Ta vaše holčička je pěkná, taková kulaťoučká, říkali o mé sestřenici, když ještě byla malinká. A naše teta vždycky přišla k nám, rozbalila Hanču a mojí mamince, která to vždycky obrečela, pokaždé připomněla. No, hochu, máš co dohánět.

Byla to pravda, neboť jako dítě s porodní váhou necelých dvou kilogramů jsem měl ručičky jako hůlky. Když jsme povyrostli, ještě pořád moje příbuzná vítězila. Kdykoliv jsem jí utekl, vylezl na strom, kam se ona ani náhodou nedostala, i ujel na kole.

Prostě ta krásná kulatost z dětství se pro ni v dospívání stala přítěží a nevalného dědictví z mládí se úporně snažila celý život zbavit. Po svatbě a po porodu dosáhla takových rozměrů, že látka na večerní šaty by stačila dvěma průměrně hubeným dívkám.

Na její barokní postavu měl pohotový strýček své rčení. Naše mladá, kdyby foukla do varhan, tak budou hrát tejden Ave Maria.

Cvičila, nejedla, běhala, střídavě přibírala a hubnula a její celoživotní stravovací perpetum mobile nemělo žádný výsledek. Určitě proto byla přehnaně úzkostlivá na linii své dcery, neboť věděla, co si nezřízeností jídelníčku může přivolat na celý život. Vždyť pečlivá výchova je lepší než těžká budoucnost.