U Černilova totiž jeden větrný mlýn vyrostl. Velkou zásluhu na zviditelnění „svého“ Černilova má stavitel mlýnu Jaroslav Horák. Než se ale po prvotní myšlence položil základní kámen černilovského mlýna, proletělo zdejšími poli mnoho vichrů. „První myšlenka vznikla někdy po revoluci, kdy jsme se u mě v bytě bavili nejenom o politické situaci, ale také o budoucnosti a zviditelnění naší obce. Už od začátku jsem měl v hlavě vidinu holandského venkova,“ zavzpomínal na první impuls Jaroslav Horák, který po prvních úvahách musel řešit vlastní budoucnost a směřování.

Karma jej nakonec zavedla do nedalekých Voženílkových mlýnů v Předměřicích nad Labem, kde se stal jednatelem společnosti. I proto, když opět po letech přišla myšlenka zviditelnění Černilova, byl mlýn jasnou volbou.

Z obrázku po cihly

„Obrázek Holandska jsem měl stále před očima. Pak jsem se rozhodl, že si udělám radost. Nejen ekonomickými věcmi je totiž člověk živ,“ uvedl Jaroslav Horák, jehož sen se začal po letech zhmotňovat díky článku v časopisu. „Tam jsem našel asi deseticentimetrový obrázek barevného mlýna. Moc se mi zalíbil a hned jsem věděl, že právě takový mlýn tu chci postavit,“ dodal k objektu, který za minulých 18 měsíců vyrostl na půdě bývalé prasečí farmy.

Před nástupem stavební čety tak musel místo se synem nejdříve rekultivovat. Teprve poté přišel na řadu architekt. „Ten nakreslil tubus a zbytek jsem si dělal podle svého,“ dodal s úsměvem Jaroslav Horák před mlýnem, jehož průměr je 8 metrů, výška 13 metrů a rozpětí perutí 12 metrů. „Je to nejmenší z trojice mlýnů, které bych tu rád pokud budou hvězdy příznivě nakloněny do budoucna ještě možná postavil,“ nastínil budoucí plány černilovský „mlynář“.

Rakousko-španělská inspirace

Při pohledu na mlýn mnoha lidem vyvstane na rozum nejenom inspirace Holandskou krajinou, ale také světovou architekturou. Z bílé omítky totiž září úhledně a na přeskáčku poskládané kousky keramiky.

„Od začátku jsem chtěl mýt mlýn barevný. A jelikož jsem velkým obdivovatelem Antoni Gaudího (barcelonský chrám Sagrada Famíliaa) a Friedensreicha Hundertwassera (Hundertwasserhaus ve Vídni), pokoušel jsem se udělat něco v tom duchu. S keramikou jsem však neměl žádné zkušenosti. Proto jsem šel metodou pokus, omyl. A musím konstatovat, nevypadá to špatně,“ dodal s úsměvem Jaroslav Horák, který sice „boj“ s keramikou zvládl, ale do bojů s energetiky se pouštět nechtěl.

I proto černilovský mlýn nemele. „Lopatky se točí nuceně. Původně jsem chtěl, aby byla poháněny větrem, ale každý mě od toho odrazoval. Říkali mi: „Jestli to takto uděláš, půjdou po tobě energetici a nikdy nic nepostavíš.“ Tak jsem od toho záměru ustoupil,“ posteskl si Jaroslav Horák, jež musel ustoupit i od svého záměru vybudovat v objektu Muzeum mlynářství.

„To by se však asi u mladých s velkým pochopením nesešlo. V průběhu let jsem tak změnil názor a z mlýna bude galerie a místo, kde se budou moci lidé setkávat,“ doplnil Jaroslav Horák.

Barevné okolí

Ovšem nejenom mlýnem přispěl Jaroslav Horák ke zviditelnění Černilova. Jeho práce je viditelná i na příjezdu do obce od Výravy, kde se postupně usazuje dřevěná rodina malovaných „úlů“. „Byla tam původně taková vodárenská oprýskaná škatule a nedalo se na to dívat. Proto jsem ji opravil a a upravil tak, aby připomínala pohádkovou chaloupku,“ nechal se slyšet Jaroslav Horák, který postupně začal okolí „chaloupky“ osazovat dřevěnými postavami.

„Vše začalo tím, že jsem musel vykácet topoly. Dřeva, které jsem neprodal, mi však bylo líto. Navíc mám dřevo rád. Tak jsme začal tvořit ty postavičky. A ani si nedokážete představit, jak práce se dřevem dokáže pročistit hlavu,“ dodal Jaroslav Horák.