Svobody si musíme vážit a nezapomínat na zločiny komunismu. Tak by se dalo shrnout motto nové výstavy Do třetice všeho zlého v centru Hradce Králové. „Takové výstavy jsou velmi důležité, lidé by neměli zapomínat, co se v tomto státu skutečně dělo,“ myslí si Jiří Wonka narozený v roce 1950. Jeho mladšího bratra Pavla komunisté několikrát v osmdesátých letech zavřeli.

O výstavě jsme psali:

„Brácha šel na úřad, tam viděl obraz Stalina a ohradil se proti tomu. Požadoval, aby toho zločince odstranili. Ironií bylo to, že mého bratra odsoudili za kritiku Stalina. Brácha pak říkal, že byl poslední odsouzený za kritiku Stalina. Bylo to smutný,“ připomíná Jiří Wonka dobu, kdy byla justice podřízená režimu.

Také on skončil ve vězení. Za to, že se s bratrem v roce 1986 pokusili kandidovat jako nezávislí ve volbách do Federálního shromáždění ČSSR. Mladší Pavel ve vězení v Hradci Králové nakonec v důsledku nelidského zacházení zemřel.

Jiří Wonka dnes považuje za velký problém, že nikdo nebyl nikdy za zločiny komunismu potrestaný. Příležitost v devadesátých letech byla podle něj promarněná. „Zanechalo to na tomto národě velmi špatnou stopu,“ myslí si třiasedmdesátiletý muž.

Dnes se znepokojením sleduje, jak se překrucuje minulost i současnost. „Nejhorší je, že mnoho lidí spolupracuje na šíření dezinformací, také je dostávám. Je to něco příšerného, všechny ty proruské dezinformace a podobně. Žádná totalita tady není a právě tito lidé, co dezinformace šíří, by chtěli znovu zavést totalitu,“ dodává Jiří Wonka.

Na zahájení výstavy přišla i Marie Ryšavá. Také ona si myslí, že připomínat komunistický útisk je důležité. Po sametové revoluci pracovala v Konfederaci politických vězňů. S dalšími pronásledovanými objížděli školy a dětem vyprávěli o svých děsivých zkušenostech s minulým režimem. „Děti neznají historii a v rodinách se o tom nemluvilo a ani se o tom neučilo,“ připomíná žena.

Také ona je na řeči o nové totalitě nebo cenzuře alergická. „Nic takového tady není. Ti lidé neví, o čem mluví. Neumí se vyrovnat s tím, že na dluh se žít nedá. Lidé jsou dnes zhýčkaní,“ myslí si žena, jejíž tatínek byl zavřený v Leopoldově. Za členství v odbojové skupině proti nastupujícímu režimu dostal v roce 1949 doživotí a ve vězení ho také o deset let později utýrali bachaři.

„Mrzí mě to. Pokud někoho takového potkám, zkusím si mu jednou vysvětlit, co naše rodina zažila, ale pokud to nepochopí, tak se s ním nebavím,“ krčí rameny paní Ryšavá narozená v roce 1949.

Dvacítka panelů připomínající třetí odboj zůstane v centru Hradce Králové tři týdny. „Hodně zapomínáme to, co se vlastně nedávno dělo. Neuvědomujeme si, že řada dnešních dospělých už to nezažila a neuvědomují si, co bylo před listopadem 1989, a že se to může strašně rychle vrátit,“ vysvětluje význam výstavy její kurátor a vedoucí dokumentaristiky Paměti národa Miroslav Tyč.

„Mám rád heslo, že svoboda není happy end. Když nebudeme připomínat novým generacím, jak to bylo hrozné, jak to bylo násilné a neuctivé vůči svobodě a člověku, tak se to může rychle vrátit,“ rozhlíží se historik po výstavě pod širým nebem.

Nepřehléděte: Hradecký archeolog odkrývá historii soupeření s Pardubicemi. Je to fenomén, říká

Když Labe neteklo do Pardubic a Hradecko sahalo až k Rosicím Mají řadu odlišností i mnoho společného. Dělí je pouhých dvacet kilometrů a patří jim tuzemské prvenství v soupeření českých měst. Jaký byl historický vývoj Hradce Králové a Pardubic vysvětluje | Video: Stanislav Ďoubal