V témže roce postavil ještě další tři nástroje a záhy zjistil, že potřebuje více prostoru. U cesty z města směrem na Brno koupil zájezdní hostinec a kovárnu, kde vznikly první dílny budoucí slavné továrny. Na stejném místě se klavíry a pianina vyrábějí dodnes.

„Od roku 1874 sídlil výhradně na této adrese. Ke klavírům přidal výrobu harmonií, postupně i pianina, otevřel pobočky v Temešváru v Uhrách a ve Vídni a v roce 1899 byl Antonínovi udělen titul C. a K. dvorní továrník pian Rakouska-Uherska a tajný rada. Tím bylo deklarováno, že jeho výrobky patří ke špičce a může je prodávat na císařském dvoře. Byl to velký úspěch,“ popisuje dávný vzestup značky Petrof manažerka Muzea Petrof Ivana Hübl Jalůvková.

Připomíná, že na vedení společnosti se významně podílela i manželka Antonína Petrofa Marie. Společně vychovali šest dětí, z nichž tři synové Jan, Antonín a Vladimír dostali na starost továrnu. Ta měla při 50. výročí vzniku v roce 1914 na kontě 30 tisíc vyrobených nástrojů. Jubilejní poslední z nich byl doručen na Konopiště pro následníka trůnu Františka Ferdinanda dʼEste, na kterého byl za několik týdnů spáchán atentát a začala první světová válka. V roce 1915 Antonín i Marie zemřeli a do popředí se dostala druhá generace Petrofů.

Po válce nastalo úspěšné období. Za první republiky firma vyvážela až do 40 zemí světa, její výrobky propagoval Vlasta Burian nebo Ema Destinnová. S úspěchem stoupala i prestiž rodiny Petrofů. V tomto období nastupuje třetí generace, což byli nejstarší synové té předchozí, tedy tři bratranci Dimitrij, Eduard a Eugen. Úspěchy však vystřídala druhá světová válka a radikální změna výroby.

„V protektorátu bylo nařízeno vyrábět železniční pražce a bedýnky na munici. Bylo to těžké období, část dělníku byla odvedena na nucené práce a pian se vyrobilo zanedbatelné množství. Po válce přišel místo znovunadechnutí a obnovení obchodních vazeb únor roku 1948 a hned na jaře dostala rodina Petrofů týden na to, aby opustila továrnu i své nemovitosti. Petrofové byli označeni za třídní nepřátele a vykořisťovatele,“ vypráví návštěvníkům muzea Ivana Hübl Jalůvková.

Členové rodiny měli do továrny zakázaný vstup. Záhy se z ní stal státní podnik na výrobu pian a harmonií. Rozjela se pásová výroba orientovaná na Sovětský svaz. Přes Kubu se však nástroje Petrof dostaly do Spojených států. Zatímco dnes se v Hradci vyrábí zhruba 1 500 nástrojů ročně, tehdy jich bylo až deset tisíc.

Listopad 1989 přinesl novou naději pro Jana Petrofa, syna Dmitrije, vnuka Jana a pravnuka Antonína, který rodinný podnik zprivatizoval. Nebylo to však jednoduché.

„Privatizace se táhla téměř osm let. Jan Petrof nakonec získal zpět čtyři procenta majetku a zbytek si musel koupit. Vzal si bankovní úvěr s osmnáctiprocentním úrokem a dal se do díla. Firma prošla restrukturalizací, skončila pásová výroba a vrátila se kvalita ručně vyráběných nástrojů. V roce 1998 přišly do firmy jeho dcery, mladší Ivana Petrofová a starší Zuzana Ceralová Petrofová. Ta se v roce 2004 stala jednatelkou společnosti a je jí dodnes,“ uzavírá manažerka muzea příběh, který má další pokračování.

Ve firmě již působí dcera a zeť Zuzany Ceralové Petrofové. Do vedení se tak dostává šestá generace Petrofů.