala, četla. A knihy mi zůstaly dodneška. Nevybírám si, jen dějepis jsem nikdy neměla ráda,“ tvrdí nad právě rozečtenou knihou.

Recept na dlouhověkost nám nedala, ale říkala, že nikdy nepila alkohol ani nekouřila. Její jedinou slabostí je prý káva. „Hlavně abych zůstala pohyblivá,“ přeje si do dalších let paní Hedvika Trutnovská. „Nedovedu si představit, že bych sama nedošla na toaletu. To by bylo zlé,“ říká. Zároveň nás překvapí: „Ještě loni jsem si dosáhla na špičky, teď už mi to moc nejde,“ říká a okamžitě předvádí, jak je i ve sto letech neskutečně pohyblivá. Ale přece jedno přání má: „Aby se oženil druhý vnuk. Mám dva a k tomu tři pravnoučata.“